Září ukázalo, jak i po třicítce může být člověk naivní. Myslela jsem si, že si konečně odpočinu, protože nebudu sedět denně devět hodin v kanceláři, ale ejhle. Místo toho jsem lítala jak hadr na holi, celý můj život se změnit v naprostý chaos a dostala jsem akorát pocit, že to vůbec nezvládám. Což možná nebyl jen pocit.

1. září

Pořád přetrvává únava, ale snažím se smést ze stolu všechno, co se mi tu nakupilo. Z devadesáti procent se mi to podaří, zírám. Večer odjíždím do Milovic, výjimečně si s sebou neberu počítač ani žádnou práci. Divné.

2. září

Spala jsem dvanáct hodin a nemám pocit, že bych byla vyspaná. Čtu si, venku už je opravdu podzimní počasí, tak se mi nechce moc vylejzat. Přítel vaří, já jsem upekla rebarborový koláč, který mu kupodivu chutná (je strašně vybíravej, ale tohle prošlo, takže dobrý). Po obědě si dávám další dvě hodinky spánku a jsem úplně zblblá. S kamarádkou se domlouváme, že pojedeme aspoň kousek za Milovice, že už nám z toho nicnedělání hrabe. Kupodivu se k nám přidává i Václav, tak zajedeme do parku v Lysé a nakonec zajdeme i do cukrárny.

3. září

Spala jsem deset hodin a už se cítím i trochu vyspaná. Trochu. Klasický odpočinkový režim: spánek, jídlo, čtivo. Odpoledne se vracím do Prahy, cestou prší, ale v Praze naštěstí nespadne ani kapka – mám s sebou povícero věcí, tak jsem ráda. Pobolívá mě hlava, bude se měnit počasí, to je špatné.

4. září

Pořád se o mě pokouší migréna, moc jsem nespala a mám nechutně mastnou hlavu. Rediguju časák, snažím se domluvit si schůzky, zjišťuju, že moje vizi o tom, jak si to pěkně zorganizuju, byla dost naivní, ale nakonec to nějak vyřeším. Jdu do Pepca, koupit si nějaké věci do bytu. A konečně si  meju tu hlavu, úleva.

5. září

Málo jsem spala, ale utěšuju se tím, že zítra si budu moct přispat. Začínám být nervózní a ještě víc mě znervózňuje to, že netuším, proč jsem tak vynervovaná a sešněrovaná. Je to kvůli tomu, že v práci se všechno sype a vzniká tam docela hustá atmosféra? Že netuším, jak si to zorganizovat? Že musím udělat tiskovou zprávu, na kterou nemám čas? Že dlužím asi pět recenzí všude možně? Že chci natáčet a nemám na to čas? Že doma žiju prakticky na skládce? Že nemám doma nic k jídlu a žádný čas nakupovat? Těžko říct, asi všechno dohromady.

6. září

Pořád z nervů špatně spím, takže s tím přispáním mi to moc nevyšlo. Vyřizuju e-maily, hledám něco k jídlu, snažím se něco udělat, natáčím video. Nahazuju obličej a vyrážím na pracovní schůzku v Literárních novinách. Jsem z toho dost nervózní. Co jim tam mám říkat, když o tom nic nevím? Nakonec je to v pohodě. Loučím se šéfem a vyrážím na nákupy – už víc než rok jsem nebyla v krámě. Zjišťuju, že toho ale moc nemají, samý hadry, nic co bych chtěla. Koupím si spodní prádlo, nové legíny a novou tašku, protože jsem zjistila, že do té staré se mi nevejde noťas. Pak mířím do Zootu, kde mám objednané sukně, ty mi naštěstí jsou, takže utratím majlant a mířím domů. Jsem z toho nějaká vyřízená, ale taky musím ještě chvíli pracovat, že.

7. září

Ráno jdu ke kadeřnici, kde si nějakou dobu zase pobudu, ale konečně mám světlé vlasy a vypadám lidsky. Pak vyřizuju ještě schůzky, mířím domů, trochu pracuju, natáčím videa a večer mířím na víno s Luckou z Martinusu. Skvěle si popovídáme, vypijeme slušné množství vína a před půlnocí spořádaně (no, dobře, spořádaně moc ne:) odcházíme domů.

8. září

Uff, to víno dalo mému nemocnému žaludku fakt zabrat. A to mám pracovní schůzku až za Prahou! Jsem taková, jak by řekla babička, vyblitá, a doufám, že se mi nebude dělat v šéfově autě špatně. Dělá, samozřejmě, takže vrchol trapnosti. Nakonec to ale přežiju, schůzku v Kosmasu taky a podívám se k nim do skladu. Cesta zpátky už je v pohodě, akorát jsem úplně mrtvá. Jdu si do Mekáče pro oběd, jedu domů, naláduju to do sebe, trochu pracuju a pak usoudím, že si můžu dát pohov, takže se ukládám do postele s knížkou. Proč jsem si myslela, že si tenhle týden odpočinu a doženu to, že jsem neměla celé léto pořádnou dovolenou? (No, já neměla pořádnou dovolenou už asi sedm let, když nad tím tak přemýšlím.)

