Sedmnáctiletá Twylla ztělesňuje Daunen, pozemskou dceru bohů. Každý měsíc musí dokázat svou božskou podstatu tak, že pozře jed a přežije. Jed v jejím těle ale způsobuje, že dotek její nahé kůže přináší smrt těm, kteří nejsou bohy požehnaní.

Twylla jako lidská dcera bohů vykonává obřadní modlitby, zpívá pro potěchu královského dvora a pouhým dotykem popravuje zrádce. Také je zasnoubená s princem Merekem, následníkem trůnu. Sňatek ukončí její úlohu ztělesněné Daunen, protože už nebude neposkvrněná, ale zato usedne na trůn a stane se královou Lormere. Proto musí být Twylla neustále pod ochranou. Její věrný strážce Dorin ale těžce onemocněl a na jeho místo nastupuje mladý a horlivý Lief.

Twylla nikdy nebyla obyčejná dívka. Narodila se Pojídačce hříchů, která při smuteční hostině požije potraviny, jež symbolizují hříchy zemřelého. Od údělu stát se další Pojídačkou ji uchránila role Daunen, kterou ale Twylla začala brzy nenávidět. Cítí se osamocená a izolovaná, protože se nesmí nikoho dotknout a lidé se jí bojí a vyhýbají se jí. Hnusí se jí popravování zrádců, ale je příliš vystrašená, než aby se kruté královně Helewys, jež z ní udělala svou popravčí, vzepřela.

Strážce Lief má silné sociální cítění a nebojí se nazývat věci pravým jménem, i když by ho to mohlo stát život. Očividně mu nezáleží na tom, koho Twylla ztělesňuje a jak nebezpečná pro něj může být, protože se k ní chová přátelsky a jako k sobě rovné. Někdy ale dokáže být i zbrklý a příliš horkokrevný.

Princ Merek se nepodobá své chladné a kruté matce. S Twyllou jedná otevřeně a upřímně, což ji zpočátku vyvádí z míry. Trápí se nesvobodou a osamělostí, takže s Twyllou cítí jistou spřízněnost. Dokáže být i zábavný a okouzlující a nepostrádá ani smysl pro humor. Pořád ale zůstává princem, takže se občas chová chladně a povýšeně.

Melinda Salisbury do příběhu zakomponovala proroctví, bohy, smrtelníky a složitou politiku. Děj se díky dvorskému intrikaření neobejde bez pár opravdu překvapivých odhalení a zvratů. Nechybí ani romantická linka, kterou autorka pojala v podobě milostného trojúhelníku. Mezi Twyllou a Liefem postupně vzniká přátelství, které nakonec přeroste i v něco víc. Jenže jakou má jejich vztah budoucnost, když se Twylly nikdo kromě členů královské rodiny nemůže dotknout? A navíc když je zasnoubená se samotným princem?

Vyvolená bohy má jen něco málo přes dvě stran a na tak útlou knihu je příběh poměrně překombinovaný. Melinda Salisbury v ní propojila řadu témat, ale žádné z nich pořádně nerozvinula. Obzvláště patrné je to v případě představování vymyšleného světa, jeho historie a politiky. Kvůli přemíře nevyužitých informací román postrádá spád a napětí, které by čtenáře nutilo nedočkavě otáčet stránky. Sice obsahuje zajímavé myšlenky i nápady, ale autorka bohužel jejich potenciál nedokázala využít.

Vyvolená bohy se stylem i obsahem podobá starým bájím či pověstem. Vypráví o bozích, smrtelnících, zakázané lásce, zradě a proroctví. Twyllin příběh zde autorka dovedla ke konci, který ale zároveň působí dost otevřeně. Nezbývá než doufat, že Melinda Salisbury Twyllyn osud pořádně uzavře v pokračování s názvem Sleeping Prince, které vypráví o Erin, Liefově sestře.

Recenze byla napsána pro web Děti noci, kterému děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.