Talentovaná fotbalistka Willa Sutterová toho má až nad hlavu – její máma leží v nemocnici s rakovinou, tátu nikdy nepoznala, rodinné finance se tenčí a mezi ní a její kariérou fotbalistky stojí známka ze semináře obchodní matematiky. A profesor jí to rozhodně neulehčuje, když Willu při projektu spáruje s Ryderem, který ji okatě ignoruje. Až na to, že to nedělá schválně… protože ve skutečnosti neslyší.

Willa je horká hlava, hned se naštve a vybouchne. Navíc strašně nerada cokoliv řeší a nesnáší konfrontace, takže radši nic neříká. Ryder přišel o sluch až v dospělosti, od té doby odmítá mluvit a taky nosit naslouchátka, protože mu způsobují problémy. Takže o nedorozumění je postaráno, což vyústí v řadu žertíků a vtípků, ale nakonec i ve spolupráci, porozumění a přátelství. Do chvíle, než se k tomu připlete touha a rodící se city…

„Vypadni z mojí kuchyně, Bergmane,“ zabručím, jednou rukou ukážu na jídelní stůl a druhou odepíšu. Jen pro upřesnění. Kdybys nebyl můj povinně přidělený partner a kdyby na naší společné práci nezávisel můj známkový průměr, nejspíš bych tě už před pěti minutami skopala do krychličky.

Znovu mi cinkne telefon.

Rozumím, píšu si.

Jen když jsme to my, str. 51

Chloe Liese píše čtivě a chytlavě, takže příběh odsýpá. Nechybí oblíbená klišé od nepřátelství k lásce, protiklady, které se přitahují, co se škádlívá, rádo se mívá nebo nucená spolupráce na školním projektu. K tomu pořádná dávka humoru a samozřejmě ani romantika, přitažlivost a sexuální napětí. Jen když jsme to my patří do žánru new adult, takže se ke konci dočkáme také sexuálních scén. Chloe Liese do příběhu zakomponovala i vážná témata, jak je ztráta sluchu v dospělosti, život se zdravotním handicapem nebo vážná nemoc a smrt blízké osoby.

Aiden si to přečte a potměšile se ušklíbne. „Přiznej si to. Rád ji provokuješ, ačkoli ze začátku se ti do toho nechtělo. Jenže to ti spolupráci s ní nijak neulehčí, takže by to pro tebe mohla být taková nabídka smíru. Měl bys tam jít a ukázat své projektové partnerce, že nejsi úplný idiot. Jen napůl.“

Jen když jsme to my, str. 61

Musím vyzdvihnout, jak Chloe Liese zpracovala téma Riderova postižení. Autorka ale na začátku přiznává, že na základě kritiky a zpětné vazby od jednoho čtenáře, který přišel o sluch v dospělosti, po prvním vydání knihy tyto části přepracovala. A je to opravdu znát, protože tyhle pasáže působí věrohodně, lidsky a také nenásilně čtenáře poučí.

Ale možná, jen možná, bych stála o muže, který by nepředstavoval jen fyzické vybití, ale byl by pro mě zároveň i přítelem. Který by mě znal a měl mě rád. Možná bych stála o urostlé hřejivé tělo, které by mě v noci objalo, drželo za ruku, vraždilo místo mě pavouky a kdybych měla vážně štěstí, umělo by mě laskat tak, že by ze mě konečně vyrazilo orgasmus. Což se doposud žádnému muži nepovedlo. Bylo mi řečeno, že v tomto ohledu vyžaduju nadprůměrnou péči. Takže si za to zjevně můžu sama.

Jen když jsme to my, str. 89

Jen když jsme to my bylo doporučováno fanynkám Mariany Zapaty, takže jsem čekala román podobný Kultimu, akorát z vysokoškolského prostředí a ozvláštněný zdravotním handicapem hlavního hrdiny. Pojetím a stylem to opravdu má podobný vibe jako Mariana Zapata. Hlavní hrdinka není dokonalá, protože se jí kroutí z vlhka vlasy, chrápe nebo si mumlá pro sebe a v tu chvíli nemá mezi mozkem a pusou žádný filtr.

Takže jsi mu to dala najevo tím, žes ho vyprovokovala k muchlovačce. To zní fakt logicky, Sutterová. Úplný příklad naprosto jednoznačné komunikace.

„Drž hubu,“ zabručím si sama pro sebe.

Jen když jsme to my, str. 144

Bohužel v Jen když jsme to my byla spousta věcí, co mi nesedla. Willa a Ryder po sobě touží, ale oba jsou tak plní nejistot a traumat, že se nesnaží komunikovat a být k sobě upřímní. Jejich žertíky byly zpočátku zábavné, ale protože se jejich vztah dlouho nikam neposouval, tak mi začaly připadat dědinské a otravné. Navíc se Jen když jsme to my tváří jako sportovní romance, ale ženského fotbalu si tu moc neužijeme. Největším problémem pro mě bylo téma rakoviny a úmrtí, které mi přišlo naprosto zbytečné. Takže Chloe Liese není druhá Mariana Zapata a Jen když jsme to my na mě ve výsledku působilo dost nesourodě a překombinovaně. Někdy je zkrátka méně více.

Tohle je pro Rooney typické. Mluví o vážných věcech, jako by to bylo něco úplně normálního, jako by ostatní složité pocity prožívali, místo aby je potlačovali a následně se s nimi vyrovnávali za pomoci sprostých slov, patnáctikilometrových výběhů a chlastacích večírků.

Jen když jsme to my, str. 168

Jen když jsme to my je prvním románem ze sedmidílné série Bergman Brothers. Druhý díl s názvem Vždycky jen ty vyjde v českém překladu na začátku listopadu 2025. Mě ale mnohem víc zaujal třetí díl, který je o Aidenovi a Freye a jejich manželské krizi, čtvrtý díl, kde je hlavní hrdinkou Willina nejlepší kamarádka Rooney, a pátý, který je gay romancí. Chloe Liese se očividně nebojí experimentování v žánru romantiky i v rámci jedné série, takže pokud u nás budou její knihy dál vycházet, tak nejspíš po nějaké z výše zmíněných sáhnu.

Chloe Liese: Jen když jsme to my (Bergman Brothers 1), Fragment, srpen 2025.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Albatros Media.