Září uteklo tak rychle, že vlastně ani nevím, co jsem dělala. Teda vím, protože mám fotky, ale co jsem dělala v takovém tom každodenním životě, si nevybavuju.

Nejspíš jsem nedělala nic zvláštního. Pracovala jsem, byla s přítelem, blogovala, četla, starala se o domácnost, pekla jsem… Všechno to jsou věci, které tvoří běžný život, ale člověk nemá potřebuje je fotit a dávat na Instagram, že:)

První víkend v září jsme s přítelem ale opět vyrazili za Prahu. A já zase fotila jak blázen zahradu. Máme z toho celou sérii a podle ní příští rok budeme sázet, páč přítel si nepamatuje, co všechno letos zasadil:)

Byl to jeden z těch nádherných, příjemně teplých a slunečních víkendů. Prostě úžasné babí léto. A my se věnovali spaní, zahradničení, hraní karet a jídlu. Ne nutně v tomto pořadí. Oproti jiným blogerkám vážně nemám nijak atraktivní život:)

No, a selfie nesmí chybět, že:) Počasí nám samozřejmě nevydrželo, takže když jsem se vracela do Prahy pršelo, bylo černo a mně málem v téhle bundičce umrzl zadek.

Druhý víkend v září jsme v tradiční sestavě: já, ségra a její přítel vyrazili do Tábora k mým rodičům. V září se totiž konají Táborská setkání a já se jich letos účastnila asi po dvacáté. Rok od roku je to větší nuda a komerce, ale stejně si to nenecháme ujít.

Letos nám vyšlo nádherné počasí, což je pro zážitek z Táborských setkání klíčové, takže jsem si to užili. Obešli jsem Středověky i Staročeský trh, zkoukli ohňový průvod, něco pojedli (hodně pojedli), něco popili (hodně popili a ráno mi bylo fakt ouvej) a završili to ohňostrojem nad Jordánem.

„Vyfoť mě, ať mám fotky na Instagram. A musím tam vypadat inteligentně.“ Aneb když někam vyrazíte s blogerkou. Sestřin přítel to samozřejmě kazil, ale nakonec jednu použitelnou fotku přece jen mám:)

Jídla bylo všude spousta. Za ten víkend jsem snědli a vypili: halušky, medovinu, perníky, pivo, kremrole, zelné placky, trdelník, víno, pendreky, mandle v cukru – a to jsem určitě ještě na něco zapomněla. A nepočítám kuře a řízky u mámy:)

Když mluvím o rodině, tak jsou to tihle dva: moje mladší sestra a její přítel. Tohle je snad jediná použitelná fotka, protože na těch zbylých vždycky jeden z nás (nebo všichni) něco jedí a vypadají jako křečci:)

A pak jsem onemocněla. Tedy onemocněl přítel a já to od něj chytla. Jenž s mým špatným imunitním systémem jsem z jeho rýmičky vytvořila náběh na zánět uzlin. Z posledních sil jsem doredigovala Hotel rozkoší od Mariny Anderson, odeslala ho na poště a šířila kolem sebe mor:) Odmítla jsem pozvání na vernisáž v Galerii kritiků – protože jsem byla přenašeč moru – koupila si léky, čaje a zalezla do postele, protože mi chvílema bylo tak zle, že jsem ani číst nemohla.

Když se mi udělalo líp, tak jsme se s přítelem odjeli rekreovat na zahradu. Původní plán byl takový, že se budu starat o něj, ale jelikož mi bylo mnohem hůř než jemu, tak to dopadlo naopak. Ale o víkendu už to bylo milionové, i když jsem se možná přecenila, protože mi vysedávání na zahradě neudělalo zrovna dobře.

Nevěřila jsem, že zahrada může být i po polovině září takhle nádherná. Vyšlo nám opět překrásné počasí, takže jsem v sobotu odpočívala. Přítel mě pozval do místní hospody na oběd a já jsem s nadšením zjistila, že už můžu polykat, takže jsem se konečně pořádně najedla:)

A samozřejmě jsem fotila selfíčka, abych zdokumentovala, že už je mi lépe a konečně nevypadám jako zombík:)

Večer jsem si s přítelem udělali na zahradě ohýnek, takže jsme pak oba byli zcela neromanticky vyuzení a smrdutí. Nevadí:) Přítel u toho popíjel burčák tak náruživě, že na mě žádný nezbyl:)

V neděli nám přijela návštěva, takže jsem se snažila všechny neotrávit svěstkovými a jablkovými knedlíky. Odpoledne jsme si dali víno a sedli si na zahradu, za což jsem večer krutě doplatila, protože se mi nemoc vrátila  a bylo mi nedobře. Ale zase to za to stálo.

Zbytek září jsem bojovala s otékajícími uzlinami a strachem, že se mi to vrátí v plné síle. Taky na mě padla nějaká podzimní špatná nálada, protože se nenacházím zrovna v úplně jednoduché životní situaci a nějak jsem se tím nechala převálcovat. Byla jsem vynervovaná, podrážděná, nemohla jsem spát a jíst. Jakoby předvídala, že se něco stane – a taky že ano. Život mi opět uštědřil pěknou facku – a je zbytečné se ptát: „Proč zrovna já, sakra?“ I když ne, že by mě to nenapadlo. Chtěla jsem to zakončit pozitivněji, ale občas to takhle prostě je. Každopádně se snažím nepropadat panice – na to je vždycky času dost:)

A jak jste se měli v září vy? Zůstali jste zdraví, nebo vás taky skolila viróza?