Říjen byl přesně ten měsíc v roce, na který byste nejraději zapomněli nebo ho vymazali z kalendáře. Nebo ze svého života. Prostě měsíc, kdy se nedaří – a to tak, že to bude mít dlouhodobé následky. 

Začala to už koncem září. Přesně 28. září. Na státní svátek, v den, kdy má přítel svátek. Přišel mi e-mail, jedna věta, která spláchla dva roky mého snažení i můj sen. Bylo to pondělí. A do neděle se sesypalo všechno takovým způsobem, jakým jsem si to nedokázala představit. Nevěděla jsem co mám dělat, stála jsem v tom naprostém zbořeništi a nechápala jsem, jak se za sedm dní mohlo zhroutit něco, na čem jsem tak dlouho pracovala. Pár dní bylo krutých, zbyly mi jen ty trosky, nejčernější myšlenky, oči pro pláč a pocit, že ve třiceti už nedokážu začít znova. Že už jsem moc unavená, moc vystresovaná, stará a neschopná, abych začínala zase od nuly…

Pak jsem se rozhodla nepanikařit. Skoro nikomu jsem o tom, co se stalo, neřekla. Vím, že většina lidí to myslí dobře, ale jejich rady a komentáře mě většinou uvrhnout do ještě větší deprese. Teď už jsem to pár lidem řekla a mám zase pocit, že jsem divná, když nepanikařím, protože panikařit je v téhle situaci normální. Jenže já jsem za uplynulých deset let spadla na dno tolikrát, že jsem si uvědomila, že pod tím nejnižším podlažím je ještě sklep a pod ním kanál a pod ním zemské jádro… Ne, až tam jsem se nedopracovala, ale do toho kanálu teda určitě. A rozhodla jsem se, že znova se to nestane. Spadla jsem pěkným sešupem, ale zabrzdila jsem se někde v přízemí. Vím, že ten další pád ještě může přijít, ale snažím se nevzdávat… Vím, kdo jsem a co chci a až se uklidním, půjdu si zase za svým. Protože když víte, co chcete a snažíte se, tak to většinou taky dostanete. Rozhodla jsem se, že zatím nebudu ztrácet víru ve své sny a prostě to zkusím. Znova. Ještě jednou. Třeba to vyjde. A když ne… tak začnu panikařit!

A ano, výše vidíte fotky mých zátiší na psacím stole, kterýma se snažím navodit aspoň pocit pohody. Zapálená svíčka, horká čokoláda, vřes, co mi koupil přítel, protože jsem pořád mluvila o tom, že si ho chci koupit, ale nebyla jsem si pro něj schopná dojít… Trochu to funguje.

Takže netradičně tady máte takový dlouhý úvod a teď konečně k těm příjemnějším záležitostem, které se dají vyfotit a sdílet na Instagramu a připomínají vám, že i v těch špatných životních obdobích existují hezké chvíle.

Na uklidnění je dobrá třeba zahrada. Aspoň jsem v to doufala, ale jelikož jsem tam jela v ten víkend, kdy se v mém životě sypaly už jen zbytky těch trosek, nebyla to žádná sláva. A přítel, s nímž jsem v tu chvíli taky neměla nejrůžovější období, tomu moc nepřidal. Nakonec to ale nedopadlo nijak katastroficky a ten klid po bouři byl vlastně docela fajn.

Česali jsem jablka, zazimovali zahradu, které po našem zásahu vypadala jako Drážďany po bombardování a já jsem konečně viděla nutrie, které žijí v sousedovic rybníce. Chtěla jsem vám je vyfotit, ale bohužel z nich jsou vidět jen šmouhy. Každopádně se ten víkend staly mou hlavní atrakcí a ukázaly mi, že jsem schopná se i smát a rozněžňovat se. A tak jsem je začala krmit, ony se mě přestaly bát a tak přemýšlím, že jim dám i jména…

Pak jsem vyrazila na víno s kamarádkou, s níž jsem se strašně dlouho neviděla. Ten večer jsem dostala první dobrou zprávu za ten strašlivý týden. S kamarádkou a se ségrou jsme se lehce připily a já se ségrou jsme ještě šly za sestřiným přítelem a jeho kamarádem, takže jsme domů přijeli někdy v jednu ráno. Možná i dýl, ale kdo by to sledoval, že.

