Květen byl dobrý měsíc, ale poněkud rušný. Konal se Svět knihy, oslavila jsem narozeniny, pořídila si stěně, dostala novou pracovní nabídku, nové spolupráce na blog a řešila citové zmatky, což bylo to poslední, co jsem ve svém životě čekala. To že jsem v dané situaci nakonec přečetla 6 knih, považuju vlastně za docela dobrý výkon. 

Jako první jsem dočetla Renegáty, první díl stejnojmenné trilogie, od Marissy Meyer. Superhrdinové nejsou úplně můj šálek čaje, ale Marissa Meyer dokázala, že se může inspirovat prakticky čímkoliv a pořád to bude dobré. Mou srdcovkou jsou sice Měsíční kroniky (kdo to má stejně?), ale i tak se nemůžu dočkat dalšího dílu. Protože ten konec, co to sakra bylo? Recenzi si můžete přečíst ZDE.

Pak jsem se pustila do Podělaným navrch od Becky Albertalli. Probuzení Simona Spiera jsem si naprosto zamilovala, protože je to kniha, která vás pohladí po duši a zaručeně vám zlepší náladu. Bohužel Podělaným navrch tohle kouzlo úplně nemělo – pořád je to Becky Albertalli, takže je to příjemná ya contemporary, kde romantika nehraje prim a neobjevují se tam trapná klišé, ale něco mi tam chybělo (nebo možná přebývalo, protože na tak útlou knihu tam těch témat bylo prostě moc). Recenzi najdete ZDE.

Následně jsem se pustila do Cizince, což je psychothriller. Já tenhle v současné době populární žánr moc nemusím, ale Ursula Poznanski patří mezi mé oblíbené autorky, tak jsem si řekla, že to zkusím. A ne, pořád mi to přišlo strašně neuvěřitelné a přitažené za vlasy, což je problém, který s tímhle žánrem mám obecně. Ale pokud vám tohle nevadí, tak se do něj směle pusťte, není to špatná kniha, jen nic pro mou maličkost. Recenzi najdete ZDE.

Následovala povídková sbírka S láskou tě nenávidím, na kterou jsem se moc těšila. Protože padouši jako hlavní hrdinové? Omg, yes. Já mám pro záporáky velkou slabost, takže tohle mi znělo jako splněný sen. Má očekávání byla tudíž docela vysoká a bohužel se nenaplnila. Ze 13 povídek se mi opravdu líbilo jen 5, a to mi přijde málo. Pokud chcete vědět, jaké povídky to byly (a které mě naopak strašně zklamaly), tak si přečtěte recenzi ZDE.

Pak jsem se pustila do knihy, na kterou jsem se těšila bez přehánění několik let, a tou byla Krutá krása. Jedná se o re-telling pohádky Kráska a zvíře, což je něco pro mě. Jenže tohle bylo spíš než převyprávění Krásky a zvířete, převyprávěním řecké a římské mytologie, což jsem nečekala. Upřímně, tuhle knihu nejsem schopná zhodnotit, protože jsem prostě to, jak tu kletbu mohla zlomit, nepochopila. Tečka. Jsem vážně blbá, ale ne, nedošlo mi to. Recenzi si můžete přečíst ZDE.

A nakonec jsem přečetla Záludné léto od Bena Aaronovitche, pátý díl ze série Peter Grant. Za mě byl tohle nejjednodušší díl z celé série (myšleno v dobrém, protože autor má ošklivý zvyk vytvářet šíleně překombinované zápletky), takže se z toho nakonec stal díl nejlepší. Tahle poloha by Benu Aaronovitchovi fakt seděla, tak jsem zvědavá, zda ji dodrží i v dalším díle, nebo se opět vrátí k těm zamotaným zápletkám, kdy vám z nich jde hlava kolem.