Jaký byl prosinec? Objektivně vzato vlastně docela dobrý. Subjektivně ovšem už moc ne, protože na mě dolehl stres a tíha starostí z celého dost nešťastného a náročném podzimu, takže jsem si prosinec zrovna moc neužila. 

V první polovině prosince to bylo ještě dobré. Řekla jsem si, že když jsem to nevyřešila za dva měsíce, tak těsně před Vánoci to nevyřeším taky. Hodila jsem se do klidu, užila si víkend s přítelem, četla skvělé knihy a vůbec měla se v rámci možností dobře.

Na mikulášský víkend jsem s přítelem odjeli na venkov.

Zahrada je v zimě smutná, ale na druhou stranu bylo deset stupňů, některé keře začaly zblble kvést a já dokonce potkala i včelu:) Chudák příroda, je úplně zmatená:)

Já se samozřejmě bavila tím, že jsem chodila k sousedovi krmit nutrie. Přemýšlím o tom, že je na jaře pojmenuju. Přibylo jedno mládě a jsou čím dál tím víc drzejší, v čemž je žrádlem podporuju, protože jsou děsně roztomilé a mě hrozně baví se na ně koukat:)

Na Mikuláše nám přijela návštěva, tak jsme vyrazili do nedaleké cukrárny – a když jsme vyšli ze dveří, přivítala nás taková nádhera. V cukrárně jsem do sebe blaženě nacpala vynikající ovocný zákusek a spokojeně se vrátila domů.

I když součet mého a partnerova věku dává dohromady nemalé číslo, v některých věcech jsme jak děti – například jsem si museli dát mikulášskou nadílku. Mamku, když jsem jí to říkala, málem kleplo, ale co, hlavní je, že jsme měli radost já a přítel:) Takže se vykašlete na to, jestli je to ve vašem věku důstojné a vhodné a kupte si čokoládového čerta, vysněného plyšáka, vláček… prostě to, co vám udělá radost, i když lidi vám budou říkat, že jste dětinští. Jako by to byl nějaký prohřešek, pch, dospělost se hnusně přeceňuje.

Pak se mi jedna věc povedla. Malinkatý krůček v mé cestě (snad) za lepšími zítřky, ale udělala jsem ho. Jupí.

A pak se to celé zkazilo. Stres, co jsem při snaze získat novou spolupráci, prodělala, nějak nechtěl ustoupit. Do toho mi došlo, kolikátého je, že nemám vánoční dárky a tak jsem vyrazila. A přísahám, že lidi jsou snad rok od roku víc naštvaní, negativní a nerudní – až jsem z nich chytla špatnou náladu i já. Dárky jsem s vypětím všem sil nakonec koupila – v prosinci mi to zabralo asi tři kola, uf.

A jak se blížily Vánoce, tak jsem dostala stres z toho, že vůbec nemám vánoční náladu. Zkoušela jsem si ji vyvolat – horká čokoláda, svíčky, oblíbené songy, vánoční knihy… a dostavila se asi na vteřinu. Ach jo.

Vyrazila jsem na výstavu, na které skoro nic nebylo:) I to patří k současnému umění:)  O tom, jaký na mě udělala dojem vypovídá i to, že si vůbec nepamatuju název – a nemám chuť ho ani dohledávat: )

Měli jsem tam sraz s pár přáteli, že si dáme skleničku a předáme dárky a vůbec si z toho uděláme takový malý vánoční večírek. To bylo fajn. Jenže v některých lidem Vánoce za dveřma prostě probouzí jejich špatné stránky a mají tendenci být hnusní a kazit ostatním lidem dobrou náladu a léčit si na nich svoje vlastní problémy…  To, že se objevují na internetu, mě nijak nepřekvapuje (kouzlo anonymity je mocné), ale že si to někdo dovolí (byť opilý jak zákon káže) tváří v tvář a na veřejnosti… No, jediné, co k tomu napíšu je to, že mě stále překvapuje, kde se taková zloba, hloupost, předsudky a omezenost v lidech bere. Amen.

K tomu ještě těsně před Vánoci skončila babča v nemocnici, což není žádná legrace v žádném věku, ale jí bude za necelé dva měsíce devadesát, takže nás to pořád vyděsilo. Navíc se nám už několikrát přihodilo úmrtí v rodině těsně kolem Vánoc. Naštěstí se ukázalo, že se jednalo spíš o hysterii doktorky a nejedná se o nic vážného.

