Věděla jsem, že červenec budu náročný, ale netušila jsem, že až tolik. Po stejně divokém červnu jsem naivně předpokládala, že už mám nárok na trochu klidu a štěstí, a ono ne. Nakonec byl červenec měsíc plný vzletů i pádů a sakra velkých změn. A teď už vážně chci trochu klidu.

1. července

Jsem na návštěvě u rodičů, ale jako na potvoru je chladno a poprchává. A já se tak těšila, že se vykoupu v Jordáně. Miluju plavání, ale nesnáším veřejné bazény, začarovaný kruh. Takže si čtu, jím a spím. Prostě mama hotel. Večer odjíždím zpátky do Prahy.

2. července

Máma mě naštěstí vybavila jídlem, takže nemusím vařit. Trochu uklízím, trochu natáčím, ale většinu dne sedím a překládám. Kdyby to na to měla víc času než jeden den za dva týdny, byla by to paráda. Začínám zjišťovat, že tři práce naráz, když jedna je na plný úvazek bez jakékoliv flexibility a možnosti home office, prostě nejdou dohromady. Večer vyrážím na vernisáž v Galerii kritiků. Snažím se moc nepít, protože mě zítra čekají důležité pracovní schůzku.

3. července

Opět se potvrzuje, že dokážu mít kocovinu, i když moc nepiju. Ještě že mám dovolenou a může celé dopoledne ležet v posteli. Ve dvě mám sraz a kamarádkou a kolegyní v kavárně U černé matky boží, abychom probraly práci. Je vidět, jak jsme zodpovědné, protože já domů přijela v jednu, ona pro jistotu v půl deváté ráno. To by mě zabilo. Schůzka s klientkou je krátká, nic moc se nevyřeší, spíš zjistím pár nepříjemností a komplikací, ale zvládla jsem to, šinu se do Zootu, na menší nákupy a domů, protože zítra odjíždíme s přítelem do Českého Švýcarka. Nemám tušení, že mě čeká další šokující objev, takže začátek dovolené se nese v duchu hysterického pláče a hádky.

4. července

Václav v noci po naší výměně názorů odmítl na dovolenou jet, což jsem mu zatrhla, protože si nenechám propadnout tři tisíce. Nakonec odjíždíme, já oteklá z pláče, nevyspalá a vyčerpaná, takže dokonce s Václavem i mluvím. V Děčíně přestupuje na autobus do Jetřichovic, tam si dáváme oběd, přijíždí kamarád se psem a vydáváme se na procházku lesem k mlýnu. Všude mraky lidí, ale ta příroda je nádherná. Na fotkách ta zelená vypadá, jak když mám nastavené šílené filtry. V nohách máme zhruba 12 kiláků – pro dva lidi, z nichž jeden má koleno po operaci a druhý před operací – dobrý. Jdeme se ubytovat a s kamarádem na večeři, které je super zdravá – palačinky. Usínám, jako když mě do vody hodí.

5. července

Vstáváme brzy, jdeme na snídani a následně lezeme na Mariánskou skálu. Prý je to tisíc schodů – a ještě ke všemu fakt blbých. Potím se, trochu supím, odpočívám a zjišťuju, že jsem naprosto bez kondice.  A taky to, že jsem uprostřed nádherné přírody s partnerem a jediné na co dokážu myslet, je to, co mi provedl. Vylezeme na horu, slezeme dolů, boty máme plné písku a vypadáme jako prasátka, ale přežili jsme to. K obědu si dám ovocné knedlíky, ale cítím, jak mě začíná bolet žaludek. Stejně to mám z nervů a těm nepřidá další hádka. Václav si dává šlofíka, já spát nemůžu, protože se mi hlavou honí miliarda věcí. Potom vyrážíme na procházku k trpaslíkům, celou cestou spolu nemluvíme, teprve u trpaslíků začnu komunikovat. Od trpaslíků jdeme na kafe, Václav si dává obří štrůdl a já vodu, protože se mi zase dělá zle. Potřebuju si lehnout a zkusit zaspat bolesti a křeče. To se nakonec podaří a večer vyrážíme na procházku za západu slunce, probíhají usmiřovačky a tak. Opět spím, jako když mě do vody hodí, akorát mě v noci budí bouřka.

