Hackerka Emika Chenová ví, že je nutné zastavit Hidea Tanaku, genitálního tvůrce herního světa Warcrossu, protože vytvořil algoritmus, který lidem bere svobodnou vůli. Jenže to vypadá, že se za tímto účelem bude muset spojit s tajemným Zerem, záškodníkem ve Warcrossu, kterého původně měla dopadnout. Kdo je tedy skutečným nepřítelem? Hideo Tanaka? Zero? Emika se musí rozhodnout na čí stranu se přidá…

Z Emiky se stala skutečná kick-ass hrdinka, které udělá, co je potřeba, i kdyby ji to mělo stát krk. Také se ale učí, jaké je to mít přátele, být součástí týmu a nedělat všechno na vlastní pěst. Jenže tím své přátele ohrožuje, což je to poslední, co by chtěla. Navíc stále nemá vyřešené své city k Hideovi. Uvědomuje si, že to, co Hideo udělal, je špatné a že ho musí zastavit, zároveň ale ví, že to on, byť nepřímo, jí změnil život a touží ho zachránit. Nehledě na to, že ji pořád přitahuje a nejspíš k němu chová o i něžnější city. Také se tu objevují Emičini přátelé: Asher, Hammie, Roshan a Tremaine. Bohužel ti (snad až na Tremaina) jsou zde vlastně jen do počtu, což je škoda, protože potenciál by jednotlivé vedlejší postavy rozhodně měly.

Marie Lu píše čtivě, svižně, takže vás Wildcard snadno pohltí. V příběhu nechybí slušná porce akce, zvratů, překvapivých odhalení, nebezpečí a nakonec ani trochu humoru a špetka romantiky. Prostě ideální mix okořeněný virtuálním světem Warcrossu. Navíc ono odhalení, kdo ve skutečnosti je tajemný záškodník Zero, je skutečně překvapivé, dojemné a smutné. Takže za to palec nahoru.

Stejně jako u Warcrossu tak i u Wildcard: Divoké karty nesmíte moc přemýšlet nad tím, jestli by to takhle fungovala nebo hrdinům vyšlo, protože v tu chvíli vám dojde, že by to tak rozhodně nefungovalo a nevyšlo. Také nesmíte přemýšlet nad poněkud zmatenými a pořád ne zrovna dobře vysvětlenými pravidly turnaje ve Warcrossu. Prostě musíte vypnout, protože pak vás čeká svižná, čtivá, zábavná a zase trošku jiná young adult kniha.

Ještě tu zůstává otázka morálky, protože to, co Hideo provedl, bylo tak špatné, jak jen to může být, takže by mu to nemělo projít a Emika by si o něj neměla opřít ani kolo. Jenže Wildcard není filozofický román nebo román s morálním přesahem, ale zábavnou young adult knihou, takže Marie Lu se téhle ožehavé otázce širokým obloukem vyhnula V daném žánru je to tak asi v pořádku a mně to vůbec nevadilo, ale chápu, že pro některé čtenáře to může být problém.

Jak ale říkám, podstatou, jak si vychutnat Warcoss i Wildcard: Divokou kartu je užít si to a moc nad tím nehloubat a nešťourat do toho. U prvního dílu jsem to nedokázala, takže i když se mi líbil, tak přeci jen ten požitek ze čtení byl tou určitou mírou nedovysvětlenosti a nelogičnosti utlumený. U Wildcard: Divoké karty jsem ale vypnula, zhltla jsem ji jako malinu a neskutečně si to užila. Takže právě proto byla za mě Wildcard: Divoká karta ještě o kus lepší než Warcross a přinesla mi naprosto uspokojivé završení téhle dilogie.

Marie Lu: Wildcard: Divoká karta (Warcross 2), Cooboo, duben 2019.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Albatros Media.