Květen byl vcelku divoký měsíc. Rychlý a náročný, plný nových pracovních výzev, dobrých i špatných zpráv, ale hlavně poznamenaný Světem knihy a báječným setkáním knižních blogerů. A jo, taky jsem oslavila narozeniny:) Upřímně mi přišlo, že ten měsíc trval tak minimálně půl roku, kolik věcí se v něm stalo.

2. května

Nakrkne mě jistý článek na Novinkách. Koho taky ne. Ještě že jdu večer na víno s Dorotkou. Vytáhne mě do Smetana Q, pusy nám jedou jako namazané a tři hodiny utečou jako voda.

4. května

Po práci mě čeká pohovor kvůli novému projektu. Nejsem si jistá, jak to dopadlo.

5. května

Mám volno, protože odjíždíme na prodloužený víkend. Pohovor dopadl dobře, takže mám zase o práci víc. Doháním resty – stříhám video, publikuju ho, myju si vlasy, balím věci. Mám skvělou náladu a všechno krásně stihnu. Jednu na Masarykovo nádraží a lovím toho mého chlapa. A hádejte, kde stojí – na Hlavním nádraží. Ječím na něj jak Viktorka u splavu, ujede nám vlak a mně propadne jízdenka za dvě stovky. Nakonec musíme přestupovat, část cesty jedeme courákem, naprosto vymrzneme a já s Václavem odmítám mluvit. Přijíždíme do domu, kde máme být čtyři dny, je tam zima a pavouci – a hlavně neteče voda. Nevím, jestli mám řvát nebo brečet.

6. května

Vstávám v 5.30. Odjíždíme na výlet parníkem do Kurort Rathen. Nemám mobilní data a nechat něco na dvou postarších pánech je vážně špatný nápad. Jsou naprosto neschopní. Je zima a všude je mlha, ale má to i své kouzlo. Před polednem jsme v Kurort Rathen, což je asi nejhezčí městečko, co jsem kdy viděla. Je tak nádherné, že dokonce začínám i mluvit s Václavem. A v duchu přemýšlím, jak ulovit a vzít si chlapa, co tu má barák. Bože, je to nádhera. Udělá se krásně, vyleze sluníčko a je nám chvílema horko. Zpátky kašleme na parník a jedeme vlakem, protože je to asi o čtyři hodiny rychlejší. Bohužel se mi dělá špatně, už zase. V Děčíne pak musíme tři hodiny čekat, což mě málem zabije. Přijíždíme do pustin, Václav topí a já se hroutím do postele. Prostě dovolená, jak má být, že mě to ještě překvapuje.

7. května

Ráno je mi líp, ale hlasuju pro odjezd. Co v domě bez vody. Václav souhlasí, takže pro nás jede kamarád, bere s sebou Václavova studenta a psa, jedeme na malý výlet na oběd. Příjemná společnost, až na to, že Badík (pes) se mi vyválí na drahém kabátě, takže jsem potom cítit… no jako pes. Ale je tak roztomilý, že mu to odpouštím.

8. května

Státní svátek. Díkybohu, že jsem v civilizaci, kde teče voda a funguje wifina.

Úterý – čtvrtek

Začíná blázinec, protože nás čekají uzávěrky časopisu, já do druhé práce musím vymyslet redakční plán, přijmout deset nových redaktorek a sestavit celou redakci. Maličkost.

15. května

Svět knihy, kam jdu pracovně. Strávím tam deset hodin, což v tom vzduchu (jsme v levém křídle alias ve stanu) je peklo. Kolegové otvírají lahve s vínem už před desátou ráno, v poledne jsme slušně na prach a ve dvě pozvolna začínáme střízlivět. Za střízliva to vůbec neutíká, jinak to byla docela legrace. I tak ale domů přijíždím tak vyřízená, že nejsem schopná mluvit.

13. května

Mířím opět na Svět knihy, tentokrát na sraz blogerů. Dám si schůzku s holkama s redakce a s nima oběd – bohužel mi ta hospodská strava nedělá dobře, tak se děsím, že se mi zase udělá zle a ze srazu nebudu mít nic. Jednou mám ale štěstí, takže se to samo uklidní. Opouštíme přelidněné Výstaviště, jdeme si sednout na trávník a pak do kavárny, kam nás vcelku děsivou cestou dovede Dorotka. Co vám budu povídat, boží to bylo! Probrali jsme snad všechno, strašně jsme se nasmáli a vidět lidi, co už léta sleduju, naživo a moct si s nima popovídat, bylo vážně skvělé. A překvapivě tak nějak přirozené, čekala jsem možná větší rozdíly mezi tou naší online podobou a tou skutečnou, ale nic takového jsem tam necítila. Odcházím až jako poslední a domů přijíždím strašně pozdě. Ale těch zhruba deset hodin s blogerama uteklo jako voda:)

14. května

Migréna. To je asi pomsta za ten skvělý včerejšek.