6. července

Prší, odjíždíme. V Děčíne je sluníčko, pařák a totálně ucpané silnice. Kamarád má šílené zpoždění, takže nakonec nestíháme výlet, ale jen oběd a zase frčíme do Prahy. Václav rovnou pokračuje na venkov, já si musím něco vyzvednout, tak jedu domů a jsem úplně uvařená.

Sobota 7. července

Balím věci a mířím na venkov. Je divné počasí, chvíli slunce, chvíli zataženo. Neproduktivní den, nemám s sebou počítač, takže chvíli vyháním myšáky na zahradě pomocí petard, chvíli si čtu, jím a spím.

Neděle 8. července

Přijíždí návštěva na oběd i s malou holčičkou – když jsou děti takhle aktivní, ale přitom hodné a veselé, tak jim podlehnu dokonce i já, a to už je co říct. Celé odpoledne je báječné, snažím se fotit malou, ale vím, proč nikdy nefotím lidi, a už vůbec ne děti. Na rozdíl od kytiček totiž nepostojí. Večer odjíždím do Prahy, protože mi končí dovolená. V úplně banální moment si ale uvědomuju něco, co už jsem chtěla a o čem jsem mluvila strašně dlouho.

Pondělí 9. července

V práci po týdnu volnu bordel. Vlastně ve dvou pracích bordel. Nějak nemůžu naskočit, navíc můj psychický stav pořád není dobrý.

Úterý 10. července

Řeším druhou práci, kde začínáme s kampaní, kterou mi byl čert dlužen. Celý den makám jak šílená, vyřizuju asi miliardy e-mailů, připravuju články a rozhovory, otravuju webaře, protože každou chvíli mi v novém nastavení něco nefunguje, klasika.

Konečně jsem se taky – po víc než týdnu – dovolala doktorce, aby mi řekla výsledky testů. Krevní obraz mám v pořádku, což je poprvé po deseti letech, ale prý jsem obézní a mám strašně vysoký cholesterol. Je mi 32 let, vážím 55 kilo a dostanu přísnou dietu – až na to, že z toho skoro stejně nic nejím. Ale ty mléčné výrobky asi budu muset omezit, to je fakt. Jdu domů a přemýšlím, co z toho mála, co mám v lednici, vlastně můžu jíst… A taky nad tím, jestli mi ty výsledky testů náhodou nezaměnili, protože, že bych měla krev najednou pořádku, se mi moc nezdá…

Středa 11. července

Naprostý bordel v práci. Dochází mi, že to prostě nestíhám, takže samu sebe totálně vystresuju. Navíc mě bolí hlava. Z klenotnictví dostávám z právu, které pro změnu není vůbec pozitivní – jak mi jednou můžou říct, že je to drahý kámen, a podruhé, že není? Krucinál, kdo tam pracuje?!

Odhodlám se k něčemu, co jsem nikdy neudělala – klepu se ještě pár hodin potom, ale konečně znám pravdu. A kupodivu jednou ta pravda nebyla to, co jsem za žádnou cenu nechtěla slyšet, ale to, co jsem slyšet potřebovala… Tak uvidíme, jak to teď bude vypadat.

Migréna, na kterou nezabírají léky, au. Léčím se Luciferem – a pokud někdo neviděl tu scénu, kde zpívá Eternal Flame, tak si ji pusťte na YT, stojí to za to:)

Čtvrtek 12. července

Čtvrtek je malý pátek, pro mě doslova, protože mám zítra dovolenou. Probouzím se s migrénou, beru léky a čekám, až zaberou. Plazím se do práce, dřou mě nové boty a z těch léků jsem taková vyšinutá. Mám sice na stole knížku, která už dávno měla být hotová (Kdy to má být hotové? Koncem května! Tak to je v pohodě, když už je 12. července, není kam chvátat), ale radši rediguju časopis. Ten budu číst ještě několikrát, takže to, co tam spáchám dneska, ještě zvládnu opravit, u pohádek by to byl průšvih…

