Březen byl na čtení dobrý měsíc, protože nakonec jsem zvládla osm kousků. Záměrně neříkám, že jsem přečetla osm knih. Ono totiž z toho dva byly komiksy – a jeden z nich navíc ještě neměl vůbec žádný text:) Ale i z hlediska kvality byl březen nadprůměrný, protože téměř všechny knihy jsem hodnotila vysoko.  

Jako první jsem se vrhla na Případ ukradeného zubu, na který jsem se těšila, jak malé dítě. Tahle série není dokonalá, ale já mám pro ni  slabost, takže jí ty nedokonalé detektivní zápletky s klidem odpustím. Jinak je to totiž přesně to, co chci číst.

Pak jsem se pustila do Hvězd nad hlavou, což je sbírka doplňujících povídek k sérii Měsíční kroniky. Měsíční kroniky miluju, doplňkové povídky mě už ale tak neberou. Tyhle byly ale vážně dobré, i když Malou androidku jsem moc nepochopila. Ale poslední povídka, které funguje jako bonusový epilog k celé sérii, by si zasloužila tak deset hvězdiček!

​Následně jsem se vrhla na Probuzení Simona Spiera, na které jsem se strašně těšila. Není to nijak výjimečná kniha, ale čiší z ní takové správné roztomilé a optimistické kouzlo, takže je to ideální lék na splín a špatnou náladu.

Měla jsem zase skluz s recenzákama, tak jsem se konečně pustila do Šeré hlídky, třetí díl ze série Hlídek. Zatím nejlepší díl z těch tří a důstojný závěr celé série (přestože se nakonec o závěr nejednalo, protože autor v průběhu let napsal ještě další tři díly).

Pak byl čas zase na něco jiného, než jsem se vrhla na Muže z Ostrova Lewis, druhý díl ze série detektivek Ostrov Lewis.  Má to stejný koncept jako předchozí díl a opět je to dobré, neskutečně čtivé a návykové. Přesto se mi Skála líbila o maličko víc, protože obě dějové linky byly lépe provázané.

Jako poslední jsem na přelomu března a dubna (ale řadím to sem) přelouskala Krokodýla na písčině, první díl ze série Amelia Peabody. Na začátku mě překvapilo, že autorka celou knihu stylem i obsahem pojala trochu jako viktoriánský román. Hrozně mě štvala hlavní hrdinka, které byla nesnesitelně schopná, emancipovaná a ve výsledku naprosto neuvěřitelná. Kupodivu jsem si na ni dokázala docela zvyknout a škoda, že autorka to nakonec mezi ní a Emersonem vyřešila – to jejich kroužení kolem sebe bych si ještě chvíli užila!:)  Byla to příjemná oddechovka, i když přeci jen trochu zvláštní, ale do dalších dílů se pustím.

V březnu jsem taky přečetla dva komiksy. Já na něj moc nejsem, ale dala jsem 101 způsobů, jak zabít svého šéfa. To mě nevzalo, většina toho byla absurdní a já nemám pro absurdní humor pochopení. Ale pár nápadů bylo skutečně inspirativních:) A pak jsem si od Doroty Noon vypůjčila Dospělost je mýtus. To mě bavilo – a dost. Akorát jsem si říkala, že je možná průšvih, když se v tom člověk najde po třiceti. Celá ta kniha je totiž určená pro lidi po dvacítce, přeci jen po třicítce už máte vcelku jiné problémy (i když některé problémy – dámská kabelka a neoholené nohy jsou věčné a jen se zhoršují:)

Pracovní knihy

Jo, v práci kupodivu taky čtu. V březnu jsem přelouskala harlekýnku Zapomenout na pravidla. Mám ráda tyhle slaďárny z královského prostředí, takže jsem si to užila. Pak druhou harlekýnku Nezávazný flirt – příběh mě až tak nebral, já radši aristokraty a podnikatele než drsné a osamělé muže, ale kupodivu to bylo dobře napsané. Nebo možná jen přeložené. Taky jsem přečetla Příliš tiché hodiny od Eda McBaina – na klasické americké detektivky moc nejsem, ale tohle bylo dobré. Všechny tyhle knihy jsem pro jistotu přečetla hned dvakrát:)