15. května

Migréna. Musím si vzít dovolenou, protože jsem v noci spala dvě hodiny a sotva stojím bolestmi na nohou.

16. května

Ten den, co jsem strávila, doma mi zatraceně chybí. Zítra mám uzávěrky a já nemám hotovou druhou korekturu. Stane se. Jdu na kosmetiku, na kterou jsem se zapomněla přeobjednat.

17. května

Uzávěrky! Pomóooc. Dodělávám druhou korekturu, posílám ji grafikům, zadávám autorkám zkušební článek, snažím se s grafikama vymyslet obálku k nové knížce (naprosto neúspěšně, až na to, že tisková data mají být zítra), vymýšlím redakční plán, kontroluju korektury, odpovídám na horu mailů, snažím se vymyslet reklamy, dodělat články a recenze na blog a málem vynesu v zubech kolegyni, které mi oznámí, že neví, jestli to podruhé četla – den před uzávěrkou! Volá Mafra, že potřebují tisknout, ale nemají co. Ehm, vždyť máme jen hodinu zpoždění. To je v pohodě.

Konečně je časák v tiskárně a já se plížím domů. A až mi někdo řekne, že práce v nakladatelství musí být pohoda, protože sedíš na zadku a čteš si, tak ho zabiju. Bez milosti.

18. května

Z jedné práce mířím do druhé. Respektive do kavárny, z níž máme s kamarádkou takovou kancelář. Je vedro a roztejkám se. Navíc jsem po uzávěrkách tak hotová a k tomu dal výpověď kolega v práci, který tu funguje jako pilíř, který nás všechny drží, takže mám dost problém poslouchat, co mi kamarádka vysvětluje. Zvlášť když se jedná o šablony v redakčním sytému. Už jsem vám říkala, že jsem anti talent na techniku, že?

19. května

Vrhám se na vyřizování druhé práce, řeším miliardu e-mailů, vymýšlím bojový plán a vážně doufám, že ty porodní bolesti nového projektu brzy odezní a všechno se zajede. Přítele vysílám na nákup, sama objednávám další várku z Koloniálu. (Je mi jasné, že přítel nepřinese nic univerzálního, jako je třeba toaletní papír – a nemýlím se:)

20. května

Víkend. Snad poprvé od začátku roku jsem se dobře vyspala. Povaluju se v posteli a na po přítelovi a v polospánku hučím něco o tom, ať mě odveze někam do penzionu a do přírody. A on odpovídá, tak jo, že pojedeme co Českého Švýcarska. Otvírám jedno oko, druhé oko, nahazuju mozek a pádím zapnout počítač, protože je mi jasný, že koncem května sehnat ubytování na červencové státní svátky nebude žádná legrace. Nemýlím se, je to hodně vybraný, ale já jsem rychlá, takže za pět minut něco najdu a za dalších pět zarezervuju. A pak se musím pořádně podívat, co jsem to vlastně rezervovala. Uf, je to správně. Těším se, protože na nějaký dovolený, kde bych nemusela vařit, jsem nebyla… jak dlouho… pět let?

Nějak mě to nakopne energií, takže vařím lososa na rozmarýnu, peču granolu, natáčím a stříhám videa, plním myčku a pračku a konečně se dokonce dohrabu i k tomu, abych vyžehlila koš prádla, což odkládám asi půl roku.

21. května

Probouzím se ve čtyři ráno a nemůžu spát. Už se mi zdá o práci, to je špatný. Čtu si, ale nějak mě to nebaví. Někdy po šesté usínám, ale kolem osmé už jsem zase vzhůru. Pracuju, vyřizuju e-maily, uklízím koupelnu, třídím opad a pak mě to tak unaví, že si musím jít na chvíli lehnout. A to čtení mě pořád nebaví, divný. Já si chci číst!

22. května

Dělat dvě práce v jedné pracovní době, je fakt mazec. Ve čtyři to zabalím, oblékám sexy cvičební obleček, že půjdu na jógu, kterou máme o patro výš. Přichází náš grafik a nestíhá valit oči nad tím, co mám na sobě (nic tak upnutého normálně nenosím, protože jsem sice drobná, ale to neznamená, že jsem štíhlá). V rychlosti řeším knihu o nacistických zločinech, detektivky a pak jdu na tu jógu. Kdo řekl, že je to klidný cvičení? Jsem zpocená až na zadku, rudá jako rajče a funím jako bernardýn. A žádné endorfiny se nedostavují. Za tu hodinu mám kupu nových e-mailů, ale cvičením se mi akorát vypnul přepracovaný mozek, takže jejich řešení nechávám až na zítra. Jednou to lidi musí vydržet. Jdu domů a začínají mě bolet svaly – tak rychle se mi to ještě nikdy nestalo. Jsem grogy, tak zalézám do postele a beru si knížku, protože přece nemůžu jít spát v sedm.

