Už od ledna jsem věděla, že červen budu náročný měsíc, jen jsem netušila, že tak moc. Staly se v něm dobré věci, ale bohužel i věci vážně špatné. Nakonec jsem byla ráda, že je za mnou, a nejradši bych ho vymazala ze svého života. Nebo alespoň jeho druhou polovinu.

1. června

Dělat čtyři různý projekty pro čtyři různý zaměstnavatele není úplně dobrý nápad.

2. června

Dělat různé práce v rámci jedné pracovní doby je sice fajn, ale na druhou stranu to občas dopadá tak, že si pak tu práci, co jste měli dělat od pondělí do pátka, nosíte domů.

3. června

Trochu pracuju, vyřizuju maily, nechám si přivézt nákup z Kolonialu, uvařím hříbkové rissotto (poprvé v životě a vyjde to), udělám jahodové tiramisu. Uklidním kuchyň, dám vyprat prádlo, sestříhám a publikuju video, vyluxuju, umyju podlahy, naplním myčku. Pak si musím jít na chvíli lehnout. Vyřizuju další maily, čtu si a musím se pustit do redigování knížky – jsou to pohádky, takže je to krátké a v půl desáté večer to mám dočtené. Uf.

4. června

Jedu k ségře, kde máme sraz s kamarádkou. Ségra se brzy bude vdávat, takže řešíme takové věci, jako účet a ozdoby do vlasů. Ve třech u vypijeme tři lahve vína a já se pěkně namažu.

5. června

Kupodivu mi není zle, ale bolehlav mám pěkný. Naštěstí mám dneska volno, uf. Snažím se to vyspat, pak si dávám sprchu a snažím se ze sebe vytvořit člověka, protože mě čekají dvě důležité pracovní schůzky. Naštěstí se mi cestou udělá docela dobře, takže první schůzku v nakladatelství hravě zvládnu. Stejně půl hodiny něco řešíme a další hodinu kecáme. Podepíšu smlouvu a splním si tak jeden velký sen. Tedy, dostanu možnost si ho splnit. Tak uvidíme, jestli to vyjde.

Jdu do McDonalda připojit na wifi a tu kocovinu zajíst hamburgerem, což už jsem hezky dlouho neudělala. Druhá schůzka mi odpadá, což znamená, že se musím – s taškama narvanými červenou knihovnou –  dohrabat za kolegyní přes půlku Prahy. Pak se ještě chvíli naháníme, protože nemám orientační smysl a nakonec zakotvíme u ní doma. Dostanu ledový kafe, bezinkovou limonádu a bonbony Lindt a tři hodiny utečou jako voda. To znamená, že dvě hodiny řešíme pracovní věci a hodinu drbeme chlapy 🙂 Nakonec mě kolegyně odveze domů, za což jsem jí vážně vděčná. Když jsem odcházela z domu, bylo patnáct stupňů, tak jsem si vzala šaty s dlouhým rukávem a punčochy, pak se najednou oteplilo a na slunci je dobře 30, tak se dost roztejkám. A kdo by řekl, že ty harlekýnky můžou být tak těžké? No, dobře, mám jich v taškách asi dvacet, ale stejně. Jsem unavená, ale byl to super den, kdy jsem si uvědomila, že práce vlastně může být i zábava. Škoda, že je to tak jen pár dní v roce.

6. června

Skvělý včerejšek mě vytrestal pěknou migrénou, ach jo.

7. června

Tenhle týden mě čekají tři uzávěrky. Dotahuju knížku pohádek, čtu harlekýnku a píšu článek o masovém vrahovi. Jsem šíleně unavená, ale stejně večer vyrážím na vernisáž do Galerii kritiků. Jak jsem unavená, mám podrážděnou náladu a moc se nebavím. Domů odcházím před půlnocí, ale jelikož nejedu taxíkem, tak jdu stejně spát až v jednu.

8. června

Jsem mrtvá. Moc jsem nepila, takže kocovina žádná, ale ten spánek mi chybí. Dodělám a odešlu harlekýnku, vyřídím kopu mailů, připravím témata na srpen a odešlu je autorkám, píšu článek o vrahovi. Dokonce to vypadá, že všechny termíny stihnu.

