Červen začal neslavně. Aniž bych věděla jak, podařilo se mi přivodit si zánět močového měchýře a celé té oblasti. Kdybych byla věřící, tak v tu chvíli budu na sto jedna procent věřit tomu, že nás stvořil Bůh, entita rodu mužského. Tak strašně nepraktické uspořádání orgánů totiž mohl vymyslet jenom chlap!

Můj rozhovor s doktorem také probíhal vtipně: „Můžete sem přijít za hodinu?“ „Jsem v Praze.“ „Tak za dvě.“ „Jsem v Praze.“ „Sem vám to jezdí každou hodinu, v půl čtvrtý vás čekám.“ No, byla jsem tam. Na cestu jsem si vzala Příběh dvou staletí od Rachel Harris, abych zapomněla na bolest. Trochu to fungovalo. Místo romantického pobytu na venkově s přítelem jsem skončila v posteli s půl tunou léků. Následující dva týdny mi dělaly společnost knihy Procitnutí slečny Primové, Svaté kosti a Lekce smrti. Na konci nemoci jsem si vyzvedla v nakladatelství knihu Hard Rain od Davida Rollinse, kterou jsem redigovala. Akční thriller z vojenského prostředí nebyl dokonalý, ale bavil mě.

Když už to konečně vypadalo, že jsem se uzdravila, čekala mě další nepříjemná povinnost – návštěva u zubaře. Místo plánované půl hodiny, jsem tam strávila hodinu a čtvrt, měla umrtvenou polovinu obličeje, snažila se neslintat jak bernardýn (dost neúspěšně, mimochodem) a doufala jsem, že mi doktor omylem nevyvrtá i mozek (chvílema to tak vypadalo). Bylo mi řečeno, že jíst můžu, až mi to přijde k sobě, což bude tak za dvě hodiny. K sobě mi to přišlo za šest hodin a jediné, co jsem snědla, byl ibalgin – tom maso jsem si dala zmražené na tvář, abych si trochu ulevila a splaskla jsem.)

V červnu jsem ale zažila i pár hezkých vil. Přišla mě navštívit kamarádka a přinesla mi dárky k narozeninám, včetně vytoužené konturovací paletky do Make-up Revolution. Daly jsem si vínko (když jsem konečně mohla pít), požily mnou upečené scones a konečně jsme si pořádně popovídaly.

Dvakrát jsem jela na venkov (ono je to normální město, ale já tomu říkám „venkov“). Poprvé jsem tam jela v rámci rekonvalescence a podruhé jsem si s sebou vezla na redigování Hard Rain. S přítelem tam jezdíme pracovat, odpočívat a nabírat síly – a taky si užít to, že jsem spolu, že.

A nakonec přišla řada i na ten odložený pobyt na venkově. Cestování bylo dost veselé, protože na cestu tam měl vlak třicet minut zpoždění, byl narvaný, tak jak jsem to nikdy neviděla (a to jsem toho s ČD zažila už hodně) a navíc jsem zjistila, že mám zarezervované lísky na místa, které v tom vagónu prostě nejsou. Měla jsem místa 101 a 102, přičemž poslední sedadlo mělo číslo 96. Že bych si zarezervovala cestu na záchodě? Na zpáteční cestě nám začal hořet vlak, takže opět třicet minut zpoždění… Mně se navíc podařilo výborně se spálit a přivodit si slušnou alergii, takže domů jsem přijela rudá a oteklá. Samotný pobyt byl ale hezký, projeli jsme nějaké vesnice a kostely kolem Děčína, připojil se k nám kamarád se psem (takže jsem celý den na psa šišlala:), užívali jsme si nádherného počasí a dobrého jídla. A já pro vás pilně fotila, abych vám mohla přinést report, jenže přítel (který je ještě větší antitalent na techniku než já) mi všechny fotky smazal. No, asi si dokážete představit, jakou radost jsem z toho měla, že?

A jaký byl váš červen?