23. května

Bolí to, nijak hrozně, ale i tak chodím jako stařenka. Opět dvě práce v jedné pracovní době, ale dneska už je docela klid. Což je dobře, protože jsem jak praštěná a chce se mi hrozně spát.

24. května

Dostávám nový překlad na korekturu a ptám se, kdy to má být hotové. No, už to mělo být, zní odpověď. Aha, proč mě to překvapuje. Po práci mám pracovní schůzku s bývalou šéfredaktorkou, jejíž pozici jsem převzala, ale ruší ji, čímž mě pěkně naštve.

25. května

Mám narozeniny. Je mi 32 – a ten den stojí pěkně za prd. Zjišťuju, že mě muži prostě neposlouchají. Ani ten, co ho mám doma, ani šéf. Obálka, kterou jsem neschválila, bude použita. Kniha, kterou jsem neschválila, bude vydána. Proč se vůbec namáhám na to koukat a číst to, když si nakonec šéf dělá, co chce. Náhrada za kolegu se nerýsuje, jelikož šéf odmítá zaplatit inzerát. Asi čeká, že sem někdo dobrovolně vleze, jako tehdy já. Jenž nemá tušení, jak strašlivě zoufalá a prakticky bez peněz (bez legrace) jsem tehdy byla. K tomu tu mám knihu, co už měla být dávno hotová, články do časopisu, na které čeká externí grafik, hromadu nových e-mailů, které musím vyřídit, rozdělaný redakční plán a knihu, co potřebujeme dotáhnout do tiskových dat, ale pořád to není správně.

26. května

Nestíhám, nestačím. Rediguju články do časopisu, rediguju Knihu džunglí, píšu grafikovi, ať hlavně nedělá tisková data, že to nejdřív musím zkontrolovat a nemám na to čas, vyřizuju e-maily, posílám články do časopisu externímu grafikovi. Je vedro, plazím se domů.

27. května

Ordinuju si den volna bez natáčení videí. Stříhám Přečteno, uklízím, přivezou mi nákup z Kolonial.cz, vrhám se konečně na úklid koupelny, páč vana už je taková vesele barevná (věci z Lush a modrý šampon od Loreálu), třídím odpad, nandavám nádobí do myčky, luxuju, peru, převlékám postel, myju podlahy. Pořád se chystám na ty kynutý koláče a v tomhle vedru by těsto kynulo jedna báseň, ale znáte to… kynutý těsto potřebuje čas na kynutí, a na to jsem líná. Tak zkouším péct roládu. Všichni, kdo nepečou, tvrdí, že je to sranda, všichni, kdo pečou, se jich bojí. Roláda konečně vypadá jako roláda a dokonce mi ani moc nepopraskala, ale zase nechutná tak, jak bych chtěla… Hm. Tak třeba příště. Jdu do sprchy, protože po úklidu smrdím parfémem značky Savo. Přijíždí přítel, sice o dvě hodiny dýl, ale to je fuk, tak si dáváme večeři.

28. května

S Václavem jdeme na rande do Stromovky. Je nádherně a fouká, takže není takové zabijácké vedro. Cestou se stavíme na oběd, který sice není nic moc, ale aspoň nemusím vařit. Ve Stromovce je překrásně, ta zelená je tak sytá, že na fotkách to vypadá, jak když používám šílené filtry. Při fotografických toulkách najdu dokonce kachní hnízdo plné vajíček. Doufám, že jim ho někdo nevyplení. Vycházíme ze Stromovky, ulice Prahy jsou rozpálené a hledáme cukrárnu. Moc nepochodíme, ale nakonec tu zmrzlinu dostávám. Jsem přeslazená a než přijedeme domů (máme to skoro hodinu přes Prahu), tak i uvařená. Ale byl to hezký den.

29. května

Aktivizuju se a makám jako fretka, takže se mi večer podaří dostat Knihu džunglí na zlom. Z práce mířím na pracovní schůzku s kamarádkou do naší oblíbené kavárny, kde se konečně setkávám s bývalou šéfredaktorkou. Jsem z toho horka, práce a pondělí úplně hotová.

30. května

Zjišťuju, že neumím zacházet s novým redakčním systémem, protože mám nastavený jiný přístup než kamarádka, která mě s ním učila zacházet. Dost mi to zkazí náladu. Vyřizuju e-maily, dostávám na korekturu harlekýnku, tak se na ni vrhám, pokouším se zjistit, jestli vážně jsem tak blbá, že ten redakční systému neovládnu (nakonec na to přijdu), slíbím, že napíšu článek o vrahovi, co jedl děti, protože už jsem jeden napsala, tak ho mám v plánu nenápadně zrecyklovat. Zjišťuju, že vlastně v současnou chvíli dělám čtyři práce naráz (i když to samozřejmě nejsou všechno plné úvazky) a k tomu mě čeká od června nový, velký projekt. Hm…

Tak tahle nějak vypadal můj květen? A co ten váš? Jak jste se měli? A neviděli jsme se náhodou na Světě knihy?:)