Anton Goroděckij spokojeně pracoval pět let v analytickém oddělení. Jenže jeho šéf usoudil, že je načase, aby se Anton vydal do terénu. Za úkol dostal najít a zneškodnit upíra, co loví v ulicích Moskvy bez povolení.

Říkáte si, že je to trochu zvláštní pracovní náplň? Vítejte v Moskvě devadesátých let dvacátého století, kde kromě lidí existují také Jiní, kteří patří ke Světlu, nebo ke Tmě. Mají zvláštní schopnosti, které jim umožňují vstupovat do Šera, něco jako jiné roviny bytí. Temní a Světlí mezi sebou uzavřeli Velkou dohodu a ta zajišťuje křehké příměří mezi dobrem a zlem. A aby byla opravdu dodržována, dohlíží na ulice Moskvy Noční a Denní hlídka.

Anton pracuje pro Noční hlídku, která kontroluje Temné. Při vyšetřování zjistí, že upíři si jako oběť vybrali mladíka Jegora. Ten patří mezi ještě neiniciované Jiné a má nezformovaný Osud, což není zrovna obvyklé. Anton se taky setká s mladou ženou, které se nad hlavou vznáší černá smrť nevídaných rozměrů, což je následek mimořádně silné temné kletby. A tahle smrť může způsobit celosvětovou katastrofu.

Aby toho nebylo málo, Anton jako parťačku dostává sovu Olgu, což je ve skutečnosti mocná Jiná, co si odpykává trest. Anton netuší za co, ale zdá se, že všichni o Olze vědí víc než on. A to je teprve začátek, protože následně se všechno zkomplikuje, propukne boj mezi Světlými a Temnými a Anton se ocitne přímo uprostřed.

„Ale stejně jsi měl kliku jako hrom, Antone.“

„V čem, prosím tě?“

„Přijít o týden pozdějc, musela bych tě učit, jak se používají dámský vložky.“

„Jako normální chlap, kterej se dívá na televizi, bych to zvlád naprosto dokonale. Takovou vložku je třeba polejt jedovatě modrou kapalinou a pak ji pořádně sevřít v hrsti.“

Noční hlídka, str. 188

Anton patří mezi sympatické a uvěřitelné postavy. Není to žádný superhrdina, co všechny nebezpečné situace zvládá s prstem v nose. Naopak patří mezi průměrné mágy, a i když se pořád zlepšuje, dělá chyby a radši by byl u počítače než v moskevských ulicích. Také se odmítá stát loutkou v nekonečné hře Temných a Světlých, což znamená, že občas musí jít i proti svým nadřízeným. Také vedlejší postavy se vyznačují stejnou mírou mnohovrstevnatosti a uvěřitelnosti.

Noční hlídka má všechno, co má dobrá urban fantasy mít: promyšlený svět, neotřelý koncept magie, akci a nebezpečí, nepředvídatelný děj a překvapivé zvraty. Nechybí ani romantika, která sice v příběhu hraje důležitou roli, ale jinak se odehrává spíš mimochodem a mimo obraz. Sergej Lukjaněnko také do děje zakomponoval slušnou dávku ironického humoru a trefných hlášek, které vás mnohdy donutí smát se nahlas.

Nechybí ani množství filozofických myšlenek o Tmě a Světle, o Dobru a Zlu, o boji za vyšší dobro a roli jedince v něm. Tyhle hlubší úvahy ke knihám Sergeje Lukjaněnka neodmyslitelně patří. Není jich v textu málo, ale zároveň do příběhu zapadají, protože čtenáři ozřejmují fungování vymyšleného světa i jednání některých postav.

Noční hlídka je rozdělena do tří částí, z nichž každá má vlastní zápletku, a na první pohled spolu příliš nesouvisejí.  Nakonec se samozřejmě ukáže, že jednotlivé příběhy jsou propletené daleko víc, než se čtenáři zdálo. Knize to přidává na neotřelosti, ale mně osobně tenhle koncept úplně nesedí.

Noční hlídka poprvé vyšla v roce 1998 (v českém překladu v roce 2005) a stala se světovým bestsellerem, stejně jako všechny následující díly této série. To, že je stále aktuální a čtenářsky oblíbená, dokazuje, že se ji nakladatelství Triton a Argo rozhodla znovu vydat. Takže momentálně si můžeme sbírku urban fantasy doplnit povedeným vydáním Noční hlídky s pevnou vazbou, novou obálkou a revidovaným překladem. Ta moje už má své místo v knihovničce a já se těším, až se s Antonem a jeho kolegy z Noční hlídky opět vydám za dobrodružstvím do moskevských ulic.

Recenze byla napsána pro web Děti noci, kterému děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.