Nespoutaná, závěrečný díl andělské trilogie od Cynthie Handové, završí boj mezi dobrem a zlem a naplní Clařin osud.

Andělská Clara se snaží vyrovnat se ztrátou dvou lidí, které milovala, s rozchodem se svou první velkou láskou, tajemstvím o svém původu a s novým životem na Standfordu, prestižní univerzitě, kde společně s Christianem a Angelou začala studovat. K tomu se jí opět objevuje vize, z níž jsou patrné dvě věci: stalo se něco strašného a opět – jako v předchozích vizích – v ní důležitou roli hraje Christian.

Clara se snaží přijít na to, co vize znamená, zjistit, kam se poděl její mladší bratr, který opustil školu i Wyoming, odhalit Angelino tajemstvím (které v závěru pro čtenáře zas až takovým tajemstvím není), zapomenout na Tuckera, rozhodnout se, zda má dát šanci Christianovi, vylepšit své nadpřirozené andělské schopnosti a nakonec všechny – i samu sebe – vysekat z průšvihu.

Stejně jako v případě předchozího dílu s názvem Zasvěcená, o němž jsem tvrdila, že by se měl jmenovat spíše Nerozhodná nebo Zmatená, tak i Nespoutané by spíš slušel název Spoutaná. Navzdory výše popsanému, což vypadá jako slušně nadupaný děj, Nespoutaná trpí zhruba polovinu knihy jistou nedějovostí. Všechny vedlejší postavy, které nahradily ty z předchozích dílů, jsou zde (stejně jako prostředí samotného Standfordu) pouze na ozdobu a je jim věnováno několik málo vět. Důležití zůstávají jen Angela a Christian, ale vzhledem k tomu, že Clařin vztah s oběma je jak na houpačce, většina děje zůstává pouze na Claře. A to ho navzdory svým nadpřirozeným schopnostem není schopná utáhnout. Opět – stejně jako v případě Zasvěcené – jsou Clařiným největším problémem kluci. Tentokrát neřeší, zda si má vybrat Tuckera, nebo Christina, ale jestli má s Christianem zkusit být víc než kamarádka. Celé tohle dilema je ještě nudnější a méně uvěřitelnější než vybírání si mezi dvěma kluky – a je mu v knize věnováno zbytečně moc prostoru.

V druhé polovině knihy se konečně dočkáme pořádného děje, kdy přijde na překvapivá odhalení, úmrtí nejedné vedlejší postavy a zjištění, že záporák Samjeeza nemusí být tím nejhorším padlým andělem, kterého mohli potkat. Ostatně Samjeeza je jednou z nejzajímavějších a nejjednoznačnějších postav v celé trilogii, protože navzdory tomu, že je Černokřídlý, není jen černý. Nebránila bych se, kdyby autorka o něm a o Clařině mámě napsala nějakou doplňující povídku, protože v celé trilogii je mu věnováno jen málo prostoru. Konec Nespoutané nám dopřeje skutečně nespoutanou akci na zemi i ve vzduchu včetně srdcervoucího okamžiku, kdy to vypadá, že to nemůže dopadnout dobře… Samotný závěr knihy je ovšem hrozně rychlý a celý takový… nevysvětlený. Navíc se Handová trochu zamotala do toho, kterému ze dvou hlavních hrdinů by měla dopřát šťastný konec, takže se nakonec neubránila naznačení, že jednou – za spoustu let – by s Clarou nakonec mohl být i ten druhý…

Musím se zastavit i překladu, protože i když divných slov zde bylo jen pomálu, tak se opakovala natolik, že je prostě nejde přejít. Překladatelka označila Christiana za půvabného. Půvabná může být dívka (i když pochybuju, že by tak hezkou holku v dnešní době někdo označil), ale kluk těžko. Hezký, proč ne, krásný by ještě taky šlo. Originál jsem nečetla, takže nevím, co tam Handová skutečně napsala, ale tohle mě pobavilo. Naštěstí se tam půvabný Christian objevil jen jednou, zato opakované slovo výška jako hovorového označení pro univerzitu (pro nás vysokou školu) mě teda vytahalo za oči i za uši. Do výšky se skáče, určitě se na ni nechodí. Je to vejška, i když napsané to vypadá hrozně, prostě se to tak říká. Dalším slovem jsou střevíce, které se opakovaně objevovaly už v předchozích dvou dílech. Pořád přemýšlením, co s nimi překladatelka má. Staromódní slovo střevíce by dneska použil málokdo, tím méně osmnáctiletá holka… Chyb v překladu a stylistice je v knize naštěstí jen pár a překlad je pořád lehký, čtivý a plynulý – a také se zdárně vypořádal s přítomným časem, v němž je celá trilogie napsána, což v českém jazyce není zdaleka tak jednoduché, jak to vypadá.

Nespoutaná je příjemným a zdařilým završením andělské trilogie, i když – stejně jako Zasvěcená – nedosahuje kvalit prvního dílu. Nedočkáme se nějak skvěle promyšleného nebo vysvětleného konce, zato epilog určitě potěší nejedno srdce toužící po romantice – a navíc hezky navazuje na jednu zdánlivě nevýznamnou scénu ze Zasvěcené. Tato scéna tak završuje to, co se táhne celou trilogií – že vidět do budoucnosti neznamená ještě to, že skutečně víte, co se má stát. Protože svou budoucnost si navzdory osudu vytváříme každý sám.

Hodnocení: 70%