Březen byl měsíc poznamenaný nemocí, kdy jsem prakticky vypadla z běžného rytmu na tři týdny, takže se to podepsalo i na tom, kolik knih jsem přečetla. Neb spíš jak málo. A to se říká, že nemoc je ideální čas, kdy číst. Já nevím… já musela při nemoci pracovat, a když mě to skolilo tak, že jsem nemohla už nic, tak jsem fakt nemohla nic… ani číst…

Při nemoci je potřeba lehké, zábavné čtení, takže jako první jsem se pustila do Kultiho od Mariany Zapaty. Četla jsem ho už v originále a zamilovala jsem se. A byla to skvělá volba, v rodném jazyce jsem si to užila na 102 % a neskutečně si to užila. Za mě jedna z nejlepších romancí, i když do důsledku ono tam té romantiky zas tolik není:) Recenzi si můžete přečíst ZDE.

Pořád jsem byla nemocná, takže bylo potřeba lehčí čtení, ale po romantice jsem měla chuť na nějaký mord. A přesně pro tyhle chvíle je geniální série s Erikou Fosterovou od Roberta Brynzdy. Takže jsem přelouskala Chladnokrevně a za mě to byl zatím nejlepší díl ze série. Jsem hodně zvědavá, jak to bude pokračovat, autor to má zajímavě a nečekaně rozehrané. Recenzi najdete ZDE.

Pak přišla krize. Pořád jsem byla nemocná, už jsem naprosto šílela z toho, jak je mi pořád zle a že vůbec nestíhám práci, do toho se přidal bordel v hlavě kvůli chlapům. Paráda. Nakonec jsem sáhla po Kletbě vítězů od Marie Rutkoski. Historická fikce inspirovaná Římským císařstvím. To znělo jako něco přesně pro mě. No, nakonec to přesně pro mě nebylo, ale jako lehké, zábavné čtivo na nemoc to vcelku fungovalo. Recenzi najdete ZDE.

Pak se mi udělalo líp, tak jsem se pustila do Pátého ročního období od N. K. Jemisin. Od autorky jsem četla už Sto tisíc království, které jsem si naprosto zamilovalo. S touhle knihou mám ale vnitřní rozpor – je skvělá, výborně vymyšlená, napsaná, originální, nápaditá… ale hrozně temná, protože se jedná o dystopii, kde se nestala snad jediná dobrá věc. Na mě to hrozně zapůsobilo, musela jsem na to pořád myslet, což je známka toho, jak dobrá kniha to je, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by se mi líbila – nic líbivého a hezkého na ní totiž není. Recenzi si můžete přečíst ZDE.

A nakonec jsem taky dočetla Cyklickou ženu, což není beletrie, ale patří to možná do ezo literatury, těžko říct. Ezo to zrovna není, je to brané velmi racionálně, což mě oslovilo, a za sebe můžu tuhle knihu doporučit, protože mě pomohla a to, co autorka popisuje, na mě to sedí. Takže za mě palec nahoru.