Jaičimu, který žije se svojí dcerou Kanou na předměstí Tokia, se jednoho dne objevil na prahu Kanaďan Mike, manžel jeho zesnulého bratra-dvojčete Rjódžiho. A teď pokračuje Jaičiho vyrovnávání se s předsudky ohledně homosexuality ve vlastní hlavě i s tím, že se se svým bratrem odcizili.

Jaiči navazuje přátelství s Mikem a uvědomuje si, že vdovec po jeho bratrovi patří do rodiny. Jenže Mike je v Japonskou jen na tři týdny, čas se krátí a nastává chvíle, kdy se bude muset vrátit do Kanady.

Tentokrát je manga víc zaměřená na rodinu. Gengoró Tagame ukazuje, že rodina nemusí být jen ta tradiční – sezdaný otec a matka a děti. Právě skrze dětské oči zachycuje, že s nenávistí a předsudky se nerodíme, ale přebíráme je od omezených rodičů, učitelů, politiků a společnosti. Pořád oceňuju, že Gengoró Tagame zobrazuje muže, kteří vykonávají „ženské“ práce – starají se o dítě, perou, luxují, vaří, věší prádlo nebo myjí nádobí. Konec je reálný, dospělý a bez patosu. U mangy mi i ukápla slza, i když příběh není smutný, jen dojemný a lidský.

Gengoró Tagame je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů gay mangy. Jeho kresba je realistická, precizní a s tak neuvěřitelnými detaily, až vám příběh ožívá před očima.

I druhý a závěrečný svazek mangy Manžel mého bratra přináší dojemný, citlivý, hřejivý, ale zároveň realistický příběh, který nenásilně pokládá důležité a palčivé otázky a přináší osvětu. Pořád trvám na tom, že manga Manžel mého bratra by měla patřit mezi povinnou četbu na základní škole (a pořád vidím omezené rodiče, jak se nad mým názorem pohoršují).

Gengoró Tagame: Manžel mého bratra 2, HOST, duben 2026.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství HOST.