Nový rok

Odbila půlnoc, rok 2016 se změnil na rok 2017, objímám zmrzlého milovaného muže a nad hlavou mám ohňostroj jak jen pro nás dva – a jsem naštvaná. Neskutečně. Že se zase nevyspím, protože na Nový rok jezdíme pryč a 2. ledna musím zase nastoupit do otrokárny, tedy do práce.

Ráno už mám náladu o něco málo lepší. Vyzvednou nás přátelé a jedeme na oběd do Kravař. Přítel má narozeniny, tak dostává dárky (které hned kontroluju), kvalitně se prolévá slivovicí, já si hraju s kamarádovým psem a směju se. Děláme bordel a lidi jsou očividně pohoršení. Kolem páté se snažíme muže dostat do auta, protože musíme ještě večer do Prahy, jelikož někteří z nás pracují. Hlídám přiopilého partnera, kamarádova (naštěstí neopilého) psa, partnerovy dárky, oblečení a flašky. Václav si málem zapomene sako a lahev slivovice, kamarád peněženku, z čehož má jeho žena velkou radost. Já, ověšená věcma, držím na vodíku psa, chytám Václava a přemýšlím o tom, proč, když jsme všichni dávno dospělí, vypadáme jako pojízdný cirkus.

 6. ledna

Jdu na vernisáž v Galerii kritiků. Přátelé a známí, sdělujeme si novinky, drbeme a pijeme, klasika. Obrazy jsou pěkné, i když jim nevěnujeme až tolik pozornosti. Možná až trochu kýčovité, ale radši tohle než například exkrementy z lepenky.

V mezičase

V práci je binec, opakovaně trpím záchvaty migrény a léky nezabírají. Chodím si to sem odsedět, když už tu musím být, a jen se dívám, jak se to kupí, přemýšlím, kdy to jako chci zvládnout a kdy mi praskne hlava.

Mrzne. V práci nám přestane téct voda, moje tělo mi definitivně dává najevo, že takhle teda ne, a já mám všeho plné zuby. Potřebuju změnu a přemýšlím nad tím, jak jí dosáhnout. Začnu maličkostí v podobě změny vzhledu blogu.

14. – 15. ledna

Jedu na víkend za Václavem, což znamená naprostý relax: spánek, jídlo, ležení, čtení, návštěva cukrárny a procházka zasněženou krajinou, kdy závidím dětem, co bobují a bruslí. Nejsem žádný sportovec, ale bruslení, běžky a ježdění po zadku ovládám.

V mezičase

Proč nezačít s těmi změnami hned v lednu, že? Uprostřed vrcholícího splínu, nasranosti a bolestí se rozhodnu k realizaci myšlenky, s níž jsem koketovala pár let.  Jen jsem čekala, až mi intuice řekne, že teď je ta správná chvíle… Řekla, tak uvidíme, jak do dopadne.

Vybodnu se na rozumná a dospělá rozhodnutí, protože na určité věci v mém životě nikdy není ta správná chvíle, a koupím si vysněný foťák. Pořád s ním neumím zacházet, ale to se poddá. A taky mi konečně doma opraví dveře a topení. Yes, cítím se skoro jako normální člověk.

20. ledna

Mám volno. Hurá. Jdu k zubaři. Brr. Je to maličkost, která ale není levná a navíc to fakt bolí. Samozřejmě až několik hodin po zákroku, zato několik dní, klasika.

24. ledna

Další vernisáž v Galerii kritiků, tentokrát samotná Cena kritiky. Těším ale a zároveň nejsem v ideálním rozpoložení. Nad vínem se dělím o své splíny a plány. Pomůže to, ta kocovina ovšem už ne.

27. – 29. února

Máme v pátek volno. Hurá. Mé plány, co všechno udělám, se zhroutí, jelikož doháním resty na blog a YT – a je to fakt neskutečný požírák času. Víkend u přítele, takže zase relax. Poslední dobou se chovám jako zvířátko: chci teplo, nerušený spánek, plnou misku a občas pohladit a podrbat. Přítel to respektuju a naštěstí se podle toho i chová.

30. ledna

Migréna. Padá sníh. Venku to vypadá jako v pohádce, ale já už chci jaro. A aby mě nebolela hlava. Aspoň týden, prosím.

31. ledna

Jsem mrtvá, a to je teprve úterý! Pobolívá mě hlava. Padá sníh. Hodně sněhu. V práci jsem super produktivní. Večer se vánicí plazím na poštu, kde strávím příjemných čtyřicet minut kvůli úřednici, co má problém s mojí zákaznickou kartou a pořád to řeší, i když jí říkám, ať to pošle normálně a neřeší to. Miluju Českou poštu, fakt. Venku to ale vypadá jako v pohádce – a v té pohádce se pohybuje malý Yetti, teda já. Mám zimu a sníh ráda, ale teď už bych chtěla jaro.

To byl můj leden, trochu depresivní měsíc, ale to tak občas bývá. A co vy, jak jste si užili Nový rok?