Hirka dosáhla patnáctého roku. To znamená, že ji čeká cesta do Mannfally, města Vidoucího, kdy při obřadu předstoupí před Radu a předvede svou schopnost zacházet ze Sílou. Vstoupí tak do dospělosti a přijme ochranu Vidoucího před Slepými. Hirka by ale dala všechno, aby se obřadu mohla vyhnout. Nemá totiž ocas, neumí přimknout a k Síle zůstává slepá.

Hirka má pro strach uděláno. Jediné, čeho se bojí, je obřad. Vlastně by se ho ani tak nebála, protože přeci nemůže být jediná v tisícileté historii jedenácti říší, kdo neumí přimknout, ne? Co by jí kvůli tomu mohla Rada tak udělat? Zabít ji, upálit? Hirka to považuje za nesmysl. Jenže jejího otce obřad k smrti děsí. A tak se začíná bát i Hirka…

Vzápětí se dozvídá strašlivé tajemství o svém původu, které všechno změní. O ocas ji nepřipravil vlk, když byla ještě dítě. Nemá ho, protože nepochází z Ymova plemene. Před patnácti lety se otevřela brána v kamenných kruzích, kterou podle pověstí mohou procházet nebezpeční Slepí a také Ódinovy děti. A u jednoho z těch kruhů našel Hirku její adoptivní otec. Bezocasé dítě. Hirka není Slepá, takže zbývá neméně děsivá možnost, že je Ódinovo dítě. Plíseň, která může nakazit a zničit každého, koho se dotkne.

Do vesnice se navíc vrátil Rime, Hirčin přítel a zároveň soupeř z dětství. Nyní je z něj dospělý muž a Hirce definitivně dochází, že už to není jen Rime, ale Rime An-Elderin, poslední potomek jednoho z mocných rodů Rady. Rime by měl jednoho dne v Radě zasednout, ale o to vůbec nestojí, tak si raději vybral nebezpečnou cestu bojovníka.

Nad Ymslandou se navíc vznáší hrozba války. Dvanáct rodů Rady vykládá slova Vidoucího a vládne jedenácti říším. Jediná říše jejich nadvládě vzdoruje – starobylý Ranhov, který stále sílí, a Rada se rozhoduje k radikálnímu kroku. Netuší ale, že v Ymslandě se nachází Ódinovo dítě, které má podle legend možnost všechno zničit. A Hirka s Rimem se zapletou přímo doprostřed mocenských a náboženských bojů.

Rada, Síla, Ymslanda, přimknout, Slepí, Ódinovy děti…. Říkáte si, o čem to v recenzi vlastně mluvím? Tak se připravte na samotné Ódinovo dítě, kde těch podivných slov a termínů najdete daleko víc. Několik prvních desítek stran doporučuji číst opravdu pečlivě. Klidně i dvakrát. Až si vytvoříte představu o světě, ve kterém se příběh odehrává, tak potom se to čte snadno. Možná sice zjistíte, že některé pojmy jste pořád nepochopili, nebo že jste si jejich význam domysleli špatně, ale časem se všechno vysvětlí a zapadne do sebe. Navíc přemíra pojmů kupodivu neubírá textu na čtivosti.

Siri Pettersen vytvořila svět inspirovaný drsným severským prostředím, historií a mytologií. Stejně jako svět i příběh má autorka dobře promyšlený, což dokazuje i to, že není úplně předvídatelný. Sice jsem některé z těch hlavních zvratů odhadla, ale i tak mě některé věci dokázaly překvapit. I když ani ne tak tím, že se staly, ale spíš tím, že se staly už v prvním díle.

Z nějakého záhadného důvodu mě nejvíc bavil právě začátek Ódinova dítěte, kdy jsem si nebyla jistá, o čem kniha vlastně bude. Poté příběh trochu ztratil tempo, než ho zase v druhé polovině nabral a směřoval až k epickému finále. Posledních pár kapitolách jsem měla pocit, že čtu jinou knihu. Nebo druhý díl. Možná i třetí. Siri Pettersen toho totiž do jedné knihy zakomponovala opravdu hodně. Ano, Ódinovo dítě má skoro šest set stran, takže prostoru měla víc než dost, ale i tak jsem se v závěru nestíhala divit, kam až příběh dovedla.

Siri Pettersen přinesla promyšlený svět i příběh, skvěle vykreslené charaktery, pár zvratů i náznak romantiky. Všechno to ale působí realističtěji, než jsem u young adult fantasy zvyklá. Proto bych Ódinovo dítě zařadila spíš mezi klasickou fantasy, protože postrádá šablony a klišé fantasy literatury pro mladé.

A ten závěr? Nesnáším otevřené konce, ale tenhle konec je vyloženě… přechodový. Siri Pettersen řadu dějových linek překvapivě uzavřela už v první díle, ale jiné stále nechala nedořešené. Takže druhý díl s názvem Plíseň, který by měl vyjít u nakladatelství Host na jaře roku 2017, očekávám víc než jen trochu netrpělivě. Protože si nedokážu představit, jak chce autorka na ten konec navázat!? Nezbývá mi než si počkat a nechat se překvapit.

Za poskytnutí recenzní e-knihy moc děkuji nakladatelství HOST.