S psaním doplňujících povídek a novel, které jsou vloženy mezi jednotlivé díly sérií – nebo úplně před či za celou sérii – se stal módní trend. Autoři je využívají k rozpracování situací, kterým nevěnovali v knihách takový prostor, jako možnost poskytnout nám na danou situaci pohled jinýma očima, dělají z nich jakési volné epilogy nebo je věnují vedlejším postavám a párům, které si čtenáři oblíbili a chtějí si o nich přečíst víc.

Je poměrně nesnadné vložit povídku s vlastním uceleným příběhem mezi díly série tak, aby nepozměňovala její děj a vyznění. Cílem je, aby série fungovala jako celek s povídkami i bez nich a nedocházelo k nelogičnostem.

Tahereh Mafi přišla s určitou novinkou (aspoň já jsem to zatím nikde nečetla), když doplňující novely pozvedla téměř na úroveň samotných knih v sérii. To se týče jejich důležitosti, nikoliv ovšem délky.

Novela Destroy me je vyprávěna z pohledu Warnera, kterého jsem si po dočtení Jsem roztříštěné zaškatulkovala jako arcipadoucha. Sice pěkného a charismatického, ale přeci jenom dost pošahaného fanatika – kterému to, co udělal, nejde odpustit pro jeho hezké oči. (I když hrdinky v knížkách to občas dokážou). A pak se mi dostala do rukou Destroy me…

Přiznám se, že mě to taky málem zničilo. Tohle se nedělá! Autorka na několika málo stranách převrátila vzhůru nohama půlku věcí, které jsem po dočtení Jsem roztříštěné brala jako fakt. Přistihla jsem se přitom, že v jednu chvíli skoro nedýchám, v další chodím po pokoji, abych to rozdýchala a že při jedné kapitole mi tečou slzy z očí (netuším proč, nic tragického tam nebylo). Nejspíš jsem jen nebyla připravená na ten nápor emocí, co to ve mně vyvolá. Aniž bych otevřeně spoilerovala, víc vám prozradit nemohu – už tak jsem toho napsala až až.

Nutno podotknout, že co se týče kvality Destroy me výrazně předčilo kvalitu samotného prvního dílu. Sevřený styl kratšího stylistického útvaru jde Tahereh Mafi lépe než napsání samotného románu – nebo se zde projevilo to, co jsem zmiňovala již ve své recenzi na Jsem roztříštěnou. Tahereh Mafi má dar vytvořit dramatický příběh mezi čtyřmi stěnami – nebo v lidské hlavě – ale při skutečné akci a epickém ději beznadějně selhává. V tomto případě se jí ale podařilo vytvořit ucelený a emocemi nabitý příběh s překvapivým závěrem, který přímo nutí k tomu, abychom sáhli po druhém dílu s názvem Jsem zlomená. Autorčin originální styl s přeškrtanými větami se zde objevuje sporadicky – dočkáme se ho pouze v Juliettině deníku, který Warner našel a čte si v něm – ale tato absence nemá na děj žádný vliv.

Skoro jsem litovala, že i knihy ze série nejsou podány z Warnerova pohledu, protože je mnohem sympatičtějším a zdatnějším vypravěčem než sama Juliette. A to přestože je jeho mysl roztříštěná přinejmenším stejně jako ta její. Jenže to by nešlo, protože Destroy me by bez Jsem roztříštěné nefungovalo tak, jak funguje.

Po dočtení Destroy me jsem si nadšeně zařadila sérii Jsem roztříštěná mezi své oblíbené. A přitom si stále musím připomínat, že první díl nebyl zdaleka tak dobrý. Že v případě, když došlo na akci a vysvětlování proč a jak, se tam objevila řada nelogičností a autorka si vypomáhala berličkami, které se pohybovaly od naprosto neuvěřitelných po vyloženě hloupé. Snažím se proto od druhého dílu neočekávat příliš – ale po dočtení Destroy me je to vážně těžké.

Jsem opravdu zvědavá, s čím autorka přijde v novele, které překlenuje druhý a třetí díl – a tentokrát bude vyprávěna z pohledu Adama. Převrátí autorka vzhůru nohama všechno, co jsme si mysleli o Adamovi  – nebo usoudí, že by to bylo prvoplánové a přijde s něčím novým? A čeho se vůbec dočkáme v závěrečném dílu trilogie s anglickým názvem Ignite me? Podle anotace je jasné, že půjde o lži, které všechno a všechny obklopují. Můžu jen doufat, že autorka všechno, co napíše, neobrátí naruby ještě jednou – protože tahle to (zatím) skvěle funguje.