Mia Corverová je dcerou Daria Corva, justikuse Republiky, který byl označen za zrádce a popraven. Její matka a bratr skončili ve vězení, Mie se ale podařilo utéct. O šest let později se touží dostat do Rudé církve, tajného, elitního spolku a zároveň školy pro nejlepší vrahy na světě… Protože přesně tím se chce stát, aby mohla pomstít smrt svého otce a zabít nejmocnější muže Republiky.

Jenže po kariéře elitního vraha touží i další mladí lidé, kteří přicházejí do Rudé církve, takže se Mia o možnost stát se Čepelí bude muset (často doslova) tvrdě poprat. Nehledě na to, že někteří jejich učitelé neváhají svoje studenty při zkoušce dovedností v boji se zbraněmi, znalostí jedů, svádění a získávání tajemství nebo odcizování věcí zmrzačit nebo dokonce zabít. Takže dřív, než se Mia stane vražedkyní a dostane příležitost k pomstě, může sama přijít o život…

Nikdynoc je taková špinavá young adult fantasy. Nechybí v ní akce, násilí, občas nějaké to mučení, nadávky, ani kapka romantiky a sex, nečekané zvraty a překvapivá odhalení. Hodně se diskutovalo o tom, jestli Nikdynoc ještě patří do subžánru literatury pro dospívající. Všechno výše popsané tam skutečně je, ale není toho tam nijak moc, takže by to nemělo nikoho pohoršit. Nikdynoc podle mě zapadá do rybníčku young adult tématem – koneckonců taková trochu jiná škola (až už pro vrahy nebo třeba pro upíry) je v tomhle žánru naprostou klasikou.

Co jí nad rámec young adult fantasy povyšuje je nápaditý a dobře vymyšlený svět inspirovaný starým Římem a hlavně styl psaní. Jay Kristoff si hraje se slovíčky, používá originální přirovnání, občas skoro až poeticky popisuje věci, které rozhodně nejsou poetické, a nešetří chytrým, ironickým humorem. Zajímavostí je také to, že celou knihou nás provádí neznámý vypravěč, jehož totožnost by měla být odhalena až ve třetím díle s názvem Darkdawn. S tím souvisí i poznámky pod čarou, které se na první pohled mohou zdát nadbytečné, ale právě v nich se prozrazuje víc z osobnosti tajemného vypravěče a jeho specifického smyslu pro humor. Já mám samozřejmě pár tipů, ale vzhledem k tomu, že Jay Kristoff neumí nejen psát, ale taky vymýšlet nečekané zvraty, tak čekám, že mě na celé čáře převeze…

Přesto mám problém Nikdynoc, jak to říct, uchopit. Okouzlil mě na žánr young adult literatury poměrně hutný, propracovaný, místy až poetický styl, který kontrastuje s poměrně naturalistickým popisem událostí, stejně tak nápaditý svět, zajímavé pojetí magie, skvěle vymyšlené zvraty a suchý humor.

Jediným problémem tak pro mě zůstává samotné téma a tempo vyprávění. V závěru je psáno, že celá trilogie sleduje Miinu životní dráhu coby vražedkyně – zrození, život a smrt. Dává smysl, že se v Nikdynoci dozvídáme, jak získala své excelentní dovednosti a také, co ji vedlo k tomu, aby se chtěla pomstít nejmocnějším mužům v Republice. To ovšem nic nemění na tom, že Nikdynoc je vlastně takový pětisetstránkový úvod k něčemu – doufejme – většímu a chytlavějšímu. Děj navzdory tomu, že vypráví o škole pro elitní vrahy, plyne poměrně pozvolna, a někdy mezi třístou a čtyřstou stránkou zpomalí natolik, až začíná skoro drhnout. V závěru nám to sice Jay Kristoff skutečně bohatě vynahradí, ale i tak bych byla z knihy opravdu nadšená, kdyby byla o sto stránek kratší nebo jen trochu svižnější.

Věřím, že Nikdynoc ocení i starší čtenáři, kteří si dokáží užít autorův skvělý styl psaní i originální nápady a nevyžadují od knihy pouze lehké, akční čtení, u kterého se není potřeba soustředit. V češtině už vyšel druhý díl s názvem Boží hrob, kde se s Miou vrátíme do hlavního města Republiky, a v roce 2020 bychom se měli dočkat završení celé její krvavé cesty za pomstou. Já se s Miou na další výpravu plnou nebezpečí a smrti rozhodně s chutí vydám.

Jay Kristoff: Nikdynoc (Nikdynoc 1), CooBoo, květen 2019.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Albatros Media.