Pátek 13. července

Odjíždím do Děčína, která má Václav přednášku v rámci Wagnerovských slavnosti. Kupodivu se sejdeme na správném nádraží a včas, ale vlak má samozřejmě zpoždění a navíc je v něm zima jako v lednici. Cestou zjišťuju, že můj chlap nic nenaplánoval (což mě nepřekvapuje) a i to málo, co jsme měli domluvené, padlo, takže mám s sebou sakra těžký batoh a trochu nakrknutou náladu. Nakonec se to ale vyřeší, s půlhodinovým zpožděním jsme v Děčíně a jdeme na oběd s přáteli. Václav chtěl jet ještě na hřbitov, o kterém píše, ale i když jsem mu připomínala, kolik je hodin, tak na to úplně zapomněl a zazdil to. Tak jindy.

Přesouváme se na zámek, nabíráme další část skupiny, dávám si palačinku (donesou mi špatnou, ale je t palačinka, takže ji samozřejmě sežeru:), od paní ředitelky dostáváme soukromou prohlídku po zámku, motáme se mezi normálními prohlídkami a vcelku jim – chudákům – narušujeme program. Pustí nás dokonce i tam, kam se normálně nesmí – a dokonce nám otevřou i záchody:) Snažím se vyřešit lístky na večerní program, ale mají v tom bordel a chtít něco po Václavovi je marné.

Přednáška je pěkná, jdeme na představení na nádvoří, které je v němčině se simultánním překladem. Chvíli mi trvá, než si na to zvyknu, balím se do deky a pak už si užívám fiktivní setkání Richarda Wagnera s Casparem Davidem Friedrichem. Organizátorka (neskutečně talentovaná a milá žena:) nám nad palačinkami předtím vyprávěla, že když Friedrich křičí déšť a hrom, tak jim v Drážďanech přišla bouřka. Já dodávám, že se bez těch efektů obejdeme, ale mají to skutečně promakaná, protože jakmile se začne ve hře mluvit o dešti, začíná poprchávat. A prší stále víc a já asi deset minut dumám, jestli ten hrom jde z repráků, nebo je to skutečnost. Vytahuju deštník, Václav mi kupuje pláštěnku, ale ještě před přestávkou se přižene neskutečná bouřka. Běžím se se schovat, jsem zamotané v dece, taškách, kabelech a pláštěnce, takže mi to dává dost zabrat. Loučím se rychle s přáteli, hledám svého chlapa, usuzuju, že mi zdrhnul, tak si vyzvedávám věci z auta a mířím tu štreku k jinému autu, kterým pojedeme domů. Pláštěnka mi několikrát málem spadne, snažím se uchránit počítač před povodní a v botách mám rybník. Schovám se dole pod zámkem pod pergolou, když mi volá vyděšený Václav, kde jsem, že se bál, že jsem se v té buřině ztratila. Aha, tak jsem mu nakonec zdrhla já, ale kdo by téměř po třech letech vztahu usoudil, že se z mého chlapa stane gentleman? Dřív by mě tam fakt nechal a ani by se neomluvil.

Nakonec se sejdeme, středně promočení nasedáme do auta a vyrážíme domů. Potřebujeme hodit na vlak, ale je léto, takže je to samá objížďka. Kamarád nás nakonec veze do Horních Počernic, chudák si zajede a ještě se tam ztratí, ale nakonec to dá a přesně minutu před příjezdem vlaku nás vyhazuje na nádraží. Nasedáme do vlaku plného roztomile přiopilých lidí, jediní prolití zvenčí a ne zevnitř, a o půlnoci jsme v Milovicích.

Sobota 15. července

Prší a já se těšila, že budu pracovat na zahradě! Tak se pouštím do překladu v té naší noře, Václav vaří oběd a po něm si dávám šlofíka, který se mi tedy trochu protáhne. Václava bolí noha, takže šílí z toho, že si ji někde – aniž by tušil jak – poranil. Já šílím z něj a doufám, že jednou budeme mít štěstí a bude to drobnost, a ne vážný problém.

