Listopad byl trochu schizofrenní měsíc. Na jednu stranu strašně rychle utekl, na druhou mi připadal nekonečný. Byly v něm špatné momenty, ale i ty dobré. Prostě jak už to v životě chodí. 

Mám špatné období. A pořád to trvá. V první polovině listopadu krize dostoupila vrcholu – teda ta duševní. Nebudu vám lhát, nechala jsem se tím na chvíli úplně převálcovat. Měla jsem čas – a přitom ho neměla. Všechno bylo hrozný problém a námaha – umýt si vlasy, dojít na nákup, někdy i jen vstát z postele. Naštěstí umím s těmito stavy pracovat, takže za těch čtrnáct dní jsem se z toho  víceméně oklepala.

Druhá polovina listopadu už byla příjemnější, i když krize není nijak menší. Pořád cítím, že jsem vynervovaná, zauzlovaná, zablokovaná. Až to pomine, tak budu vědět, že jsem v pohodě a budu připravená se pohnout dál. Zatím se tomu neblížím, ale pořád se to lepší, což je jedině dobře.

Opět delší vykecávací úvod, ale on život prostě není jen růžový, nebo černobílý. A čím je člověk starší, tím je bohužel složitější, což mi přijde jako hnusná nespravedlnost. (A navíc vám to nikdo neřekne, takže pak jen bezmocně zíráte, co se vám to zase děje za hrůzu.)

Začátek listopadu mě zastihl tam, kde skončil říjen. Na pravidelné cestě Flora-Nemocnice Motol, kde přítel ležel po operaci. Prvních pár dní bylo krušných, ale jak se mu postupně dělalo lépe, tak jsme nakonec posledních pár dní jeho čtrnáctidenního pobytu strávili v kavárně snahou ochutnat co nejvíce dortů:) Na to, že to bylo v nemocnici (a navíc neskutečně hnusné jako je Motol) to chvílema bylo i docela příjemné.

Ve vší té smůle, která mě poslední dobou provází, se na mě usmálo štěstí a já jsem u Domči vyhrála tenhle nádherný květinový box z Matflowers. Květiny miluju – která ženská, ne? – takže jsem z něho měla obrovskou radost a fotila ho ze všech stran, což mi moc nevyšlo, protože jsem mizerný fotograf:)

Pak jsem vyrazila na výstavu do Galerie kritiků, kde jsou opět zapomněla fotit. Taky to bylo dané tím, že mě doprovázel kamarád, které ani neví, co to Instagram je a FB opovrhuje (no, moc se mu nedivím:), takže jsem neměla ochotné kamarádky, které by mě fotily a snášely by moje kecy, že tam zas vypadám jak trotl:)

Zbytek listopadu mě zastihl na stejné trase jako v srpnu – Praha, Nové Butovice, Beroun, autobusové nádraží a následně Beroun, nemocniční areál. Přítel tam měl domluvený třítýdenní pobyt v rehabilitačním centru, které je opravdu skvělé.

A já pilně cestovala. Nebylo to nijak růžové – teda pro přítele, protože přestal dostávat injekce proti bolesti a místo toho jen zobal pilule (které, jak každý, kdo trpí nějakou chronickou bolestí ví, tak nefungují), takže byl nemile překvapen, jak strašně ho to bolí a omezuje. Naštěstí se s tím popral hrdinně, i když bohužel vychytal opravdu hrozného spolubydlícího, takže si vlastně v nemocnici vůbec neodpočinul:)

Na posledních pár dní přítelova pobytu tam konečně otevřeli kavárnu, takže jsem se tam tak napůl nastěhovali a opět jsme se snažili ochutnat co nejvíc dortů:)  Teď nám to přijde, že to docela uteklo, ale upřímně bylo to nekonečné….

A pak se konečně vrátil přítel. Pomalu jsem tomu nemohla ani uvěřit. Protože spolu (ještě) nebydlíme, tak jsem se k němu na tři dny nakvartýrovala a užívala si toho, že ho mám konečně jen pro sebe.

V pátek jsme vyrazili na Fremde Freunde do Divadla Archa – což bylo zážitkové setkání s večeří, jehož tématem byly česko-německé vztahy. Přítel tam byl pozvaný jako jeden z přednášejících, takže mě vzal s sebou. Docela jsem se bála, protože jsem absolutně netušila, jak to bude vypadat, ale nakonec to bylo skvělé. Výborně vymyšlené, plné skvělých myšlenek, ale podané lehce a s vtipem. Akorát jsem ke konci večera už netušila, jakým jazykem mluvit, protože to bylo v češtině, němčině a angličtině:)

No, a nakonec tam skutečně byla i ta večeře – ale vy to zase vidíte, až když už to bylo víceméně sežrané:) Chody symbolizovali Českou republiku (jednohubky, co nebyly tak úplně jednohubky:), Německo (mini řízečky, mňam) a současný problém s uprchlíky (nějaké syrská věc – sice nám řekli, co to je, ale já to hned zapomněla. Nebylo to špatné, ale já jsem jídelní konzerva, protože řízek je řízek:)

V sobotu jsme hodně odpočívali, protože příteli nebylo v pátek ani v sobotu dobře, takže by zázrak, že tu akci vůbec zvládl. Přítel se zhostil vaření, což, jak mi bylo řečeno, je trochu zvláštní, když se vrátil z nemocnice – ale on se na to skutečně těšil:) Navíc vaří lépe než já, takže se mu do toho moc nemontuju:) Já jsem upekla svůj první kynutý koláč, do kterého jsem zapomněla přidat vejce, ale naštěstí to přítel nepoznal a ještě si ho pochvaloval:)

No, dělali jsem takové obyčejné věci. Došli jsem na nákup (přítel nesmí nosit nic těžkého, takže jsem posilovala já:), sehnala jsem svíčky do adventního věnce, které se příteli sehnat nepodařilo (a byl hrdý, jak pěkně jsem to vyřešila:), umyla jsem podlahu, které z neznámého důvodu pekelně lepila a  šli jsem na procházku s cílem oškubat nějaké tůje právě do věnce. Cestou se bohužel zatáhlo, takže v parku byla pekelná zima a hrozný vítr, takže nám to zahnalo zpátky domů. Večer přišla na návštěvu kamarádka, takže jsem si udělali takovou malou oslavičku přítelova návratu ze špitálu, dali si trochu vínka a v jedenáct odpadli. Chudák kamarádka, co ještě musela busem jet domů:)

První adventní neděli jsem měli úplně línou. Ve zkratce: jídlo a spánek. Přítel musel trochu cvičit, protože je to součást rehabilitace, ale jinak to bylo tak všechno. Ale někdy jsou i takové líné dny potřeba, protože je fakt, že se příteli konečně udělalo lépe a cítil se (po týdnech v nemocni:) odpočatý:) Zato mě to nicnedělání nějak zmohlo:)

A jak jste se měli v listopadu vy? A už máte koupené dárky?

P. S. Já jsem ty dárky letos dost zanedbala, takže jsem sice pár věcí koupila, ale na hlavní lov musím vyrazit hned zkraje prosince, než budou všude davy lidí (to budou i tak:) a hlavně než budou mí všude jak u vyžranýho krámu:)