V lednu jsem nakonec četla opravdu hodně. Celkem 7 knih, což je na mě opravdu nadprůměrný výsledek. Přitom to ale nebylo vždycky snadné, první polovinu ledna jsem četla jak na běžícím pásu, potom ale nastala krize, kdy jsem vlastně nevěděla, co chci číst – nebo jestli vůbec chci číst.  

Jako první jsem se vrhla na Illuminae, které jsem nestihla přečíst v prosinci, protože je to bichle, kterou si s sebou prostě nikam nevezmete. Tak jsem je četla pěkně v posteli:) A dobré to bylo. Dějově sice trochu divočejší,  ale postavy byly skvělé, nechyběla pořádná akce, spousta úmrtí, ironický humor, překvapivá odhalení a trocha romantika.

Po trochu temnějších Illuminae jsem si vzala knížku z knihovny – Jen si troufni, abych si trochu odpočinula u nenáročné romantiky. První díl se mi líbil vážně hodně, tohle ale bylo kruté zklamání. Příběh jalový, přesah, který tam v prvním díle byl, žádný. Navzdory tomu se to četlo super dobře a rychle, takže jsem to přečetla za necelé dva dny – ale i tak jsem se u toho občas nudila.

Následoval ohavný rest v podobě Denní hlídky. Mám tuhle sérii ráda, ale Denní hlídka se mi nelíbila tolik jako první díl. Postavy super, ale tím, jak je to rozdělené na tři části, nedostaly tolik prostoru a taky tempo vyprávění dost kolísalo.

​Pak jsem se vrhla na Královnu stínů. Sakra, tohle bylo překvapení. Vy víte, jak složitý mám s touhle sérií vztah, ale tohle bylo dobré. Fakt že jo. Nemohla jsem se od toho skoro odtrhnout a nutně potřebuju další díl.

Pak jsem si zase vzala knížku ze svého seznamu knižních restů – vybrala jsem si Howlův putující zámek. Miluju Mijazakiho film, ale tohle bylo zklamání. Anglické příběhy pro děti prostě nejsou pro mě, jak jsem zjistila. Prostě mi ta anglicky ironická optika, kterou je na téměř pohádkový příběh nahlíženo, nesedí. Chci opravdové (a klidně pohádkové černobílé) hrdiny, ne hrdiny, co mají tolik chyb, že dokonce i já vedle nich vypadám skoro statečně.

Potřebovala jsem si spravit chuť, tak jsem si dala re-reading Eona, což je má oblíbená kniha. Miluju ten skvěle vymyšlený příběh, překvapivá odhalení, svět inspirovaný starou Čínou, postavy a v neposlední řadě autorčin krásný styl. Tohle není jen tak nějaká ya literatura. Spíš to navzdory věku hrdinky není vůbec ya literatura, ale normální fantasy. A navíc to má naprosto skvělého zloducha, fakt že jo. Takže i na podruhé plné hodnocení, co jiného.

A jako úplně poslední jsem se vrhla na Běsnění, tři doplňující povídky/novely k trilogii Šepotání.  Celá trilogie Šepotání pro mě byl těžký průměr s nevytěženým potenciálem a bohužel Běsnění mě teda nijak nezaujalo. Až na poslední povídku, které vám ukáže, jak to bylo po konci Zrcadlení, mi to přišlo zbytečné.