A pak konečně nastaly Vánoce a já odjela za rodiči. Bylo to fajn, ale atmosféra a nálada se letos vyhnula skoro celé rodině, takže jsme Vánoce tak nějak přeskočili. Prostě jsme si je užili jako normální dny, kdy jsme všichni spolu – akorát s tím, že jsme měli doma stromeček, dali si dárečky, koukli se na naprosto otřesnou pohádku Tři bratři  a neustále do sebe cpali nějaké jídlo. Já už byla hned 25. tak přejedená, že jsem se sotva koulela:)

25. jsme vyrazili k babče, kterou nám před Vánoci vrátili z nemocnice. Upekla štrůdl, což je její majstr štyk, takže i když jsem sotva lezla, tak jsem napůl se ségrou (která drží dietu) snědla celou nohu:) A ségra i přes dietu měla o dva kousky víc než já:) Večer jsme se vypravily za kamarádkou a jejím manželem, kde nás čekalo víno, metaxa a další jídlo, které už jsme nechtěly ani vidět:) Jelikož kamarádka odložila děti k sestře, tak jsme vyrazili do města na koncert kapely, jejíž jméno si prostě nepamatuju:) Bylo to fajn, i když všechny písničky zněly prakticky stejně, tak tak půlka by mi stačila:)

26. jsem zase vyrazila do města na kafe s kamarádkou. Kafe jsem si nedala, ale horká čokoláda, horká hruška a kofola to jistily. Měla jsem ten den hrozně divné chutě. S kamarádkou máme obě složité životní období, tak jsem si důvěrně pokecaly (jak to jde jen s těma nejlepšíma kamarádkama, které vás nesoudí, ale snaží se pochopit:) a bylo to hrozně fajn. Ten den už byla docela velká zima, tak jsem se nazpátek domů pěkně prošla a litovala jsem, že jsem si nechala v Praze čepici a rukavice. Ale stejně to byl krásný večer. Mám slabost pro zimu, když je mrazivý vzduch a jasno, přijde mi to, že to má téměř očistné účinky.

A pak jsem se vrátila do Prahy, konečně po týdnu objala přítele, který mi celé Vánoce strašně chyběl (a já jen doufám, že ty příští už strávíme spolu a začneme si vytvářet vlastní tradice). Se ségrou, jejím přítelem a kamarádem jsme vyrazili na nové Star Wars. Já i ségra jsme byly překvapivě nadšené a mile překvapené.

A blížil se Silvestr, na který máme s přítelem ještě ke všemu výročí. A ne, neopili jsme se a nedali se dohromady pod vlivem euforie z konce roku a alkoholu:) Na Silvestra jsme prostě měli první oficiální rande a už jsme spolu zůstali:) Což zase nebylo až tak velké překvapení, protože nám to deset let předtím nevycházelo. Spíš malý zázrak je to, že nám to vydrželo, protože chvílema to nebyla vůbec žádná legrace. Ale o tom třeba někdy jindy.

Přítel je maximalista, takže připravil jídla pro regiment (na fotkách je velká část už sežrána:). Jinak jsem si užili poklidný večer ve dvou – jídlo, Chaplin, stará videa (jsem ráda, že přítel stárne do krásy, protože za mlada vypadal otřesně:), my dva…

O půlnoci jsem si připili malou bohemkou, v níž ale nebyl sekt, ale jakýsi podivný, chemický hnus, podívali jsem se na ohňostroje, protože z přítelova bytu byly vidět ohňostroje nad půlkou Prahy, takže jsem jen přebíhali mezi obývákem a kuchyní a přes ten rámus na sebe pořvávali, na které straně je hezčí ohňostroj:)

A o Novém roce se víc dočtete v lednovém shrnutí:) Můžu vám ale říct, že to byl určitě nejhezčí Nový rok v mém životě. Škoda jen, že takové chvíle nemůžou trvat věčně a realita (ne vždy zrovna veselá) se nakonec vždycky zase přihlásí o slovo. Ale právě pro ty krásné chvíle stojí to všechno vydržet, protože ony se dají najít i v úsecích života, kdy nemáte zrovna na růžích ustláno.

A jak jste se měli v prosinci vy? Užili jsem si Vánoce a dostali spoustu knih pod stromeček? Oslavili jste bujaře Silvestra, nebo jste dali přednost klidu?