9. června

Dopisu článek o vrahovi, odesílám ho, vyřizuju miliardu mailů, rediguju články, vkládám je do systému a na FB, učím se zacházet s redakčním systémem a tou chytrou šablonou. Kupodivu nejsem tak blbá a vypadá to, že to půjde. Dokonce stihnu vložit upoutávky na FB i na druhý časopis, na který jsem zapomněla. Jsem ráda, že je pátek.

10. června

Ordinuji si odpočinkový víkend, protože jsem špatně spala a jsem opravdu unavená. Takže trochu pracuju, vyperu, sestříhám a publikuju video, nechám si přivézt nákup, uvařím hříbkové rissotto (tentokrát ho zkouším s vývarem, ale na chuti to není poznat, takže asi příště zůstanu u vody) a dám si poobědového šlofíka. To mě osvěží, takže se vcelku proberu, dám vyprat další pračku, všechno pověsím, luxuju, umyju umyvadlo v koupelně, roztřídím odpad, dám do kupy kuchyňskou linku, uklidím lednici a sestříhám další video. Dám si sprchu, čtu si a pak si pustím jeden díl Grimma.

11. června

S přítelem chceme jít na rande. Jenže já nechci jít tam, kam on, a naopak. Nakonec přijede domů a jde si na chvíli lehnout – a z chvíle jsou dvě hodiny. Vyrážíme ven až před druhou hodinou a já už mám vážně hlad. Zakotvíme na zahrádce v restauraci pod Vyšehradem, já do sebe leju bezinkovou limonádu a vyhlížím jídlo. Až na to, že si servírka splete objednávku a přinesou mi kuřecí s kus kusem. Kdyby k tomu nebyl ten kuskus, tak si to vezmu, ale nehodlám za něco, co si klidně můžu udělat doma a vzít v krabičce do práce, platit dvě stovky. Dostavám jednu limonádu na účet podniku, což mě moc neutěší, protože hlady šilhám. Naštěstí se pochlapí a jídlo mám zhruba za čtvrť hodiny na stole. Přemýšlím nad tím, že když to zvládnou za 15 minut, proč jsme tam předtím 40 minut čekali.

Jdeme na Vyšehrad, je vedro, já se snažím fotit knížky, ale samozřejmě jsem si vzala foťák s vybitou baterkou. Přítel si jde, lehnou do trávy, páč ho nebaví chodit za poletující Zuzanou. Kolem páté se klidíme domů, jsem uvařená. Doma se pouštím do přípravy jahodového tiramisu, domácí okurkové limonády a lipového čaje. Udělám rychle večeři, najím se, dám si vlažnou sprchu a cítím, že jsem na sluníčku byla moc dlouho, protože se mi začíná dělat zle.

12. června

Je mi zle ještě ráno. Nos mám rudý jako Rudolf, cítím se vážně bídně a jsem strašně unavená.

14. června

Přijímám telefonát, který mi na několik dní zkazí náladu, což v té chvíli samozřejmě netuším. Nemám ponětí, kdo a proč mi volá, tak se to snažím zjistit. Když se konečně dostanu k tomu, kdo to je, a chci zjistit, proč volá, tak mi to položí. Následně dostávám od kamarádčiny šéfové naprosto nasranou a navíc vymyšlenou reakci. Ten rozhovor trval přesně minutu, týpek nebyl schopen říct, kdo mu dal na mě kontakt a proč volá, ale průšvih z toho mám já! Nehledě na to, že se mi tak uzavřela pracovní nabídka, se kterou jsem počítala. Nevím, jestli jsem z toho víc smutná, nebo naštvaná, každopádně náladu mám pod psa a cítím se hrozně, i když jsem vlastně nic neudělala.

15. června

Trochu jsem se z toho vyspala, ale ne moc. Píšu autorkám témata, dostávám ublížené reakce, že jsem jim jich dala málo (jo, klientka mi drží pěkně omezený rozpočet), jedna z nich mi píše, že v článku jsou divně věty (které napsala ona). Cítím se, jak kdybych pracovala v mateřské školce. K mé náladě ze včerejška mi to rozhodně nepřidává. Kašlu na všechno, jdu překládat. Kupodivu to jde.