9. září

Bolí mě hlava, a to mě dneska čeká Blogerská merenda od Albatros Media! To se může stát jen mně. Beru si léky, jdu si dát sprchu. Nakonec to docela pomůže, jsem taková zvadlá, ale nedá se nic dělat. Dorazím na merendu jako jedna z posledních, naštěstí najdu i židli, díky holky (jmenovitě Lucka Zelinková, Klářiny knihy, Penny and books a Radši knihu:). Olga s Vendy nám představí spoustu novinek a všude se line šum, který se dá shrnout: Jsme totálně v háji, chceme všechno, ale kdy to jako máme číst?! Dáváme si domácí limonády – největším hitem je domácí malinovka – občerstvení, rozebíráme si knížky (příště musím být rychlejší), dostáváme dárky a já mám větší radost ze svíčky od Quaker Candle než z knížky (sorry jako:) a pusy nám jedou jako namazané. Poznám zase nové lidi, které už dlouho sleduju, a je to bezvadný. Domů odcházím sice unavená, ale naprosto spokojená a nabitá pozitivní energií. Nabitá tak, že jdu dokonce večer i natáčet videa.

10. září

Doháním resty do práce, peču rebarborový koláč, vařím si snídani a oběd a taky snídani o obědy na dva dny do práce, uklízím kuchyňskou linku, nandávám nádobí do myčky, prádlo do pračky, věším přádlo, meju umyvadlo a zrcadlo, intaluju světélka (protože se blíží podzim), převlékám postel, stříhám Knižní přírůstky, snažím se dopsat aspoň jednu recenzi ze šesti, a jsem z toho nějaká vyřízená. Doma to ale nevypadá už jako na skládce, i když pořádek tam taky není, video je online, takže se cítím docela spokojeně. Večer přijíždí přítel a snaží se zachránit život mé květeně. Nechává mě to vcelku chladnou. Nestíhala jsem v poslední době ani jíst, ani pít, takže je skoro zázrak, že jsem to přežila. Takže se mi nikdo nemůže divit, že to odnesly kytky.

12. září

Bolí mě zub (jakože hodně). Druhá korektura časopisu je hotová. Reklamy jsou vymyšlené (netvrdím, že dobře). Šéf z druhé práce dělá mrtvého brouka. Netuším, jestli můžu dělat mrtvého brouka taky (spíš ne). Napsala jsem ještě jednu recenzi (ohó), ale knížku nemám vyfocenou. Problém může být v tom, že ji vlastně nemám:) Mám rozepsané tři další recenze (měla bych je dopsat). Mám natočená videa na zbytek týdne, akorát je nemám sestříhaná (detail).  A když už jsem u toho, co nemám: zdravé tělo, vyfocené knížky do druhé práce, zbytek výplaty, jídlo v lednici, ve spíži (prostě jídlo), doma pořádek, odeslané tiskové zprávy, napsané tiskové zprávy, zredigované články do třetí práce, vymyšlený redakční plán na příští rok.  Zato z toho mám depresi.

13. září

Uzávěrky časopisu. Chodím v práci jako zombie, dívám se na nepřátelsky na lidi krhavýma očima a bručím jak hladový a naštvaný medvěd. Všichni se mi radši klidí z cesty. Normální stav.

16. září

Uzávěrky v jedné práci, jednání v druhé práci, milé oznámení, že mám odevzdat 9000 znaků do druhého dne (naštěstí mi to přišlo divné, takže jsem se přeptala a zjistila jsem, že to má být 2500 znaků a dokonce až do pondělí, sláva), k tomu ošklivý záchvat migrény, ze kterého jsem se stále nevzpamatovala, a ošklivé uvědomění, že mám taky třetí práci, které se musím věnovat…

17. září

Hlava mě pořád bolí, zablokovala jsem si rameno (naštěstí levé), nahrubo jsem spáchala text do práce, zredigovala jsem jednu recenzi, ztratila jsem blok, kde jsem měla rozepsané tři další recenze. Jestli ho nenajdu, tak mě klepne! Začala jsem se dívat na Yuri on Ice, což je anime z prostředí krasobruslení. Krasobruslení a dva muži, to je něco pro mě, a taky že jo. A navíc Victor… ach. (A teď by to chtělo nějakého blaženě slintajícího smajlíka:)

19. září

Pořád mě bolí zub i hlava. Nechápu, kde se bere všechna ta práce. Vyřídila jsem všechny e-maily (taková blbost a jak to žere čas). Našla jsem blok, ale zjistila jsem, že jsem si část jedné recenze očividně napsala do bloku jiného, který ale… hádejte co? Nemůžu najít!