A aby toho alkoholického řádění nebylo málo, o pár dní se konala vernisáž výstavy Bald im Wald v Galerii kritiků. Potkala jsem tam pár známých, kteří mě z galerie odtáhli do hospody, odtud jsem se odtáhla zpátky do galerie, kde pokračovala soukromá party pro čtyři lidi a domů se dostala v pět ráno. V kostce. Na takové party už jsem stará, což se ukázala asi ve čtyři ráno, kdy jsem si z jednoho mladého muže udělala tak trochu opěrku a napůl jsem na něm spala:) Vypadalo to, že mu to ale nevadí:)

.  

Druhý den jsem měla schůzku s přítelem, který byl z mého kocovinového stavu lehce rozveselený. Pch, s kocovinou moc vtipná nejsem, ale jemu přijdu roztomilá v těch nejdivnějších situacích. Tak jsme vytáhli loutkové divadlo. Přítel zjistil, že má zase chuť hrát pro obecenstvo a já zjistila, že mám chlapa s nádherným a více než sto let starým loutkovým divadlem. Vysněný muž:) Vážně, já loutky od malička miluju. A okamžitě jsem se zamilovala do tohodle fešáka a lítala s ním po bytě:) (Maminka mi říkala, že špatně dopadnu, když se už od malička zamilovávám do zloduchů. Evidentně mě to nepřešlo, když si místo prince vyberu čerta, že:)

 

A pak už se kvapem přiblížila přítelova operace. Víkend předtím jsme částečně strávili spolu. V sobotu jsme si dali oběd a vyrazila na procházku do parku. Vyšlo zrovna nádherné počasí, sluníčko svítilo a bylo kolem patnácti stupňů, co je na konec října paráda.

Přesvědčila jsem se, že i na Žižkově se dají najít hezká místa, které mají své kouzlo.

 

A konečně jsem si taky pořídila jednu klasickou nožní fotku se spadaným listím. Asi na poslední chvíli:)

Zbytek dne jsme strávili s přítelem, já si četla, on trochu pracoval a vychutnávali jsme si to, že jsme tu spolu a vedle sebe. V neděli pak nastoupil do nemocnice a já začala být lehce na nervy. Spíš víc než lehce. Přiznávám, že jsem mu nedokázala být zrovna oporou, protože jsem sama potřebovala spíš uklidnit. Ale jsem strašný stresař a navíc hrozně přecitlivělý – a vzhledem k tomu, co se mi všechno v říjnu stalo jsem teď už jenom hromádka emocí.

V neděli jsem rovnou se ségrou vyrazili na Desingblok, který se letos konal v Průmyslovém paláci v Holešovicích. Upřímně, byla jsem hodně zklamaná. Ale jako rozptýlení to zafungovalo.

Sklo značky Moser, které miluje moje kamarádka. A jedna z věcí, které se mi docela líbila. Letos mě na Designbloku nezaujalo skoro nic.

A tenhle bizár jsem vyfotila v koutku Art and Antiques. Trochu děsivý, co? Po Desingbloku jsem se vrátily se sestrou domů a já jsem opět začala propadat lehkému stresování.

V pondělí měl přítel operaci. V deset, když jsem jela na angličtinu. Díkybohu za to, protože kdybych měla být doma, okoušu si nehty do masa. Větší část dne jsem jako na trní čekala, až se přítel ozve (a vůbec jsem si nechtěla připouštět, až se ozve, i když i tahle strašlivá myšlenka se mi vloudila do hlavy). Naštěstí operace dopadla dobře, i když žádá legrace to nebyla a přítele čeká ještě dlouhá cesta k úplnému uzdravení. Za tři týdny bude ale konečně doma. Do té doby mu budu hlídat jeho Tichou společnici, na níž bedlivě dohlíží můj Tichý společník.

Zbytek října jsem – opět – bojovala s oteklýma uzlinama a pocitem, že mě brzy skolí nějaké ohavná nemoc.  Jezdila jsem za přítelem do Motola a byla jsem šťastná jak blecha, že jsem se v tom kolosu někde neztratila a nebloudím tam dodneška. Překvapivě mě chytla tvořivá nálada, takže jsem vytáhla naprosto neposkvrněný Destrukční deník, který jsem dostala loni k Vánocům. Zatím spíš tvořím, než ničím, ale to taky přijde, cheche (to má být ďábelský smích:).

A na Halloweena mi bylo pěkně zle, ale i tak jsem se dohrabala pro dýni, vydlabala ji a vyřezala. Myslím, že výsledek na to, že jsem totálně levá, nebyl špatný. K tomu jsem ještě upekla čokoládové muffiny, protože jsem na ně dostala chuť – a protože jsem musela příteli do Motola přinést něco poživatelného:)

A jak jste se měli v říjnu vy? Doufám, že líp než já:)