Geder Palliako se stal opatrovníkem prince Astera a vyšvihl se na vrchol mocenského žebříčku. Lord Dawson Kalliam se vrátil do politiky a rád by věděl, co stoupající hvězda lorda Palliaka bude znamenat pro království. Cithrin naoko působí jako magistra Medejské banky, ale touží po skutečných pravomocech. Všichni hrdinové lopotně hledají svou cestu a cíl, ale nad nimi se vznáší hrozba další války.

Lord Dawson Kalliam  a jeho žena Clara proplouvají životem na královském dvoře a sítí intrik. Rádi by věděli, co se z lorda Palliaka vyklube a jaký dopad to bude mít na království i na jejich rodinu. Geder Palliako, který kdysi sklízel posměch v armádě, totiž proti všem očekáváním získal moc, majetek a postavení. Stále v tom ale neumí chodit, nevyzná se v dvorských intrikách a složitých politických machinacích. Radu nachází u kněze Barashipa, který dokáže poznat, když někdo lže. Jenže Geder ve skutečnosti nemá tušení, o co Baraship usiluje.

Cithrin bel Sarcour souhlasila, že veškeré pravomoci k řízení pobočky Medejské banky připadnou notářce Pyk Uterhall. V tu chvíli ale netušila, jak moc ji to bude štvát, zvlášť když s Pyk mají úplně jiný způsob myšlení a obchodování. Cithrin hledá cestu, jak získat určitou svobodu a moc, a rozhodne se vydat na cestu. Nemá ale ponětí, kam ji tohle rozhodnutí zavede. Marcus Wester stále slouží Cithrin, s níž ho pojí zvláštní pouto, které nejspíš ani on nedokáže pojmenovat. Mistr Kit opustil svou hereckou kumpanii, aby se vydal zabít bohyni, jíž kdysi sloužil a následně ji opustil. A obrátí se právě na Marcuse s přáním, aby ho na jeho bláhové a nejspíš sebevražedné cestě doprovázel.

Začátek Královské krve se opět rozjíždí dost pomalu, přesto jsem se do ní začetla rychleji než do Dračí cesty, protože už jsem znala prostředí a postavy. Postupně se dějové linky a osudy jednotlivých hrdinů začnou proplétat, vznikají nová spojenectví a nečekané vztahy, takže příběh získává na obrátkách. Daniel Abraham se soustředil na politiku i náboženství a na složité dvorské i obchodní machinace. Děj ubíhá spíše pozvolna, ale autor dokazuje, že i maličkosti mohou změnit vývoj celého příběhu nečekaným směrem. Směrem, který pro některé z postav může být fatální.

Královská krev nezapře inspiraci slavnou sérií Píseň ledu a ohně od G. R. R. Martina, což je zřejmé i mně, přestože jsem z ní četla pouze první díl. Královská krev v řadě prvků kopíruje Hru o trůny, některé dějové zvraty mě proto nechaly naprosto chladnou, jelikož jsem je očekávala. Královská krev, potažmo cyklus Mince a dýka, se pro mě nestaly srdcovou záležitostí. Kvůli střídavému vyprávění z pohledu jednotlivých postav, z nichž některé mě zajímaly, a jiné zase až tolik ne, jsem knihu odkládala a nic mě nenutilo se k ní vracet. Dračí cesta i Královská krev mě prostě nedokázaly pohltit. To ale neznamená, že si cyklus Mince a dýka nenajde své fanoušky.

Královská krev bezpochyby zaujme čtenáře, kteří si potrpí na fantasy inspirovanou středověkem s nepředvídatelným dějem, mnohovrstevnatými postavami a složitými politickým a mocenskými hrami. Avšak pro ty, kdo touží po dobrodružství, akci a svižném ději, toto série pravděpodobně nebude tím pravým ořechovým. Dá se také doporučit těm, kterým Martinova série Píseň ledu a ohně připadá moc temná a drastická. Královská krev, potažmo celý cyklus Mince a dýka, přináší něco v podobném duchu, ale v podstatně mírnějším a stravitelnějším balení. (A Martinovi fanoušci si mohou zkrátit dlouhé čekání na Vichry zimy.)