Mirjem je dcera lichváře. Její otec je ale špatný lichvář, takže zatímco lidem půjčuje peníze, jeho vlastní rodina strádá. Když její matka onemocní, Mirjem se zatvrdí a rozhodne se, že se stane lichvářkou místo otce. A brzy si získá pověst dívky, která umí s penězi nakládat tak dobře, že mění stříbrňáky ve zlato. Jenže to přiláká pozornost Staryků, nebezpečných a magických bytostí, které kvůli kousku zlata neváhají ničit, rabovat a zabíjet.

Wanda žije po smrti matky se svým otcem a dvěma bratry. Když už mají nějaký ten drobný peníz, tak ho jejich otec prosází nebo propije. A jednou přijde do jejich domu lichvářka Mirjem a požaduje splacení dluhu i s úroky. Její otec nemá ani kopějku, a tak Mirjem přichází s řešením – Wanda bude sloužit u ní doma a dluh odpracuje. Wanda nedává najevo svou radost, protože služba u Mirjem a její rodiny je příležitostí, jak vypadnout z nuzného domku s násilnickým otcem a uchránit samu sebe před tím, aby ji otec za pár drobných prodal nějakému sedlákovi, který hledá silnou a zdravou ženu, co mu bude rodit děti.

Šlechtička Irina je dcerou vévody, ale není ani krásná, ani půvabná. Má v sobě sice kapku krve Staryků, ale už ne jejich magii a moc, a její otec je navíc lakomý, takže nemůže doufat ani ve velké věno. Její šance na výhodný sňatek nejsou nejlepší, jenže pak přijíždí na návštěvu sám car Mirnatius…

Naomi Noviková píše velmi poeticky, umně splétá jednotlivé dějové linky, které se složitě proplétají v předivu komplikované tapiserie, buduje magickou, až mírně snovou nadpřirozenou atmosféru a v ostrém kontrastu přidává realistický pohled na obtížné postavení žen v dobách dávno minulých. V zajetí zimy je vlastně kniha o ženské síle a odvaze, protože Mirjem, Wanda i Irina jsou postavené do bezvýchodné situace, kdy mají být jen nástrojem nebo rovnou obětí. Ony se ale přesto nevzdávají, jsou pragmatické a odvážné a snaží se z dané situace vytěžit, co to jde.

V zajetí zimy je inspirováno celou řadou pohádek – nejvýraznější je inspirace pohádkou O Rampelníkovi, ale našla jsem tu prvky i z jiných pohádkových příběhů a slovanského fokloru. Všechno je ale do děje zakomponováno hladce, nenápadně a velmi přirozeně. V zajetí zimy ale rozhodně není žádná romantická pohádka. O romantiku tu ve skutečnosti nejde, protože manželství jsou domluvená a vlastně vynucená, takže Mirjem a Irina se snaží přežít, zachovat chladnou hlavu a nepokořit se. Naomi Noviková ve výsledku napsala realistický příběh o postavení a úloze žen v minulosti, akorát ho zabalila do poetického a nadpřirozeného hávu. Ve výsledku ten kontrast pohádkovosti, poetického stylu a nemilosrdné realističnosti zasáhne čtenáře mnohem víc, než kdyby autorka vsadila na přímou naturalističnost.

Naomi Noviková splétá příběh z nejrůznějších vypravěčských linií a příběh má do detailu promyšlený a logicky vysvětlený. Jednotlivé linie vyprávění ale nejsou v knize nijak graficky oddělené a všechno je navíc psané v ich-formě, takže čtenář musí dávat pozor, aby se v tom nezamotal. Také komplikovaným vztahům mohla ke konci věnovat víc prostoru a ještě je trochu rozvinout. V nevyřčeném je určité kouzlo, které se ke stylu knihy hodí, ale neuškodilo, kdyby byly trochu jasněji dořešené.

Navzdory drobné výtce je ale V zajetí zimy geniální záležitostí, která vás naprosto pohltí a nenechá vás vydechnout. Naomi Noviková napsala mistrovský kousek, jak po stránce obsahové, tak stylistické. Takže V zajetí zimy doporučuju všema deseti a pro mě je to jedna z nejlepších knih, kterou jsem letos četla. Tenhle příběh ve mě ještě nějakou dobu bude doznívat a rezonovat.

Naomi Noviková: V zajetí zimy, HOST, únor 2020.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství HOST.