Duben byl hodně náročný. Ale to jste asi čekali:) Na začátku dubna jsem se stěhovala, následovaly nové povinnosti a nároky v práci, zdravotní problémy, navíc se roztrhl pytel se společenskými akcemi a venku bylo chvílemi i hezky, takže jsme se snažili s přítelem víkendy netrávit doma, ale venku. Sečteno, podtrženo, v dubnu jsem prakticky neměla čas jen tak pro sebe. Doufám, že to změní, protože jsem zjistila, že ho potřebuju:)

Začátek dubna se nesl ve znamení stěhování. Dost jsem to nestíhala, takže nastaly menší zmatky a pár (víc než pár!) věcí jsem zapomněla ve starém bytě. Díkybohu za přítele, který mi hodně pomohl, takže jsem se z toho nakonec nezbláznila.

První polovina dubna tak byla dost rušná, ale jinak vcelku nudná. Práce, dokončování dalších dvou zakázek mimo práci (těsně kolem stěhování to bylo nejhorší načasování, jaké jsem si dokázala představit), vybalování, dokupování věcí, zařizování bytu, zvykání si na nové prostředí i lokalitu…

S kamarádkou jsem vyrazila na hamburger a na víno, což jsem snědla a vypila dřív, než mě napadlo vám to vyfotit. Následně přijela první návštěva k nám do bytu, tentokrát jsme di dali cinzano a přítel „vařil“ chlebíčky. A já opět nefotila:)

Jelikož jsem se potřebovala odreagovat, tak jsem odplula na vernisáž do Galerii kritiků. Bylo tam dost přátel, takže super společnost, přijela jsem domů kolem jedné hodiny, ráno se proklínala a druhý den v práci jsem vypadala a fungovala jako zombie:)

V práci nastala uzávěrka časopisu, což se ukázalo být mnohem náročnější, než se mě tu snažili přesvědčit, že je. Vlastně to dost odpovídalo mým hororovým představám, protože to byl dost masakr.

Nakonec jsem to všechno více či méně úspěšně zvládla. Odevzdala jsem dvě knihy, třetí dokončila a časopis už byl taky v tiskárně – a mě padla smrtelná únava. Z poslední sil jsem odjela na víkend na venkov – konečně. Přiznávám se, že jsem většinu pošmourného a aprílového víkendu prospala.

Taky jsem si četla, jedla jsem, krmila sousedovi nutrie. V sobotu jsme s přítelem využili chvilku sluníčka a vyrazili na procházku, v neděli pršelo, tak jsme šli akorát tradičně do cukrárny:)

Další týden v práci jsem se vcelku ulejvala, přiznávám, ale neměla jsem nějak sílu. Každý den jsem zuřivě kontrolovala počasí, protože o víkendu jsme konečně měli jet na výlet. Opravdový, jarní výlet. Opravdové výletové rande. A zrovna hlásili déšť. Nakonec to ale vyšlo nad očekávání dobře – ochladilo se a pršet začalo, až když jsme odjížděli. Zajeli jsme do Jestřebí, vylezli na rozhlednu (netuším, co to všichni mají s těmi rozhlednami – já mám strach z výšek, takže na těch schodech mi vážně nebylo úplně dobře).

Následně jsme jeli do naší oblíbené hospody, kde jsem zbouchala kynuté knedlíky s borůvkami a šlehačkou. Byla toho mega porce, takže doteď mě přítel považuje za hrdinu, že jsem to skoro celé snědla. Jsem Otesánek. Přijel kamarád s pejskem, kterého zbožňuju, takže jsem ho dostala na starost.

Zajeli jsme do domu našich přátel, kde jsme s přítelem vyzvedli obrazy (původně jsme jeli jen pro jeden, ale nakonec z toho byly dva a už doma visí:), kamarádka si vykopla kus kytky a já si hrála na schovávanou se psem, který mě samozřejmě musel protáhnout každým křovím a asi stokrát mi zamotat vodítko.

V neděli se nám rozbila pračka – nechápu, jak se může úplně nová pračka rozbít. Takže mrňavá blondýna (tedy já) se pokoušela dostat prádlo z pračky plné vody, které nešla otevřít. Nebudu vás tím nudit, byla jsem úspěšná. V těchto dnech se nám ale nedařilo, protože pračkou to teprve začalo – následovaly ujeté autobusy, migréna, rozbitý ruční mixér a fén, starosti v práci a nakonec příteli upadl kus zubu. Když se daří, tak se daří.

Pak k nám do bytu dorazili naši přátelé. Bylo to zrovna v den, kdy jsem nic nestíhala, a přítel omdlel po odběru krve, takže načasování výborné. Nakonec to ale dobře dopadlo. Najedli jsme se, vypili trochu šampaňského a snědli pavlovy s jahodami, které jsem ani nestihla vyfotit, jak rychle zmizel:) Jelikož se setkaly s velkým úspěchem, tak je vyfotím někdy příště hned poté, co je dodělám.

O víkendu přítel odjel pracovně do Německa a já vyrazila na oslavu kamarádových třicátin. Byla to taková malá oslava asi pro padesát lidí. Vždycky pořádal oslavy ve velkém stylu, a jelikož tohle byly kulatiny, tak se překonal.

Raut, spousta vína, spousta přátel, takže jsem domů dorazila po čtvrté hodině ráno. Kupodivu jsem to přežila, i když na čarodějnice jsem jako čarodějnice teda vypadala. Ale koště jsem radši nechala ve skříni, jinak by si jím ještě provedla lobotomii, nebo tak něco.

Na takového party už jsem moc stará. Ale užili jsme si to, než že ne:) A já si konečně zase po dlouhé době dala krevety, mňam.

Tak to byl můj duben. A co ten váš?