16. června

Středeční neshoda mi vzala chuť do práce. Takže z nutnosti dodělám články, které musí příští týden vyjít, naplánuju reklamy na facebooku, redakční plány a vyřídím e-maily. Dopíšu recenzi, se kterou mám čtrnáct dní zpoždění, ale pss. A vrhám se zase na překlad. Zjišťuju, že překládání je dobrý lék, když chce člověk vypnout. Nebolí to tolik jako psaní (ačkoliv mozek, očí a hlava tvrdí něco jiného) a přitom vás to odpoutá od reality. Krize aspoň zapříčinila to, že místo toho, abych v devět večer seděla u počítače a pracovala, tak ležím v pelechu a čtu si.

V noci mě chytne migréna. Nesnáším, když se mi to stane v noci, protože léky mi nezaberou, když usnu. Fungují jako léky na spaní a ne proti bolesti, což nepotřebuju.

17. června

Probouzím se naprosto utlumená a s bolestí hlavy. Beru si další lék proti bolesti a mířím do práce. Jsem z těch prášků úplně mimo. Vím, že bych měla redigovat časopis, ale v tomhle stavu by to nebylo k ničemu. Tak se radši znova pouštím do překládání. Večer se rozhodnu trochu zkultivovat byt, takže naházím nádobí do myčky, vyperu prádlo, uklidím kuchyň a vyluxuju. Nesnáším uklízení, ale zároveň nemám ráda bordel. Začarovaný kruh.

18. června

Jedeme s přítelem na návštěvu k přátelům do Mnichovic, kde mají dům a nádhernou zahradu. Úžasné místo. Sedíme venku, sluníčko konečně vylezlo a kamarádka, která skvěle vaří, nosí na stůl jednu dobrotu za druhou. Takže do sebe dostanu roládu s rýží, salát, portské, čokoládový dort se šlehačkou, tři druhy pečeného masa s chlebem a vypiju nějakou tu skleničku bílého a asi hektolitr domácí bezinkové limonády, která je ta nejlepší, co jsem kdy měla. Povídáme, smějeme se, kolem běhá pes a já hluboce přemýšlím nad tím, proč, když přesně vím, jak bych chtěla a potřebovala, aby můj život vypadal, tak vypadá přesně naopak.

19. června

Měla bych pracovat, ale jak jsem vypadla ze stresu, tak jsem se úplně umrtvila. Přítel vaří oběd, já si čtu, pak si jde dát šlofíka a já čekám, až mi z Alzy přivezou křeslo na balkón, po kterém jsem dlouhou toužila, i když netuším, jestli v něm budu sedět víc jak třikrát. Dostávám hroznou chuť na dortík, tak Václava vytáhnu od práce do cukrárny na Žižkově, kam jsme dřív, když tam bydlel, často chodili. Dáme si krátkou procházku a zase míříme domů. Jsem vyčerpaná, aniž bych tušila proč, a Václav nervní, jak sáňky letě, protože má moc práce.

20. června

Máme těsně pře uzávěrkama, tentokrát to není tak hrozné, ale že bych stíhala, to se říct nedá. Spíš mám pocit, že mám ve všem zmatek a že potřebuju dodělat dvacet věcí najednou, což nesnáším. Odpadá nám jóga, za což jsem ráda, protože se necejtím nejlépe a venku je horko. Mířím do Levných knih, protože naskladnily nové knihy, a do Pepca, kde si chci koupit boty na doma. Ty, co jsem chtěla, nemají, vybírám jiné, ale nakonec je tam nechám, protože se mi kvůli jedněm botám nechce stát tu šílenou frontu. Přicházím domů a netuším, že mě minuty dělí od toho, kdy se mi zhroutí svět.

21. června až 23. června

Nemůžu spát, jíst, myslet, mám záchvaty úzkosti, ruce se mi klepou jako feťákovi, co má absťák, permanentně mám slzy na krajíčku a strašnou chuť se opít a zapálit si cigaretu. Léčím se prací, občas to jde, občas ne. Dostanu ale do tiskárny dva časopisy, vyřeším zpatlaný zlom, něco málo přeložím, rediguju Klasické pohádky, články na web na dalších čtrnáct dní, plotry ke knize, vyřeším horu e-mailů, rozhovor a články k jedné kampani, kterou mi byl čert dlužen. Pokud jsem v tom chyby, tak mě omluvte, v tomhle stavu jsem ráda, že vůbec něco dělám.

