Květen už byl lepší. Režim si začal pomalu sedat. Opravdu pomalu, ale přece, což mě naplňovalo neskutečnou radostí. V práci jsem už (občas) věděla, co mám dělat, doma jsme si s přítelem taky zvykli na nějaký režim a já zjistila, že mám kupodivu i čas číst. Zdaleka ne tolik, kolik bych chtěla, ale radost jsem z toho měla obrovskou.

Úplně pohádkový květen ale nebyl. Sešlo se tam hned několik společenských akcí, z nichž většinu jsem musela odmítnout, protože moje zdraví pořád dělalo psí kusy. Taky na mě padla naprosto smrtelná únava, i když ta naštěstí zase přešla. Ale jen proto, aby ji nahradila těžká alergie. Beru pravidelně léky, takže vlastně moc netrpím, ale tentokrát léky selhaly na celé čáře a já chropěla jak bernardýn, z nosu mi teklo jako z vodovodu a obličej mi otékal.

Květen jsme ale začali moc hezky. První máj, den, kdy Češi prostě mají toho svého Valentýna. A upřímně, na 1. máje je rande mnohem příjemnější než v polovině února, kdy je zima a hnusně. My s přítelem vyrazili na procházku do Vojanových sadů, kde je nejenom krásně a zrovna tam kvetly (spíš odkvétaly) sakury, ale mají tam volně puštěné pávy. Já se jich teda trošku bojím, ale na druhou stranu je to super, když vám páv zapózuje ani ne metr od vás. Májový polibek jsme si s přítelem dali pod sakurou (to je japonská třešeň), protože ty naše už byly odkvetlé. Tak se to snad počítá.

Pokračovali jsme v procházce na Kampu, kde jsme hledali kavárnu, protože přítel potřeboval kafe. A já cukr. Našli jsme, sedli jsme si ven a dali si něco dobrého. Akorát jsem to těžce nevychytala s oblečením – chtěla jsem příteli udělat radost a vzala jsem si šaty a balerínky a jak odpoledne pokračovalo, tak jsem byla zmrzlá jak rampouch. Takže jsme radši procházku ukončili a šli se (já se šla) domů rozmrazit. Až na ten nečekaný chlad, to byl ale krásný den – a já jsem si poprvé v životě užila báječného 1. máje.

5. května slavila kamarádka narozeniny. Měla pronajatou loď a party pro x desítek lidí. Něco jsme podjeli, něco (málo) popili, sedli jsme si do lehátek na palubu, koukali na západ slunce nad Vltavou. V devět jsme se sebrali, páč začalo být na sezení chladno a šli se projít na Náplavku. Tam bylo i v týdnu neuvěřitelně plno a my s přítelem jsme ten věkový průměr, který byl tak 25 let, pěkně zvýšili.

Další týden mě čekala uzávěrka časopisu v práci, nutnost odevzdat dvě knihy a Svět knihy. Ve čtvrtek jsem byla poprvé na Světě knihy – pracovně. A bylo to super. Rychle mi to ubíhalo, akorát mě bolely nohy a záda. A o víkendu mě to čekalo znovu. V sobotu jsem vyrazila se ségrou. Upřímně jsem asi jedna z mála, kterou Svět knihy jako takový neláká. Pracovně je to zajímá zkušenost, ale osobně to pro mě nemá moc význam. Zajímavý je ten program, který jsem ale bohužel kvůli práci nedávala. Jako knižní bloggerka vím, jaké knihy vychází, co je zrovna populární a co musím mít – stejně jako to, že se mi veletržní ceny nevyplatí.

Se ségrou jsme Svět knihy proběhly bleskovou rychlostí a pak jsme radši vyrazili do Cacaa na kafe. Kafe jsme si nedaly, protože se jim zrovna rozbil kávovar. Takže na řadu přišly domácí limonády, sendviče, štrůdl a ten největší pohár v mém životě. Podělaly jsme se se sestrou, ale ani tak jsme ho nemohly dojíst a já byla totálně přejedená a přeslazená. Což už je co říct, protože mi místo krve v žilách koluje cukr. A v neděli jsem byla na Světě knihy znova – opět pracovně. Totálně jsem vymrzla a nastydla, ale přežila jsem to a za rok snad znovu na shledanou.

Týden po uzávěrce bývá vždycky klidnější, tak jsem toho využila, oběhla miliardu pochůzek a vesele utratila část výplaty za nové oblečení a hlavně boty. O víkendu jsem v nich odjela za přítelem, se kterým jsme měli naplánovaný výlet do Lysé nad Labem.

Nádherný zámecký par, překrásný počasí, zastávka v cukrárně i na zmrzlinu. Perfektní den a já byla po nějaké době opravdu šťastná jak blecha. Přešlo mě to hned v neděli, kdy na mě dolehla alergii a fakt se mi udělalo tak zle, že jsem si musela lehnout.

Zdraví mě trápilo a moje nálada klesala k bodu mrazu, zatímco moje nespokojenost a protivnost se zvyšovala. Přesto jsem 25. května oslavila 31 narozeniny. No, oslavila, s přítelem jsme si dali večeři, kterou jsem si musela uvařit, ale zase mi koupil šaty. O víkendu jsme opět odjeli, přestože byl těsně po operaci zubů, takže byl oteklý, fialový a protivný. Zajeli jsme do zahradnictví, já si četla a odpočívala, pracovali jsme na zahradě (prokázala jsem, že umím zacházet s lopatou), a večer se s přáteli dali jednohubky, šampaňské a jahody a připili si na ten můj hrozný věk.

V noci se mi bohužel v plné síle vrátila alergie, takže moje už tak bídná nálada, klesla pod bod mrazu. Druhý den jsme jeli opět do Lysé na pouť – ta ale stihla odjet, tak jsme šli do muzea Bedřicha Hrozného a do cukrárny. Přítel byl protivný, já byla protivná, oba jsme byli oteklí a já přemýšlela, jak na tom samém místě přesně před týdnem jsem byla totálně happy a teď jsem naprosto otrávená a podrážděná.

Alergie mě provázela i v posledních květnových dnech. Bylo mi fakt fyzicky bídně, že to dokonce utlumilo i mou špatnou náladu a podrážděnost. Nakonec se mi můj duševní a trochu i tělesný stav zlepšil, za což jsem byla vážně ráda. A navíc s posledním květnem mi uplynula tříměsíční zkušební doba v práci – a hle, nestihla jsem se nechat vyhodit, i když neříkám, že jsem nikdy nic nezvorala, že jo:) Akorát nemůžu uvěřit tomu, že už jsem tam tři měsíce. Ani tomu, že už jsem zase o rok starší. Strašlivě to letí.