Kéž by mi bylo znovu patnáct

Nedávno jsem si své kamarádce kosmetičce postěžovala, že mám pleť jak patnáctka (a nemyslela jsem to jako lichotku:). A kamarádka zareagovala: „Ještě kdyby nám skutečně bylo těch patnáct, co?“ A ze mě vypadlo: „Ani za nic.“

Začala jsem přemýšlet, co všechno bych musela zažít znova. Chození do školy. Maturitu. Bydlení s rodiči. (Svoje rodiče mám moc ráda, ale žít bych s nimi už nechtěla:). První uslintaný francouzák. První opilost a kocovinu. První cigaretu. První sex. Přijímačky na vysokou. První stěhování. Druhé, třetí až osmé stěhování. Bydlení v děsivých podnájmech. První velkou lásku. Druhou velkou lásku. První prolité slzy a beznaděj, že jsem se zamilovala do zmetka. Druhou, třetí, x-tou beznaděj, že jsem se zamilovala do zmetka. První let v letadle. První dlouhodobý vztah. První rozchod (a doufám, že i poslední!), co vás do slova a do písmene zničí. První pracovní pohovor. První práci. První vyhazov. A tak bych mohla pokračovat.

Patnáct bylo fajn, ale přiznám se, že si je moc nepamatuju. Přeci jen se to událo před patnácti lety:) Osmnáct bylo taky fajn – vlastně lepších. Dvacet bylo skvělých. Třiadvacet ještě šlo. Pětadvacet bylo hrozných. Sedmadvacet taky. Osmadvacet taky, ale aspoň už jsem věděla, co s tím mám udělat. Devětadvacet bylo skvělých. Třicet nebude dokonalých, to je jisté, ale snad bude fajn. Jsem spokojená a vlastně docela často i šťastná. Což neznamená, že občas nejsem hrozně vystresovaná, přepracovaná, nenadávám a nepropadám chmurám. To jsem dělala v každém věku, ale teď se z toho naštěstí dokážu poměrně rychle vyhrabat.

Kdybych se chtěla vrátit v čase, tak bych se asi vrátila do svých devětadvaceti. Do té první poloviny, protože to se mi dařilo, tak jak nikdy. Jenže v té druhé, už méně vydařené polovině, jsem se dala dohromady se svým přítelem. Kterého jsem poznala v těch skvělých dvaceti, mimochodem. A protože ho miluju, tak by mi chyběl.

A jelikož nemám obraceč času, tak to nemusím řešit. Ušla jsem dlouhou a nesnadnou cestu, naučila jsem se neřešit „co by kdyby“, všechno jsem přežila, z mnoha věcí se poučila, vyrovnala se svými chybami a neohlížím se zpátky.  Nevracela bych se, i kdybych měla možnost. Jsem ráda, že jsem tam, kde sem. Mířím vpřed. A snažím se, abych se měla co nejlépe. Ať už mi je, kolik chce.

P. S. A proč se tady zrovna dneska objevil takový netypický článek? Protože mám narozeniny. Třicáté. (Když to takhle napíšu, tak to vypadá vážně děsivě. Jak se to stalo, že už je mi třicet?!:)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s