Elin by nikdy nenapadlo, že bude odsouzena k trestu smrti a že ji zachrání guvernér Západní provincie, Épine Dranell, pod podmínkou, že mu pomůže najít bájnou knihovnu bohyně Flory. Společně objevili první část klíče, další tři zbývají a čas se krátí. A aby toho nebylo málo, tak někdo zavraždil prince Pinuse a Elin s Épinem se ocitají mezi podezřelými…

Épine musí na pár dní opustit Flos a odjet do Aztlánu, aby se zúčastnil jednoho z nejdůležitějších náboženských svátků. Elin zůstává sama v královském paláci, kterým otřásla tragická a očividně úmyslná smrt prince Pinuse. Je možné, že princ Narciss zabil svého nevlastního bratra, aby se zbavil konkurenta v následnictví o trůn? Navíc to vypadá, že i sama bohyně Flora se na obyvatele Flosu začíná hněvat…

V Písni mrtvých navštívíme Aztlánskou říši a lépe poznáme Épina Dranella. Épine je na první pohled chladný, nedostupný a krutý aztlánský válečník. Pod tím se ale skrývá velmi lidský, soucitný a zranitelný mladý muž, který má navíc úžasný ironický smysl pro humor.

„Jak? Ale prosím vás, nechodí snad ten chlap s nápisem vražda vytetovaným na čele? O Atzlánech toho moc nevíme a to jediné, co víme s jistotou, je, že mají výbojnou povahu, neukojitelnou touhu po krvi, válčení a až fanatickou potřebu řezat do lidí. Proč myslíš, že se spolu navzájem tak nadšeně rvou? Protože jsou to napůl zvířata. Je to zkrátka puzení, kterému nedokážou odolat. Nejspíš je k tomu nutí ten jejich Kecal kotel nebo tak nějak.“

„Quetzalcoatl,“ opravil ho Épine s tichým zavrčením. „Možná, že ti jeho jméno dokonce vytetuju na čelo.“

Píseň mrtvých, str. 259

Oblíbila jsem si vedlejší postavy: Épinova mentora Xipila s jeho smyslem pro humor a slabostí pro pulque, cynickou Myrtille s ostrým jazykem, nebo Épinova bratrance-dvojčata, kteří se nedají popsat jinak než jako… řízci. U jejich hlášek a slovních přestřelek se budete smát nahlas.

V Písni mrtvých nechybí ani záhady, tajemství, politické intriky, akce, nebezpečí nebo násilí. Anežka Kočová se inspirovala různými kulturami – Jih vypadá jako samurajské Japonsko, Sever připomíná Vikingy a Západ zase Aztéky, Maye a původní obyvatele Mexika. Anežka Kočová opět do textu zakomponovala kritiku nadřazené bílé rasy, kolonialismu, rasismu, třídních rozdílů i důraz na ochranu přírody. První polovina knihy je pomalejší, ale jakmile se Épine vrátí z Aztlánu a vyprávění se vrátí k Elin, tak příběh běží jako na drátkách a než se nadějete je konec. A ten má navíc podobu ohavného cliffhangeru!

Není to nic z čeho bys měla být nervózní. Muže bez košile už jsi přece viděla, ne? Polonahý muž… to není nic, co bys nezvládla.

Obrátila se k němu.

Omyl. Polonahého muže by zvládla. Ale Épina ne.

Píseň mrtvých, str. 241

V Písni mrtvých najdeme i humor (hlavně ten ironický) a velmi decentní, ale okouzlující romantickou linku. Je extrémně pomalá a vlastně se tu vyskytuje jen ve formě náznaků a pomalu se rodících citů, v nichž se hlavní hrdinové příliš nevyznají a neumějí je pojmenovat. Ale u každé interakce mezi Elin a Épinem jsem doslova tála a nesmírně si ji užila.

Nebyl bledý, statný ani zarostlý jako většina mužů, kterými byla celý život obklopená. Zato měl tělo plné podlitin a několika jizev. Podlitiny mu svým temně modrým odstínem zdobily bok a hruď, zatímco jizvy všemožně křižovaly trup, záda a břicho. Šrámy výrazně vystupovaly z jeho bronzově hnědé kůže. To byla ta horší část. Ale to ostatní… Pod tmavou kůží se mu rýsovaly svaly, a i když byl stále velmi štíhlý, svědčilo to o jeho skryté síle. Elin mohla jen tiše žasnout a uchváceně zírat s otevřenou pusou. Bylo to tělo válečníka v nejlepší formě.

Jestli byl krásný? Objektivně vzato asi ne. Ale ona z něj stejně nemohla spustit zrak.

On si její obdivné mlčení vyložil úplně opačně. „Je to hodně zlé?“

Ó, právě naopak, napadlo ji.

Píseň mrtvých, str. 241

Naopak kamenem úrazu byla první polovina knihy, kdy se Épine nachází v Aztlánu. Anežka Kočová podrobně popisuje život a náboženství Aztlánů, ale neviděla jsem v tom skoro žádnou souvislost s ústřední zápletkou. Naopak mi přišlo, že to akorát zbytečně natahuje a zpomaluje děj. Problém jsem měla i s prologem, protože jsem nedokázala určit, o koho se v něm jedná. Pokud by v něm ona Elin byla naše hrdinka, tak by jí bylo přes čtyřicet, a ne osmnáct. Na to bych asi potřebovala nápovědu.

Trnitá kletba mi přišla ucelenější a svižnější, ale v Písni mrtvých jsem si zase neskutečně užila postupný a nenápadný vývoj vztahu mezi Épinem a Elin i vtipné vedlejší postavy, takže nakonec oba díly hodnotím stejným počtem hvězdiček. Navzdory některým výtkám sérii Květinové války rozhodně doporučuju a nedočkavě vyhlížím předprodej třetího a závěrečného dílu s názvem Krvavý kvítek.

Anežka Kočová: Píseň mrtvých (Květinové války 2), Pointa, červen, 2025.