Oficiálně jsem přestěhovaná. Tohle bylo mé jubilejní desáté stěhování. Řekli byste, že už v tom budu umět chodit. Kdysi jsem uměla – jednou jsem se stěhovala třikrát během jednoho roka, takže jsem v tom vážně měla praxi. Tentokrát jsem se stěhovala po čtyřech letech – a jako by to bylo poprvé. Na pár věcí jsem ale každopádně přišla.

Být knihomolem je sexy. S jedinou výjimkou – když se knihomol stěhuje.  To si pak říkáte, že je lepší být člověk, co přečetl pět knih za celý život. (Dobře, to ne, ale různé kacířské myšlenky mě vážně napadaly.)

Knihy jsou vždycky těžší, než se vám zdají. A vždycky je jich víc, než si myslíte.

Krabice od banánů jsou rozhodně menší, než si pamatuju. Kdysi se mi knihy vešly do třech. Dneska do devíti plus jsem je měla v koši na prádlo, sportovní tašce a vůbec všude možně.

Banánovky jsem hnusně těžké. Pokud jich z nejbližšího supermarketu, který není hned vedle domu, odtáhnete šest, slušně si zaposilujete.

I když půlku věcí vyházíte, stejně vám zůstane strašně moc krámů.

Domácí zvířátka (dokonce i ta nenáročná) jako rybička, jsou náročná na převoz. Krabice na jídlo z Tescomy to zachránila. (A pak jsem rybičku v té krabici doma zapomněla. No, zase jsem se pro ni vrátila.)

Vždycky něco zapomenete. V případě, že se stěhujete jako já dost narychlo a během nové práce, tak toho zapomenete dost. Navíc vždycky nevysvětlitelně něco ztratíte – jako by stěhováci měli v autě Bermudský trojúhelník.