Duben byl fakt aprílový, počasím, náladou i čtecím procesem. Měla jsem v něm hned dva velké záseky, kdy jsem prostě nečetla – prostě jsem chtěla číst knihu, kterou jsem zrovna doma neměla a nic jiného. Nakonec to ale na výsledném počtu není poznat, protože jsem přečetla 9 knih. (No, dobře jedna má skoro jen obrázky, jedno byl scénář a další byla uzoučká, takže ono to pak naskáče:)

Jako první přečtu – nebo spíš prolistuju – knížečku Cestou fak it. Patří do motivační literatury, ale jak už je patrné z názvu  nebere se příliš vážně. Většina rad je jednoduchá a funkční – každý hloubavější člověk je dávno zná, ale na druhou stranu je těžké se pod tíhou každodenních starostí, stresu a tlaku jimi řídit. Takže je fajn mít je někde napsané a moct si je připomínat. Bohužel ne zdaleka všechny rady jsou použitelné, některé jsou spíše rozmarné a jiné naprosto absurdní. Škoda, kdyby se autoři nesnažili být tolik vtipní, tak by to dopadlo lépe.

Pak jsem se pustila do Zakázaného přání, což je převyprávění pohádky o Aladinovi a kouzelné lampě. Příběh byl dobrý, ale knihu uškodilo srovnání s Pomstou a rozbřeskem, které je mnohem čtivější a poetičtější.

Následovala Fantastická zvířata a kde je najít, scénář ke stejnojmennému filmu. Byl to jenom scénář, ale i tak jsem si čtení užila, navíc ta knížka je nádherně udělaná. Kdyby to ale byl plnohodnotný román, to by bylo jiné kafe.

​Zcela instinktivně jsem si vzala knihu Daniel a Aubrey, první díl trilogie Láska podle Shakespeara. Na jaře mám prostě chuť na romantiku. Děsně mi to sedlo, i když je to klišé na entou. Ale líbil se mi styl i překlad  – a ty citace ze Shakespearových děl byly už jen třešničkou na dortu. Je fuk, jaký knížky čtete, ale když vás to baví a pohltí, tak je to dobré:) Hrozně jsem si chtěla přečíst druhý díl, ale v knihovně se mi ho nepodařilo získat, tak jsem místo toho sáhla po Králi bez srdce. Pár románů od Cartlandové jsem četla a líbily se mi, tohle ale nebylo ono. Celý ten vývoj byl strašně uspěchaný, chyběla tam jakákoliv chemie a nějaká zápletka.

Měla jsem zase skluz s recenzákama, tak jsem se konečně pustila do Divoké písně. No, s jarním a romantických laděním to nebylo úplně přesně ono, ale i tak jsem si knížku užila. Ale ani ona mě nezbavilo pocitu, že autorka umí přinášet dobré a originální nápady, ale už je neumí pořádně vytěžit a do hloubky rozpracovat.

Pak jsem se vrhla na Dívku v ledu, na kterou jsem byla hodně zvědavá. Není to nic objevného ani převratného, ale čtení mě hodně bavilo a skvěle jsem si ho užila.

Pak jsem se zase pokoušela dorovnat skluz s recenzákama a pustila jsem se do Krvavého ostří. Nakonec to bylo docela milé překvapení, i když já prostě Caleanu Sardothien nikdy nebudu mít v lásce. Aelin to už je jiná, ta mě baví.

A jako poslední jsem se vrhla na Noční lov od Roberta Brynzdy. Pokračování Dívky v ledu potvrzuje, že druhé díly obvykle nebývají dobré jako ty prví. Pořád se to četlo skvěle, ale vraha jsem tentokrát odhalila hned, jak se tam poprvé objevil, takže napětí se z knihy téměř vytratilo.