Neděle 16. července

A najednou je krásně. Václava noha pořád bolí, ale už je to lepší. Chvíli pracujeme na zahradě, zaléváme, vyháníme hryzce, sbíráme fazole. Pak se zase vracím k překladu, dávám si oběd a spánek. Už mě ale začíná štvát, že tu nemáme internet, protože bez něj se pracuje dost blbě – a musím chodit k přátelům do vedlejšího domu, kde jim právě mění okna, takže mám počítat položený v tom bordelu a vyřizuju e-maily. I tak se mi odsud nechce, nakonec ale odjíždím do Prahy, vařím si jídlo na další dva dny, dám si sprchu a pustím si film Já, robot. Miluju, jak je ten film udělaný.

17. července

Mění se počasí, bolí mě hlava. V práci bordel, čeká mě miliarda úkolů a uzávěrka – a všechno spěchá.

18. července

Pořád se mění počasí, bolí mě hlava. Dostávám takovou tu svoji divnou náladu, kdy vím, že teď je ten správný moment. A začínám si hledat novou práci.

19. července

Už ráno je horko a já si cestou na autobus uvědomím, co bych vlastně chtěla dělat. Pořád trvá nálada „teď je ten správný moment“, takže pokračuju v hledání práce. Dokonce mi lidi i odpoví – a dokonce dostanu i nabídku, o které jsem ráno cestou na autobus uvažovala. A dotyčný mi napíše, že zrovna on měl v diáři napsáno, že má dneska zadat inzerát. Náhoda? Večer doma peču, což je v tom vedru fakt utrpení, ale výsledek vypadá slibně.

Dobrou náladu mi ale zkazí rozhovor po telefonu s mým partnerem, takže zase končím v slzách.

20. července

Banální ranní telefonát se promění v peklo, kdy na svého – možná ještě pořád svého – chlapa ječím a hystericky brečím v parku cestou do práce. Snažím se pracovat, nemůžu jíst, ruce se mi třesou a každou chvíli se měním v slzavé údolí. Snažím se nevylézat na chodbu, šéf nemusí vidět, že tu celý den řvu kvůli chlapovi.

Oplachuju si obličej, nanáším make-up, je to zázrak, protože najednou není vidět, jak jsem nešťastná a zlomená. Mířím na pohovor, je vedro, roztékám se. Bolí mě hlava. Nevím, jestli je to migréna nebo pláč. Nebo obojí. Mířím domů, zapomenu koupit ségře víno za zítřejší rozlučku se svobodou, prostě toho bylo na mě tenhle den moc.

21. července

Probouzím se s migrénou, beru si léky, konečně zaberou. Organizuju poslední věci na ségřinu rozlučku se svobodou, předělám celý redakční plán, vyřídím maily, zrediguju a vložím články do systému, dodělám konečně redakci pohádek, která hoří, zažádám si o pár dní volna, odešlu pohádky grafikům.

Jedu domů, dávám se do kupy, balím brownies s pusinkou, kterému to vedro a dusno nesvědčí (a mě taky ne) a jedu za kamarádkou, která u sebe pořádá pro ségru rozlučku. Sejde se nás tam šest (jedna kamarádka zůstane trčet v práci), balonky ve tvaru srdce praskají a vždycky nás to vyděsí, máme spoustu dobrého jídla a alkoholu. Stejně mě vždycky pobaví, jak ženy kolem třicítky víc řeší peníze a kariéru než muže, i když i na ty se dostane. Ty nezadané svým vyprávěním na téma „rozejdu se s tebou v neděli“ přesvědčím, že bez chlapa na tom nejsou tak špatně.

Sobota 22. července

Přijela jsem domů ve dvě, chybí mi spánek, ale kvalitní alkohol se podepsal na absence kocoviny. Stejně jsem ale jak praštěná, takže sjíždím videa na YouTube, na které jsem neměla čas, čtu si Možná jednou (a pořád si nejsem jistá, že v mé situaci je to dobrý nápad) a večer strávím u romantických komedií (a taky si nejsem jistá, že je to dobrý nápad).

