Z chudé a bezvýznamné dívky Ču se stal vůdce povstalců Ču Jüan-čang, Zářivý král obdařený mandátem Nebes, který z něj dělá kandidáta na císaře. Ču se ale nejdřív musí vypořádat s paní Čang, jejíž rod se odtrhl od Velké Jüan s cílem získat trůn pro sebe. Jenže k tomu Ču potřebuje armádu a jediná, která je k dispozici, patří jejímu úhlavnímu nepříteli, obávanému vykleštěnému generálovi Ou-jangovi. Dokážou spolu nepřátelé na život a na smrt spolupracovat, když mají stejné cíle?

Poslední slovo neřekl ani jeden z bývalých vůdců povstalců, krutý Čchcen, a svou vlastní hru v hlavním městě rozehrává chytrý a prohnaný Wang Pao-siang, nevlastní bratr Esena Temüra, sžíraný temnotou a nenávistí sám k sobě.

Shelley Parker-Chan píše krásným, bohatým a poetickým stylem. Ten ještě zdůraznil brilantní český překlad Viktora Ettlera, a to natolik, až mi přišel lepší než originál. Pod tím poetickým stylem se ale skrývá dramatický a surový příběh, v němž se řada postav – a to i těch oblíbených – nedožije konce. V Jenž utopil svět najdeme víc akce a bitev, ale opět nechybí ani pořádná dávka politikaření a intrik, překvapivých zvratů a odhalení. Objevuje se v něm i víc sexu než v prvním díle, i když většinou nemá podobu milostného aktu a funguje jen jako další prostředek mocenské hry. Shelley Parker-Chan do příběhu zakomponovala i téma dysforie nebo mizogynie, sebepoškozování jako způsob, jak oslabit nesnesitelnou emocionální bolest, nebo rozpad osobnosti.

„Záporáci“ totiž měli příležitosti zachovat se správně, jenže jsou natolik poznamenaní, rozervaní a nenávidí sami sebe, že se pokaždé rozhodnou špatně a neodvratně směřují k naplnění svého tragického osudu. Je to ale skutečně osud, který jim byl předurčen, nebo takový, který si sami zvolili?

Ču nevzrušeně odtušil: „Jakou máme šanci, když tam prostě vtrhneme?“

Ptát se nepřítele na informace byla jedna věc, ale – „Ty se mě ptáš na názor?“

„Proč ne? Jsi ostřílený vojevůdce, kdežto já jsem –“

Ou-jang si nedokázal pomoct: „– nestoudná hnida na tomhle světě, bez jakékoliv cti nebo zkušeností, která nikdy v životě nevybojovala skutečnou bitvu.“

Jenž utopil svět, str. 175

Těžká témata vyvažuje troška opravdových citů nebo smítka humoru. Ty tady obstarávají hlavně interakce mezi Ču a generálem Ou-jangem. Vztah Ču a generála Ou-janga se vyvíjí od nenávisti, přes (zpočátku nedobrovolné) spojenectví až po pochopení, které se nedá nazvat vyloženě přátelstvím, ale spíš jakousi spřízněností. Shelley Parker-Chan se soustředila na jing a jang, mužský a ženský princip, opaky, které se vzájemně doplňují a zrcadlí je právě v osobnostech Ču a generála Ou-janga, kteří nejsou ani tím ani oním. Jejich vztah mi přišel tou nezajímavější a nejsilnější částí celé knihy, a pokud jste si generála Ou-janga nezamilovali v prvním díle, tak tady mu prostě musíte podlehnout.

„Budeš rozdávat… bojové cvrčky,“ procedil opovržlivě jako nikdy.

„Ty ses se svými vojáky moc nedružil, co?“ Ču se zasmála a pak se rozesmála ještě víc, protože ačkoli mu neviděla do tváře, bylo jí jasné, že koulí očima. „Generál Čang by svého kluka nenechal bez stráží, několika sluhů a možná dokonce jednoho či dvou vychovatelů a já se vsadím, že se všichni hryžou nudou.“ Pospíšila k nejbližšímu honosnému sídlu a zaklepala na přední branku. „Sázením na cvrčky se skvěle zabíjí čas. Ma Siou-jing tomu ale nefandí. Podle ní je to kruté. Až vyhraju, chce, abych to zakázal – vzhledem k tomu, že se v příštím životě zrodím jako nějaká havěť, má nejspíš dojem, že si tím prokážu laskavost –“

Jenž utopil svět, str. 226

Ou-jang patří mezi nejlepší záporáky, kteří možná záporáky tak úplně nejsou. Shelley Parker-Chan nenásilně ukazuje, že záporáci jsou ve skutečnosti produktem své doby a výchovy, ponižovaní, nedostatku lásky, přijetí a porozumění, poznamenaní předsudky a nesnášenlivostí společnosti vůči odlišnostem. A že ti skuteční záporáci můžou být úplně jiní.

Shelley Parker-Chan příběh, emoce nebo zvraty nepodává polopaticky. Záleží na vás, nakolik se na děj naladíte, jak moc se necháte pohltit komplikovanými povahami jednotlivých postav a jejich osudy, abyste v něm dokázali najít hloubku, která se v knize skrývá.

„Zvládls to?“

„Ne,“ zavrčel Ou-jang pohrdlivě. „Kdovíproč jsem netrefil celého koně ze vzdálenosti sotva dvaceti kroků, takže jsem přešel přes ulici, aby si mě náš zamýšlený cíl a jeho dvojice stráží mohli pořádně prohlédnout, a vrazil jsem mu otrávenou hůlku do nohy hezky ručně.“

Jenž utopil svět, str. 231

První díl Jež se stala sluncem patřil mezi nejlepší knihy, které jsem v roce 2024 přečetla, ale druhý díl Jenž utopil svět ho ještě zdaleka překonal. Tam, kde byl první díl jen začátek, tady jde opravdu do hloubky, objevují se další povahové rysy jednotlivých postav a čtenářům nezbývá než napjatě sledovat jejich strastiplnou cestu k (převážně tragickému) konci.

Čekala jsem, že Jenž utopil svět, druhý a závěrečný díl dilogie Zářivý císař, mi zlomí srdce, ale netušila jsem, jak moc. Od sedmého dílu Harryho Pottera (a to už je pomalu dvacet let) jsem snad nebrečela tak moc jako u této knihy. Konec je sice důstojný a smířlivý, s nadějí na lepší zítřky a pro některé postavy i na vykoupení, ale to nic nemění na faktu, že cesta k cíli byla dlážděná mrtvolami, zalitá krví a zaplacená nelidskou cenou. Celá dilogie Zářivý císař vám rozhodně ještě dlouho zůstane v mysli – a hlavně v srdci.

Shelley Parker-Chan: Jenž utopil svět (Zářivý císař 2), listopad 2024.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství HOST.