Nikdy jsem neměla duben ráda. Byl to měsíc poznamenaný nepředvídatelným počasím, průměrnými teplotami, chvilkovými záblesky slunce a častým deštěm. V posledních letech ale v dubnu občas zažijete nádherné dny, můžete pobíhat jen v tričku, podivujete se, jak to všechno nádherně kvete, a máte pocit, že všechno prostě kvete dřív… než tomu bylo dříve. Ale pak najednou klesnou teploty, přijde déšť, padá sníh a vy si uvědomíte, že je to pořád duben. Ten nevyzpytatelný měsíc.

Měsíc, kdy vám je chvíli horko a chvíli vám mrzne zadek, kdy si uvědomíte, že definitivně začalo jaro i alergická sezóna, kdy nevíte, jestli máte nosit zimní kabát nebo koženou bundičku, kdy netušíte, jestli si ráno máte hodit do kabelky deštník nebo sluneční brýle. A předpovědi počasí vám moc nepomáhají. Ale i tak mám ten měsíc ráda… vlastně čím jsem starší, tím radši ho mám.

A co jsem v nevyzpytatelném dubnu dělala? Pracovala jsem, častěji vyrážela za kulturou a konečně si ulovila volný víkend s přítelem. Poprvé od začátku roku 2015. Zredigovala knihy Ça peut pas rater od Gillese Legardiniera, která byla naprosto skvělá, a Ohniboje, druhý díl série Zúčtovatelé, do Brandona Sandersona. Ta sice není nijak hrozná, ale už mi pekelně leze na nervy, protože je to všechno, jen ne snadná a bezproblémová práce.

Se sestrou jsem vyrazila do Rudolfina na odpolední koncert České filharmonie. Vážnou hudbu jsem měla vždycky ráda, i když netvrdím, že ji rozumím. Naopak, mám dokonalý hudební hluch. Nečekala jsem, že bych si ho mohla tak užít. Já, která nedokáže poslouchat, když k tomu nemá obrázky a nevím, kam s očima, když se nemám na co dívat. Hudba mi ale dokázala, že to jde. Jen sedět a poslouchat a prožívat a čučet do blba… A je to skvělé. V dubnu jsem taky dorazila na vernisáž City od Petra Maliny. Tam jsem sebou foťák měla, ale nic jsem nevyfotila.

S přítelem jsme si konečně urvali volný víkend a odjeli jsme z Prahy. Měla to být romantika. V pátek večer jsem zakotvila u kamen – romantické, opravdu, ale taky nutné, protože byla zima. V sobotu ráno bylo pod nulou a nás čekal výlet do Drážďan na výstavu Caspara Davida Friedricha. Vzala jsem si sebou kameru, že budu natáčet vlog, ale byla jsem tak zmrzlá, že jsem nakonec nevyfotila ani fotku. V neděli se konečně udělalo hezky, takže jsme s přítelem vyrazili na romantickou procházku a já si pak chvilku mohla užívat čtení na terase:)

V dubnu jsem po strašně dlouhé době (možná tak po tři čtvrtě roce) byla zase plavat. Dala jsem si obligátních padesát bazénů a málem jsem chcípla. Došlo mi, jak moc bez kondice jsem, takže s tím pomalu musím začít něco dělat.

Se sestrou a jejím přítelem jsme vyrazili o víkendu do Pražské zoo. Byla jsem tam naposledy jako malá holka s prarodiči, již už nejsou mezi námi. Žasla jsem, jak moc se zoo změnila. Krása. Řádila jsem tam jak malé dítě (možná i víc) a neskutečně si to užila.

A jak jste se v dubnu měli vy?