Hraběnka Elizabeth Witmorová má dlouhý rodokmen a žádný majetek, a tak pro ni jedinou nadějí na zajištěnou budoucnost zůstává výhodný sňatek. Jenže Elizabeth se nehodlá vdát za svého ošklivého a nudného bratrance. Raději se přestrojí za svou služebnou Adelaide a upíše se Třpytnému dvoru.

Zaměstnanci Třpytného dvora hledají dívky z chudých rodin, ze kterých následně udělají dámy s více či méně vybraným chováním. Poté jsou dívky odvezeny do Adorie, Nového světa, kde je mezi bohatými kolonisty zoufalý nedostatek žen. Čím lépe se dívky naučí ovládnout způsoby života na vysoké noze, tím větší mají šanci najít bohatého manžela – a tím víc za ně jejich budoucí choť Třpytnému dvoru zaplatí.

Adelaide si na první pohled moc nepolepšila, protože ji pořád čeká domluvený sňatek. Přijímá to ale stoicky, protože si alespoň může mezi nápadníky vybrat. Navíc má před ostatními dívkami značný náskok, protože všechny věci související s životem bohatých lidí perfektně ovládá. Všechno vypadá dobře, protože se o ni začne zajímat syn samotného guvernéra, jenže Adelaide skrývá tajemství svého původu a navíc zjišťuje, že ji přitahuje Cedrik Thorne, chudý student, co ji v žádném případě nemůže ze Třpytného dvora vykoupit.

Adelaide má prořízlou pusu a nechybí jí ani sebevědomí, takže občas působí trochu nafoukaně. Postupně si ale uvědomuje, že neumí to, co jiné dívky: vařit, uklízet nebo se sama učesat a obléci. Není nesympatická, ale přeci jen působí až příliš dokonale, protože všechno – i to, o čem ani netušila, že existuje – zvládá podezřele rychle a snadno.

Cedrik je sympaťák, se srdcem i hlavou na správném místě. Snaží dívky ze Třpytného dvora chránit a opravdu mu záleží na tom, aby jim byla zajištěna co nejlepší budoucnost. Jenže sám skrývá vlastní tajemství, které může být daleko nebezpečnější než to Adelaidino.

Nechybí ani Adelaidiny přítelkyně ze Třpytného dvora. Výřečná a cílevědomá Tamsin je odhodlaná za každou cenu získat bohatého manžela, aby se už nikdy nemusela vrátit k nuznému životu pradleny. Mira zase kvůli svému odlišnému původu a tmavé pleti trpí ústrky a nedostává tolik nabídek k sňatku. Adelaide se s nimi rychle spřátelí, přestože každá z nich očividně skrývá vlastní tajemství.

Richelle Mead opustila svůj oblíbený žánr fantasy a svezla se na vlně romantických příběhů pro mladé. Třpytný dvůr na mě působil jako Selekce v historickém hávu, okořeněná o osidlování Nového světa, domorodé obyvatelstvo, náboženské rozbroje, piráty a zlatou horečku. Zní to jako děsný mišmaš, ale kupodivu to docela funguje (tedy až na ty piráty, to už bylo trochu moc.) Mezi přednosti Třpytného dvora patří absence otravného milostného trojúhelníku. Těch mužů je tu sice víc, což vyplývá z podstaty Třpytného dvora, ale Adelaide už vlastně od začátku ví, koho chce. Jen touží po muži, kterého mít nemůže.

Už od Vampýrské akademie miluju neuvěřitelně čtivý a chytlavý styl Richelle Mead. Okamžitě jsem se začetla a bavila jsem se, přesto jsem si s přibývajícím počtem stran začala říkat, kdy se konečně začne něco dít. Přeci jen od tak zkušené a talentované spisovatelky očekávám něco víc než plytký příběh o mužích a šatech. V poslední třetině jsem se dočkala, protože se konečně objevila dějová linka se slušným potenciálem, bohužel ale zůstal z většiny nevyužit.

Proto doporučuji brát Třpytný dvůr jako obyčejnou romanci a nehledat v něm děj nebo uvěřitelnost. Ušetříte si tak obracení očí v sloup, když hlavní hrdinka v orkánu pobíhá po palubě lodi a není smetena do moře, Mira uvízne pod trámem a vyvázne z toho jako pravá dáma pouze z podvrknutým kotníkem, nebo když Adelaide v nákladovém prostoru padělá obrazy starých mistrů.

Třpytný dvůr není tak akční jako Vampýrská akademie, propracovaný jako Věk X a ani Adelaide a Cedrik nepatří mezi nezapomenutelné páry, jako byli Rose s Dimitrijem nebo Sydney s Adrianem. Pokud se vám ale líbila Selekce, miluje styl, jakým Richelle Mead píše, a máte chuť na oddychovou romantiku, tak po něm s klidem sáhněte. Existujete totiž slušná šance, že  si ho zamilujete.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Martinus.cz