24. června

S přáteli jedeme k řece, dáváme si tam pstruha na grilu, do mě padá cider. Následně jedeme do Nymburka do cukrárny, kde konečně dostávám tu plněnou rakvičku, kterou mi Václav už půl roku slibuje. Přesouváme se do Botanicu, kde je to jako vždy nádherné. Konečně otevřeli i arborium Václava a Dagmar Havlových, takže se celý prostor mnohonásobně zvětšil. Na závěr si dáváme limonádu a palačinky, spokojení, ale umoření vedrem se vracíme domů, já si jdu zaplavat do prastarého bazénu, abych zjistila, že je v něm tak mělko, že se tam plavat nedá, tak si dávám sprchu. Chce se mi spát, Václav usíná, já tak napůl. Byl to krásný den v tom neskutečně odporném týdnu.

25. června

Úzkosti se vrací, protože včerejšek taky mohl být pouhou iluzí. Dáváme si s Václavem oběd, pak s přáteli pohár a já zase mažu do Prahy, protože čekám, až mi přivezou nákup z Kolonialu. Skladníci to popletli, takže jsem nedostala zeleninu a ovoce. Příručí se diví, že to beru s humorem, ale já mu nechci vysvětlovat, že zpackaný nákup je momentálně v mém životě ta nejmenší starost.

26. června

Emocionální troska je zpátky. Jdu se uklidnit na jógu. Většinou se tam teda úplně umrtvím, což platí i tentokrát.

27. června

Cítím se líp a snad dostávám i záchvěv optimismu. Do práce jdu jen na půl dne, takže toho moc neudělám. Poté mířím ke kadeřnici, které má s sebou pejska po operaci – chudák. Povídáme si o tom, jak je ten červen na houby. Ale já mám konečně blonďaté vlasy. Jako fakt. Jdu nakoupit ovoce a zeleninu (to, co mi zapomněli přivézt), vyzvednout si tylovou sukýnku do Zootu a domů. Řeším pracovní věci, páč máme bordel ve fakturách, připravuju večeři, domácí citronádu, trochu uklízím a čekám na chlapa, který jede z exkurze. Jsem strašlivě unavená a vůbec netuším z čeho.

28. června

Stav emocionální trosky se staženým hrdlem, bolavým žaludkem, černým mrakem nad hlavou a slzama na krajíčku je zpátky. Nakonec se zaberu do práce, protože se blíží dovolená a já chci mít všechno vyřešené.

29. června

Konečně jsem se dobře vyspala. Možná proto, že se mi něco hezkého zdálo – něco, co bohužel není pravda. Venku leje jako z konve, bolí mě hlava a cítím se celkově pod psa. Snažím se dohnat poslední resty v práci, ale jedu už z posledních sil. Večer odjíždím do Tábora. Začala mi dovolená.

30. června

Začátek dovolené, jak má být. Vstávám v 5:30, na sedmou jdu na odběr krve, na který čekám třicet minut. Krev mi nejde odebrat, takže sestřička zkouší pravou ruku, ačkoliv ji žádám, ať to nedělá. Nakonec ze mě něco málo dostane. Potřebuju podepsat ještě recept a na jeden podpis čekám 25 minut. Na poslední chvíli přiletím k druhému doktorovi, ten z toho má naštěstí srandu.

Sestřička mi tak blbě napíchla žílu, že mi prakticky na celý den umrtvila ruku – bolí to jak čert a uchopit vidličku, kartáč nebo nejde bože skleničku s vodou, mi vážně dělá problém. Vracím se domů, dávám si oběd, šlofíka a pak jdu znovu do města. Oběhnu pár obchodů, zajdu do klenotnictví, kde se konečně dozvím něco pozitivního, a pak jdu na návštěvu v babičce, které je špatně a doktoři jí nechtějí předepsat léčbu, co by jí pomohla. Nechápu to. S babčou nakonec krámujeme staré fotky, které jsem nikdy předtím neviděla. Je to legrace, protože konečně vidím tátu jako malého kluka nebo jako naprosté ucho na vojně. Ale jo, ta rodinná podoba tam je.

Tak to byl můj červen. A co ten váš? Doufám, že jste se měli lépe než já…