Kolem vesnic a měst v údolí se rozpíná temný, děsivý Hvozd, z nějž čas od času vylézají stvůry a ničí všechno živé kolem. Lidi před nimi chrání Drak, mocný a nebezpečný čaroděj, co žije ve věži. Jenže to nedělá zadarmo. Každých deset let si za svou službu do své věže odvede jednu dívku…

Agniezska už od malička věděla, že Drak si tentokrát vybere její nejlepší kamarádku Kasiu, protože je statečná, laskavá a krásná. Jenže když přijde den volby, tak si k překvapení všech odvede právě ji. Ale proč? Pokud Agniezska něčím vyniká, tak akorát v tom, co nejrychlejší se ušpinit a zničiti si šaty… Jen pak zjistí, že i pod jejím neupraveným povrchem se skrývá mnohem víc… totiž že má vlastní magické nadání.

Hlavní postavy nejsou vyloženě sympatické, ale rozhodně jsou lidské, vyspělé a uvěřitelné a je dost pravděpodobné, že se v nich občas poznáte. Agniezska není žádná husa, má vznětlivou povahu, prořízlou pusu a tvrdou hlavu. Taky je ale loajální a odvážná, pro své přátele a rodinu by udělala všechno. Drak je zase uzavřený, chladný a jízlivý a má smysl pro krásu a pořádek, takže je jasné, že Agniezska, které je jeho přesným opakem, ho bude dovádět k šílenství… A taky že ano.

Výše popsané ale funguje pouze jako rozehrávka k úplně jinému příběhu. Tohle je asi největší problém celé knihy, protože ze začátku Ve stínu hvozdu působí spíš jako předělávka pohádky. Ve čtenáři vyvolá určitou představu, jak bude pokračovat – někomu se ta představa bude zamlouvat (jako mně), jinému to bude připadat jako klišé.

Jenže Naomi Noviková postupně a nenásilně rozvíjí úplně jiný příběh. Magický, snový a temný. V němž nechybí dávná tajemství, nebezpečné čáry, zneklidňující temná atmosféra, boje i válka a taky smrt. Zpočátku se v příběhu objevuje i humor, ale ten mizí a přenechá prostor atmosféře plné nejistoty, temné magie a nebezpečí. A nechybí ani trocha romantiky, ale jak to zpočátku vypadá, že Ve stínu hvozdu bude především o pomalém budování vztahu Draka a Agniezsky, tak nakonec je kniha o něčem úplně jiném a té romantiky v ní najdete opravdu jen špetku. Vlastně i Drak se tu vyskytuje poměrně málo. Naopak vedlejší postavy, u kterých čekáte, že budou spíše epizodní, nakonec v příběhu sehrají zásadní roli.

Naomi Noviková píše poetickým stylem a zdařile buduje temnou a snovou atmosféru. Příběh se vyvíjí dost nepředvídatelně, košatí jako úponku hvozdu, zavádí čtenáře na scestí a ubírá se nečekanými cestami. Navíc má Naomi Noviková děj dobře promyšlený, protože detaily, které působí zpočátku trochu nadbytečně a někdy i zmatečně, najednou dávají smysl, zapadají do sebe a vytváří komplikovanou mozaiku.

Děj se vyvíjí pozvolně, čtenář docela dlouho tápe, o čem příběh vlastně bude, ale pak najednou nastane moment, kdy ho Ve stínu hvozdu svým úponkem zaháčkuje a nemůže přestat číst, protože prostě chce vědět, jak to všechno bylo.

Ve stínu hvozdu rozhodně patří mezi ty jiné fantasy knihy. Zvláštní, temné a snové. Nejedná se o svižné a jednoduché čtení. Ve stínu hvozdu vyžaduje od čtenáře určitou spolupráci, pozornost a vnímavost a hlavně chuť začíst se a podlehnout temnému kouzlu, magickému světu a poetickému stylu psaní. Pokud to ale uděláte, tak se vám Ve stínu hvozdu, které ve výsledku připomíná hodně temnou pohádku nebo spíš legendu, bohatě odmění. Tak zkusíte se vydat na nebezpečnou výpravu do hlubin temného Hvozdu?

Naomi Noviková: Ve stínu hvozdu, Host, březen 2019.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství HOST.