V lednu jsem trpěla vleklou čtecí krizí, přesto jsem nakonec přečetla devět knih. Početně tudíž nadstandardní měsíc, kvalitativně už to tak úchvatné nebylo, ale dost možná se na prožitku ze čtení podepsala právě i ta čtecí krize… 

Hned na nový rok jsem přelouskala Palác lží, závěrečný díl trilogie Royalové. Zjistila jsem, že knihy od Erin Watt můžu číst jen, když jsem nemocná nebo mám kocovinu. Prostě ve chvíli, kdy nemůžu zapínat mozek, pak je to ideální. Palác lží byl horší než první díl, ale lepší než druhý, takže nakonec příjemné (i když dost hloupé:) počtení.

Pak jsem se vrhla na Van Goghovu hvězdnou noc, tedy příběhy dějin umění pro děti. Myslím, že se to povedlo a děti to může zaujmou a zároveň jim to něco předá. Sice asi kunsthistorice budou brblat, že je to zjednodušené a nepřesné, ale vaše děti nejsou přece žádní odborníci, nebo jo? Recenzi najdete ZDE.

Pak jsem se vrhla na novinku od Ladislava Zibury Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii. Je to klasický Zibura, kterého milujeme, což je ale zároveň ten problém. Já četla dvě jeho knížky ve dvou měsících a přiznám se, že se mi to trochu pletlo, je to totiž jak přes kopírák. Ale stejně ho zbožňuju:) Recenzi najdete ZDE.

Pak jsem dostala hnusnou a vleklou čtecí krizi, takže jsem sáhla po jistotě v podobě Poslední hodiny od Jeffreyho Deavera. Miluju Deavera a miluju sérii s Lincolnem Rhymem. Zklamaná jsem nebyla, ale přeci jen se mi víc líbila ta část, které se týkala čistě vyšetřování a únosů, jak se do toho zapletly současné světové problémy, takže už to nebylo úplně ono.

Jela jsem si odpočinou do lázní a s sebou jsem vzala Tisíc kousků tebe, na což jsem se ukrutně těšila. Bohužel má očekávání byla příliš vysoké, takže jsem byla trochu zklamaná. Čekala jsem totiž mnohem víc sci-fi, ale tohle byla spíš romantika ve sci-fi kulisách.

Pak jsem přelouskala básnickou sbírku Sojka z nebe utržená od Aleny Vávrové. Ano, i já občas čtu poezii. V posledních letech opravdu málo, ale celkově ji mám načtenou asi víc, než je obvyklé. A tohle bylo dobré, palec nahoru.

Pak jsem se vrhla na Plamen v temnotě, druhý díl Jiskry v popelu. Je to ještě temnější než první díl, i když tak dobré to není, tak pořád je to zatraceně dobré čtení. Akorát potřebuju další díl, fakt nutně.

Konečně jsem přelouskala i Sníh nebo popel. Já jsem věděla, proč jsem tu knihu tak dlouho odkládala. Za mě to byl dost propadák, bohužel na tom totiž bylo vidět, že je to autorky prvotina, kterou navíc vymyslela, když byla dítě.

Pak se mi vrátila čtecí krize, takže jsem sáhla po jistotě, jakou je Erebos. Miluju tuhle knihu! Vážně.