Doma mám pořád strašný bordel, protože jsem zatím stihla jakž takž uklidit jen v ložnici. Než stihnu douklidit ten zbytek, tak zase i v té ložnici udělám pekelný bordel (takže má vůbec cenu uklízet?) Pořád se dívám se na Yuri on Ice. Mi-lu-ju to!

20. září

Mám průšvih v práci – jakože velkej! Zachránit už to nejde, bohužel. Tak jsem zvědavá, jestli ještě někdy uvidím výplatu. Nejspíš ne. Letím na pracovní schůzku v Neoluxouru, potom pro oběd, domů, něco vyřídit a pak za kolegyní z třetí práce do Wine and Food, kde hádejte co? Taky pracujeme:) Ale, jelikož jsme především kamarádky, tak taky probereme ty naše muže a výplaty a tak.

21. září

Ráno začnu návštěvou neuroložky, kde strávím v ordinaci víc než hodinu! Ale dobře si porozumíme, vyfasuju hromadu receptů, rehabilitace a mám aspoň pocit, že s tím něco dělám. Letím domů, cestou si vyzvednout jídlo a vyřídit věci do práce. Pak letím na kosmetiku, páč mě čeká o víkendu svatba a já nemám obočí (zato mám na obličeji spoustu nepěkných věcí).

22. září

Vůbec nic nestíhám, ale musím odjet do Tábora. Jdu do města, na návštěvu k babče a jedu k našim.

23. září

Sestřenka má svatbu. Koná se v mlýně, venku a počasí nás pěkně děsí, protože střídavě prší a je mlha. Nakonec se to vybere, ale i tak si říkám, jestli to přežijeme. Spousta lidí, dobrého jídlo, sestřenka má krásné šaty a vůbec, celé je to krásné a dojemné, jak už svatby bývají. Dávám, jak je poslední dobou mým dobrým zvykem, před jídlem přednost cigaretám a alkoholu, což se mi moc nevyplatí. S tátou se totiž docela namažeme. Moje maminka-abstinentka ale objevila kouzlo šampáňa, takže jí to výjimečně nevadí. V noci je hrozné zima, kytku nechytnu (prý mi ta ze ségřiny svatby musí stačit), navíc nám na chvíli vypadne elektrika. Ale bylo to fajn.

24. září

Kombinace únavy, stresu, málo jídla a většího množství šampaňského a cigaret mi způsobí super zimnici. Je mi na umření, ale ještě dneska se musím přepravit do Prahy. S asi desetikilovým batohem. Nějakým zázrakem to přežiju.

25. září

Bordel v práci, nevím, co dřív, všechno je špatně, nebo to není vůbec. Velká porada, kde řešíme můj průšvih (no, on není tak úplně můj, ale…) a nic nevyřešíme. Tady se to prostě nikdy nezmění. Ztratím kvůli poradě dvě hodiny, které jsem potřebovala věnovat práci, takže odcházím někdy v sedm. Takovým deset hodin v kanclu, to chceš.

26. září až 27. září

Práce, práce, práce. Doslova, protože ty tři práce si pořád dohromady jaksi nesedly. Nebo spíš jsem si s nimi nesedla dohromady já!

28. září

Státní svátek, volnoooo, hurá. Snažím se uklidit to smetiště, na kterém poslední dobou (posledních pár měsíců) žiju. Úspěch není zrovna velký, protože si taky chci číst, zdřímnou si a trochu si odpočinout. Taky konečně vařím, takže si dopřeju dlouho vytouženou anglickou snídani a k obědu pstruha s pečeným bramborem. Na to by mě užilo.

29. září

Od rána sedím u compu, vyřižuju e-maily a rediguju články. Pak mě Dory vytáhne na kafe do Café Modi. Nesu jí knížky, přesvědčím jí k jedné pracovní akci, probereme všechno možné a z kafe na hodinu jsou najednou skoro tři. Ale konečně mám dobrou náladu. Nebo aspoň náladu o mnoho lepší, než jsem měla. Díky!

Stavuju se v práci, vyzvedávám balíky a plotry, dodělávám články na dalších 14 dní a natočím dvě videa. Jsem mrtvá.

30. září

Mám pocit, že jenom pracuju. Doma mám pořád bordel a v knihovně místo knížek terárium s pavoukem. Snažím se uklidit, výsledek je zatím takový polovičatý (možná čtvrtinový). Do těch Vánoc to ale stihnu. Snad. Doufám.