Kellen opustil národ mágů Jan‘Tepů a stal se z něj psanec a divotvůrce, tedy člověk, který kombinuje zbytky magických schopností s vynalézavými triky. V patách jsou mu ale čarostopaři a lovci lidí, protože Kellen má na tváři černý stín, znamení záhadné nemoci, které postižené Jan‘Tepy nakonec dovede k šílenství, kdy jsou nebezpeční sobě i všem okolo…

Kellen se ale neprotlouká životem psance sám. Doprovází ho Argosanka Ferius Parfax, co má pořádně prořízlou pusu, záhadný balíček karet a hezkých pár triků v rukávu, a taky mluvící kočkoveverák Reichis s náturou zloděje a vejtahy. Kellen skrývá své znamení černého stínu a snaží se nepoužívat to málo magie, co má, aby k sobě nepřilákal pozornost čarostopařů, ale ne vždycky se mu to daří. Proto se občas dostane do problémů a má velké štěstí, že z nich vyvázne živý. Právě při jednom takovém střetu se setká s Rosie, další Argosankou, která očividně zná Ferius, a doprovází Seneiru, mladou dívku se zavázanýma očima. Ukáže se, že Kellen a Seneira toho mají společného víc, než by se na první pohled zdálo…

Kellen není typický hrdina fantasy literatury. Téměř nedokáže používat magii, neumí se prát a bez pomoci Ferius by dozajista tak dlouho nepřežil. Přestože mezi Jan‘Tepy byl považovaný za vyvrhele, stýská se mu po domově. Dokonce i po rodičích, kteří se k němu chovali hrozně, nebo po své mocné a nesnesitelné mladší setře. Nejvíc mu ale schází Nephenie, dívka, do které je zamilovaný.

Kellen by se rád ovládl dovednosti nutné k přežití, ale Ferius ho odmítá učit. Kellen je naštvaný, protože nechápe, proč mu Ferius odmítá pomoci, když by mu to jednou mohlo zachránit život. Nepomáhá tomu ani Rosie, které je snad ještě podivnější než Ferius, ani sama Seneira, které Kellen nepadl do oka. Seneira si totiž myslí, že je Kellen trochu natvrdlý a taky, že se mu líbí, což nakonec nebude daleko od pravdy.

Sebastien de Castell píše velmi lehce, čtivě a chytlavě, takže není problém se do knihy začíst a pak zjistit, že už jste na konci. Kellen je sympaťák, Ferius (a koneckonců i Seneira) mají správně prořízlou pusu, ale jednoznačně nejlepší postavou zůstává kočkoveverák Reichis, který tady má konečně víc prostoru. Zápletka krystalizuje postupně, ze začátku vypadá poměrně jednoduše, ale v průběhu knihy se ukáže, že to je všechno daleko složitější. Nicméně to nic nemění na tom, že minimálně jeden z těch zvratů dokážete velmi brzy odhadnout.  Nechybí ani špetka romantiky, i když to trochu vypadá, že Kellen bude mít v každém díle jinou holku.

Černé znamení se navíc odehrává v novém prostředí a objevují se v něm nové vedlejší postavami. Na tom není nic špatného, ale já mám u sérií ráda, když může v průběhu dílů poznávat do hloubky prostředí a znova se setkávat a lépe seznamovat s vedlejšími postavami, které tak postupně vnímám skoro jako své přátele. Tohle se bohužel u sérii Divotrvůrce nekoná.

Větší problém jsem měla ale s tím, že Sebastien de Castell vybudoval část napětí oním laciný způsobem, kdy Ferius odmítá Kellena seznámit s argosanským způsobem života, a přitom mu nechce vysvětlit, proč to nemůže udělat. Tohle je něco, co z duše nenávidím, takže i proto se mi ve výsledku líbilo Černé znamení méně než první díl s názvem Divotvůrce. Přestože bylo Černé znamení stejně jako první díl extrémně čtivé a chytlavé, dlouho mi trvalo, než jsem se přes to dokázala přenést a čtení si užít. Takže za mě rozhodně vyhrává Divotvůrce, ale i tak se na třetí díl s názvem Charmcaster těším a jsem zvědavá, s čím Sebastien de Castell přijde. A taky se těším na to, až se znovu potkám s kočkoveverákem Reichisem.

Sebastien de Castell: Černé znamení (Divotvůrce 2), Cooboo, březen 2018.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát Albatros Media.