Každý si zaslouží Šlehačková oblaka

slehackova-oblaka---rec1.jpg

Tereza Salte prostřednictvím svého blogu TerezaInOslo motivuje tisíce čtenářů k tomu, aby si plnili sny a nalezli životní štěstí. Tereza totiž věří, že sny si může splnit každý a že každý může být šťastný. Třeba i vy. A teď se o totéž pokouší i prostřednictvím své první knihy s názvem Šlehačková oblaka. Povedlo se jí to?

Šlehačková oblaka nejsou románem. Nejsou ani typickou motivační knihou. Nenajdete v ní návod v deseti bodech, jak být stejně úspěšný a šťastný jako Tereza. Tereza vypráví o svém dětství na Ořechovce, gymnastice, které se závodně věnovala, o svých školních i sportovních úspěších a neúspěších, zraněních, studiu v zahraničí, seznámení se svým norským princem Johnem Erikem, životě v Oslu, Norech a jejich zvyklostech, Velikonocích, Vánocích, smrti mámy, pocitech beznaděje a úzkostech, svatbě, pobytu v Africe, pracovních vzletech i pádech… Prostě o životě jedné holky, později ženy, která se rozhodla hledat štěstí v Norsku. Jako červená nit se celou knihou vine Terezin optimismus a víra, že sny si může splnit každý, kdo to nevzdá a po každém držkopádu se zvedne a jde dál… A tu víru se snaží svým čtenářům (tedy spíš čtenářkám) předat.

Šlehačková oblaka jsou extrémně čtivá, milá a návyková. Začtete se a musíte pokračovat, i když už dávno z Terezina blogu víte, jak to dopadne. Tereza Salte i v knize píše stejným stylem jako na blogu. Působí to přirozeně a autenticky, i když se kvůli tomu některé věci zbytečně opakují a občas by to chtělo při redakci maličko učesat a sjednotit. To ale nic nemění na tom, že Šlehačková oblaka napsala ta Tereza, kterou známe a máme rádi.

Tereza knihu rozdělila do kapitol, které jsou zastřešené jednotlivými tématy: máma, John Erik, svatba, pobyt v Africe, hledání vysněné práce atd. Problém je v tom, že jednotlivé kapitoly jsou složené z blogových zápisků. Tereza v nich proto skáče v čase i v místě, některé věci zbytečně opakuje, jiné zase nevysvětlí. Šlehačková oblaka doporučuji čtenářkám Terezina blogu, protože ty, které Terezu a její životní příběh neznají, nejspíš budou ukrutně zmatené. Ani já jsem občas nedokázala určit, v jakém období se zrovna nacházím a s jakými dalšími událostmi se to překrývá, což je asi největší vada celé knihy.

Šlehačková oblaka nejsou až tak objevná a překvapivá. Každý, kdo sám o sobě, o životě, štěstí a snech přemýšlí, na to, o čem Tereza píše, už dávno přišel. Ale ruku na srdce: Kdo z nás se těmi životními pravdami doopravdy řídí? Kdo z nás se nenechá svést z cesty, ať už je to vidinou vyššího platu, nebo okolím, které nám tvrdí, že je to zbytečný risk, že to nedokážeme, že je to hloupost? Nechat se zdeptat každodenní rutinou, malými i většími prohrami, pocity, že bloudíme a že ten náš sen je tak velký, že se přeci nemůže stát realitou, je strašně snadné.

Občas potřebujeme pošťouchnout, abychom si to uvědomili a zase se na tu svou cestu vrátili. A na to jsou právě knihy jako Šlehačková oblaka. Připomenou nám, kdo skutečně jsme a po čem toužíme. Že je v pořádku snít. Lítat s hlavou v oblacích. Že se za své sny nemusíme stydět, ať už se zdají jakkoliv neuskutečnitelné a bláhové. Že sny nejsou hloupost a marnění času, ale první krok k tomu, abyste si je skutečně splnili…

Co od Šlehačkových oblak dostanete, záleží tudíž jen na vás a na tom, v jakém jste rozpoložení a co (v nich i v sobě) hledáte. Vnímavější a přemýšlivější lidé, kteří aktivně hledají své místo na zemi a životní spokojenost, si v nich najdou to, co zrovna potřebují. Ať už je to cokoliv. Opravdu.

P. S. A co jsem si ze Šlehačkových oblak odnesla já? Četla jsem je ve chvíli, kdy jsem dlouhodobě procházela těžkým obdobím. Všechno bylo špatně, já už byla psychicky a fyzicky naprosto vyčerpaná a jen jsem čekala na další ránu. Ale pak jsem měla dny, kdy se ten temný závoj zvednul a já zase na chvíli snila, plánovala, uvědomovala jsem si, kdo jsem a co chci. Ale pak závoj zase spadnul. A tak pořád dokonala. A na konci, kdy jsem už byla naštvaná a vyčerpaná z toho, že se cítím pořád tak mizerně, jsem sáhla po Šlehačkových oblacích. Nečekala jsem od nich žádnou záchranu ani návod na šťastný život v deseti krocích, ale potřebovala jsem drobné pošťouchnutí, abych se z toho všeho dokázala vymotat, a to Šlehačková oblaka splnila. Začetla jsem se tak, že jsem úplně zapomněla na to, jak špatně se cítím, a přistihla se, že se usmívám. Šlehačková oblaka mě nezachránila, nepřiměla mě se uzdravit, okamžitě změnit práci, odstěhovat se do zahraničí. Ale zlepšila mi náladu, a to tak, že jsem to nepovažovala ani za možné. Připomněla mi, kdo jsem a co chci. Že o sebe, svou mysl a tělo, musím víc pečovat. A víc naslouchat sama sobě a své intuici a méně podléhat tlaku okolí a rodiny, protože jejich představy o tom, jak by měl ten správný a šťastný život vypadat se od těch mých diametrálně liší. Ale hlavně jsem si po dočtení Šlehačkových oblak dovolila snít, aniž bych se za své sny, jakkoliv v současné situaci vypadají neproveditelně, styděla. A až zase na ty svoje sny a plány zapomenu, tak se ke Šlehačkovým oblakům vrátím, abych si je  připomněla.

Tereza Salte: Šlehačková oblaka, říjen 2017.

Recenze byla napsána pro Databázi knih, které děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s