První článek „Jak získat práci (literární redaktorky)“ většinou sklidil úspěch. Slíbila jsem, že vám ukážu, jak mé vysoce neužitečné rady praktikovat v reálném životě. Tak tady máte pár (modelových) situací.

Situace první:

 „Jak jste přišla na to, že chcete pracovat jako literární redaktorka?“

„Ehm. Přemýšlela jsem, co bych mě bavilo a co umím. A jediné, co mě napadlo, bylo čtení knížek.“

Situace druhá:

 „Jak vás napadlo začít blogovat?“

„Ehm, netuším. Byla to náhoda. Psala jsem fanfiction na Harryho Pottera.“

Situace třetí:

„Omlouvám se, jsem nemocná. Tak já se na to nejdřív vysmrkám… A hrozně mi slzí oči, takže netuším, jestli se vám tu za chvíli nezačnu rozpouštět.“

„Vypadáte dobře.“

„To je jen make-up. Pod ním se skrývá… no, já.“

Situace čtvrtá:

„Chcete se ještě na něco zeptat?“

„Asi na milion věcí. Jen bohužel netuším na jaké.“ (nervózní úsměv) „Stoprocentně až vyjdu ze dveří, tak mě to teprve začne napadat.“

Situace pátá:

„Ježíši, teď vám tady kradu propisku. Už jsem jak náš bývalý prezident.“

Situace šestá:

„Já se nějak z toho křesla nemůžu zvednout.“

„Ale jsou pohodlná, ne?“

„To ano, ale dostat se z nich…“

„To se nám tu stává často. Pár důchodců už nám tu uvízlo.“

„No, já ve třiceti nejsem důchodce. Ale je od vás hrozně nepěkné, že mi ukazujete, jak jsem z kondice.“

Bohužel ty situace nejsou modelové, ale tohle všechno se mi skutečně stalo, provedla jsem to, řekla… Fakt se divím, že mě vůbec někdo zaměstnal. Jenž mně vůbec nejde před personalisty hrát, že jsem milá, schopná týmová hráčka, co se jí nevadí stres a pro práci by se roztrhala. Takže raději vsázím na to, že já jsem prostě já, a doufám, že najdu blázna, co zaměstná takové tele. Kupodivu takoví blázni fakt existují.

P. S. Na personalisty to ale raději nezkoušejte, ti by vás hnali:) Na ně neplatí přirozenost, ale naučené odpovědi. (Které se pořád nejsem schopná naučit – a to mám těch pohovorů za sebou už hodně:)