Jaiči žije s dcerkou Kanou na předměstí Tokia, když se mu na prahu objeví Kanaďan Mike – manžel jeho bratra-dvojčete Rjódžiho. Mike se chce seznámit s rodinou svého zesnulého manžela a víc poznat Japonsko, jeho kulturu, mentalitu nebo kuchyni. A Jaiči je tak konfrontován s minulostí, vzpomínkami i předsudky ve vlastní hlavě.

Kana si strýčka Mika okamžitě zamiluje, a tak Mike, Jaiči a Kana společně navštěvují místa z Rjódžiho dětství, což v Jaičim vyvolává vzpomínky na bratra. Po Rjódžiho coming outu se totiž odcizili a poté, co se odstěhoval do zahraničí, spolu přestali úplně komunikovat.

Jaiči má stereotypní představy o homosexuálech a určité předsudky, ale naštěstí má taky hlavu i srdce na správném místě, takže mu poměrně rychle spadnou klapky z očí. Pomáhá mu v tom i nevinný pohled a zvědavé otázky (položené s typicky dětskou upřímností nedbající na to, „co se sluší a patří“) jeho dcerky Kany.

Manžel mého bratra je manga o emocích, kulturních rozdílech, předsudcích a homofobii. Ale taky o smutku a vyrovnávání se se ztrátou, pocitu viny, sladkobolných vzpomínkách, touze po nalezení rodiny nebo o respektu a pochopení. Gengoró Tagame realisticky zachycuje problematiku a strach doprovázející coming out nebo pocit, že jste sám a nikoho, kdo by byl jako vy, neznáte. Oceňuji i zobrazení mužů, kteří vykonávají „ženské“ práce – vychovávají a starají se o dítě, perou, luxují, vaří, věší prádlo nebo myjí nádobí.

Gengoró Tagame je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů gay mangy. Jeho kresba je realistická, precizní a s neuvěřitelnými detaily, až vám příběh ožívá před očima. Je známý tím, že ukazuje realistické mužské postavy ve snaze bourat stereotypní představy o homosexuálech. Z tohoto důvodu je tu i dost nahých mužských těl ve sprše nebo ve vaně (i když podle mého jsou oba až nereálně svalnatí). Z Manžela mého bratra by bylo nádherné anime, které ale bohužel neexistuje (zato byl zfilmován jako třídílná mini série s japonskými herci).

Pro mě osobně témata, která se tu řeší, nejsou témata, protože mi stejnopohlavní páry nikdy nepřišly divné nebo dokonce nepřirozené. Ale stále vidím, kolik nenávisti, předsudků, hloupých mýtů a nepochopení ve společnosti panuje. Máme se pořád ještě co učit, a právě komiksy jako je Manžel mého bratra by nám s tím mohly pomoci. Bohužel dospělý s negativním názorem na gaye po této manze nejspíš nesáhne, i když zrovna on by takovou laskavou, nenásilnou osvětu potřeboval.

O to víc mangu Manžel mého bratra doporučuju dětem a dospívajícím. Rating je 15+ (možná kvůli nahým mužským tělům, protože jinak jsem nic, co by rating opravňovalo, neviděla), ale klidně bych ji doporučila i mladším čtenářům, třeba už od deseti nebo dvanácti. Manžel mého bratra by totiž měl patřit mezi povinou četbu (i když už teď vidím homofobní a omezené rodiče, kteří se pohoršují, že škola nutí jejich děti číst něco takového).

Škoda jen, že nikde není řečeno, kolik je Kaně let. A taky vztah Jaičiho s jeho bývalou ženou pro mě zůstává záhadou. Možná bude pro japonské čtenáře pochopitelnější, ale mě chybělo vysvětlení, proč Kana nežije u matky a jak to teda mezi nimi funguje. Navíc je příběh přerušený uprostřed děje, takže opravdu postrádám pokračování.

V originále vyšla manga Manžel mého bratra (Otōto no Otto) už v roce 2015, ale pořád je aktuální. Přináší roztomilý a laskavý příběh, který je zároveň realistický, chytrý a nenásilně pokládá hluboké a palčivé otázky. Manžel mého bratra je přesně ten typ emotivního příběhu, který vás zahřeje na duši, zanechá ve vás hluboký dojem a u kterého se vám z nějakého záhadného důvodu bude chtít brečet. Nakladatelství Host se vydání téhle populární mangy neskutečně povedlo, všema deseti (klidně i dvaceti) doporučuju a už se nemůžu dočkat druhého a závěrečného svazku.

Gengoró Tagame: Manžel mého bratra (Manžel mého bratra, svazek 1), HOST, září 2025.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství HOST.