Práce policisty v Londýně není žádný med. A práce policisty a zároveň mága v zácviku už vůbec ne. Konstábl Peter Grant je přivolán k případu dopravní nehody, při níž byla v autě nalezena krev, ale nepatřila řidiči. Zanedlouho se v lesíku najde mrtvá žena s tváří ustřelenou brokovnicí. Zdá se, že se jedná o normální vraždu (pokud je něco takového možné), takže nic pro Petera a jeho nadřízeného inspektora Nightingalea.

Jenže není všem dnům konec. Pod metro skočí Richard Lewis, jeden z mužů, který byl žákem Muže bez tváře. Až na to, že to nevypadá jako běžná sebevražda. Spíš jako by ho k tomu někdo přinutil. Následně se George Trenchard pokusí prodat nesmírně cenný německý grimoár a následně je nalezen ve svém domě mrtvý – očividně uvařený zevnitř. A Peter ví, kdo umí manipulovat lidskou myslí a dokáže, aby se vám vznítily kosti – tajemný a nebezpečný mág přezdívaný Muž bez tváře, kterého by jednou provždy rád dopadl…

Prokleté domovy dodržely laťku nastavenou třemi předchozími díly a přinesly všechno, co od knihy Bena Aaronovitche očekáváte: spletitý příběh, sympatické postavy, ohavné vraždy, detektivní vyšetřování, magii, akci, trochu humoru a jeden opravdu překvapivý zvrat.  Ten mě ale vůbec nepotěšil, protože tuhle postavu jsem měla ve velké oblibě, a jakmile se v příběhu chvíli neobjevila, tak mi přišlo, že ztrácí šťávu.

Ben Aaronovitch děj opět protkal řadou odboček a popisů, z nichž se dozvíte něco o fungování londýnské policie, historii, hudbě a architektuře, která v Prokletých domovech hraje důležitou roli. Pokud nemáte popisy v lásce, tak se celé sérii raději vyhněte, protože právě ty patří mezi typické znaky autorova stylu. Mně tyhle odbočky vůbec nevadí, protože je beru jako možnost si rozšířit obzory (autor má skutečně zajímavé znalosti z různých oblastí) a navíc se právě v popisech objevuje sympatický ironický smysl pro humor.

K Prokletým domovům jsem přistupovala opatrně, protože jsem byla varována, že jsou ještě zamotanější a zmatenější než předchozí díly. Dost mě to vyděsilo, protože jsem Měsíc nad Soho, který je pro celý sérii zásadní, jelikož se v něm poprvé objevuje Muž bez tváře, vůbec nepobrala. Takže Prokleté domovy jsem četla jen, když jsem se na text naplno soustředila a po ruce jsem měla blok a tužku na případné poznámky. Následkem toho jsem knihu, které má pouhých 255 stran, louskala celý týden. Ale vyplatilo se to, protože zalistovat zpátky jsem musela jen párkrát a zmatená jsem nebyla.

Škoda jen, že tenhle díl funguje spíš jako rozehrávka pro věci příští. Muž bez tváře se tu sice objeví, ale žádnou velkou konfrontaci (i když jak se to vezme) nečekejte. Ben Aaronovitch má s tímhle geniálním zloduchem očividně ještě spoustu plánů. Takže nezbývá než se těšit na Záludné léto, které vyjde v překladu už na podzim.

P. S. Pro pochopení, kde se příběh odehrává, doporučuji zadat si do Googlu Heygate Estate, abyste se podívali, kde se Ben Aaronovitch při vymýšlení Skygarden inspiroval. Navíc to pěkně umocní celou atmosféru knihy.

Ben Aaronovitch: Prokleté domovy (Peter Grant 4), Argo, duben 2017.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Martinus.cz