Neděle 23. července

Šla jsem spát pozdě, protože poslední měsíc tomu spánku moc nedám. Vrhám se na úklid bytu: vana, umyvadlo (málem se těmi výpary udusím), kuchyň, vyluxovat, zalít kytky, spáchat genocidu mravenců, uvařit si snídani a obědy do práce. A taky třeba něco snít. Stejně jako tomu spánku ani jídlu poslední dobou moc nedám, ale jednou kupodivu ve stresu netloustnu, ale hubnu. Odpoledne přijíždí Václav, jdeme na průzkum chudinské kolonie Na slatinách (a jediného pražského slumu), který jsme objevili v knize Praha neznámá a vůbec jsme netušili, že ji máme hned pod barákem. Tu druhou, menší kolonii jsme našli už dávno, ale netušila jsem, že bydlím hned vedle tak neskutečně bizarní čtvrti, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Večer nás s Václavem čeká rozhovor na téma „my dva“. Vlastně se k ničemu nedobereme, kromě toho, že on má těžkou osobní krizi. Já končím tím, že chodím po bytě v kolečkách, piju víno, kouřím a brečím.

Pondělí 24. července

Čtyři hodiny spánku mi vážně nedělají dobře. V práci jsem úplně k ničemu, nicméně se utěšuju tím, že na podzim to skončí. Prší, přicházím domů a chci jediné – spát. Nakonec si ale čtu a vydržím až do devíti, kdy zalomím.

Úterý 25. července

Nechala jsem si otevřené dveře na balkon, abych měla čerstvý vzduch, a pěkně jsem nastydla. Doufám, že je to jen nastydnutí, a ne zánět močáku, protože v pátek se sestra vdává a já mám doktora 100 kilometrů od Prahy. Na to, že jsem šla spát v devět a vstávala jsem v sedm, tedy moc vyspaná nejsem, spíš jsem úplně mrtvá, nervózní a roztěkaná, což je v práci na houby. Díkybohu, že tento týden jdu do práce jen tři dny.

Středa 26. července

Vypadá to, že je mi líp. Snažím se před dovolenou všechno dodělat, ale jsem bez šance. Loučím se s kolegou, který dal výpověď, protože už se neuvidíme – budu v kanceláři zase až 1. srpna.

Čtvrtek 27. července

Mám volno a je mi zle, vážně zle. Mám se sejít se sestrou, abych jí pomohla odvézt věci na Grébovku, ale nakonec jí volám, že si musím jít lehnout. Celý den strávím v posteli, mám křeče, třesu se, potím se a cítím se pod psa. Večer si musím jít znova umýt hlavu a zjišťuju, že mi odešla do věčných lovišť žehlička na vlasy, to se může stát jen mně.

Pátek 28. července

Článek o svatbě najdete ZDE.

Sobota 29. července

Hm, nevypila jsem toho právě málo. Kamarádka odjíždí, já se vracím do pelechu, kde strávím celý den a čtu si a k tomu bagruju ty řízečky ze svatby. Večer jsem měla jet za přítelem – jo, nějakým pochybným zázrakem jsme pořád spolu – ale necítím se na to.

Neděle 30. července

Dávám se dohromady, balím věci a odjíždím do Milovic. Václav má návštěvu a vaří sekanou, mňam. Předávám mu výslužku, kterou si dáme ke kafi. Pak jedeme přátelům ukázat Botanicus, naše milované místo, které každého dostane a ohromí. Už bychom tam měli mít nějakou permanentku. Je vedro a já mám ze svatby rozedřené nohy, ale i tak to stojí za to.

Pondělí 31. července

Naštěstí mám volno, protože jsem ze svatby pěkně zničená. Jím, spím, překládám, dávám si poobědový spánek, zase překládám, venku je vedro, přítel mi trhá kytky a nese mi zeleninu ze zahrady. Plazím se zpátky do Prahy, fuj, v létě to tu vážně nestojí za nic, vařím si jídlo, dělám ze sebe člověka, fotím knížky a jdu si číst. Jsem unavená – a nevím z čeho. Z té svatby, nebo z toho odpočinku? Nebo z těch náročných a neklidných týdnů za sebou? Nebo z vidiny všech těch změn, které mě čekají, i když některé z nich jsem sama vyvolala a přála si je?