Dřív jsem nenáviděla listopad, pak mi přestal vadit, protože už jsou Vánoce za rohem. Začala jsem nesnášet únor. Pořád je ještě zima a tma, Vánoce a Nový rok za námi a vidina žádného delšího volna před námi. Letošní únor nebyl tak hnusný, vlastně ke konci bylo hezky, ale přesto jsem ráda, že je za námi.

V únoru jsem trpěla neskutečnou únavou a migrénami a přitom jsem doháněla všechny resty z ledna (a že jich bylo požehnaně). Z práce jsem chodila tak vyřízená, že jsem skoro spala vestoje. Přitom když jsem si konečně lehla, tak se mi zdály hrozné sny, budila jsem se a ráno jsem ani po osmi hodinách spánku nemohla vstát, jak jsem byla vyčerpaná. Takže asi chápete, že únor nebyl ten nejlepší měsíc.

Nicméně pár příjemných okamžiků se vždycky najde – a nějakým záhadným způsobem se obvykle najdou o víkendech. Proč mě to ještě překvapuje?

První víkend jsem jela na venkov. Zvládla jsem procházku a dortík v cukrárně, který ale nebyl nic moc. Jinak jsem přepnula do zvířecího módu: spánek, teplo, klid a plná miska. A občas pohladit. To mi vydrželo po většinu února. A ne neptejte se, jak vypadám – ještě že je léto ještě daleko.

Pak byl Valentýn. Párkrát jsem ho před přítelem nenápadně zmínila a odpovědí mi bylo, že to v žádném případě nehodlá slavit. Tak jsem rezignovala. Nastaly uzávěrky v práci, na poslední chvíli se předělávaly reklamy a obálka, já se snažila přežít a nevynést šéfa v zubech a v polospánku jsem se rozhodla, že když je ten Valentýn, takže můžeme mít jednou k večeři něco jiného než rohlíky s paštikou. Upekla jsem slaný závin a nákyp z mascarpone s ostružinami. Už jsem se ale nijak nestrojila, takže když přišel přítel s kytkou, velkou čokoládou a knihou z roku 1880, tak jsem ho přivítala v ne úplně čistém županu. Byla jsem dojatá, hlavně z toho, že mě ten můj chlap občas poslouchá a udělá i něco, co se mu nechce, jen abych měla radost.

Další víkend vysvitlo sluníčko, tak jsem se vrhla na jarní úklid bytu. Mezitím jsem si odskočila do Lucerny na horkou čokoládu a mátový čaj s kamarádkou. Jo, kde jsou ty doby, kdy jsme chodily na víno, dneska už ani to kafe nepiju.

Pak se konečně udělalo hezky, nálada mi vylezla z mínusových hodnot aspoň k nule a s přítelem jsme strávili víkend v Praze. Pořád mě zlobila migréna, ale léky víceméně zabraly, takže jsme vyrazili na procházku a kafe do Louvru (kde bylo pekelně narváno). Konečně jsem si dala tu obří vafli. Sakra, tohle bych potřeboval umět i doma, i když bych pak byla tlustá jak sud. Druhý den mě přítel neustále zaháněl do postele, protože mi nebylo dobře, ale já z ní pořád vylézala, protože jsem potřebovala něco udělat. Nakonec jsem se ním vydala i na malou zdravotní procházku – a cestou jsem konečně na zahrádkách našla sněženky. Jaro je definitivně za dveřmi a já si říkám, že když se příroda může znovuzrodit, tak to snad zvládnu i já.

Taky jsem znovu dolezla k zubaři, takže mám konečně na půl rok klid, koupila jsem si novou kabelku a dvě sukně (jo, vyhlížím nejenom jaro, ale i léto), moje sestra konečně naplánovala svatbu a začala jsem se zase radovat z maličkostí, jako jsou nové knížky, sluneční paprsky a první sněženky.

A ano, realizace dalšího pracovního snu, o které jsem psala v minulém Co se stalo, dopadla úspěšně. I když to samozřejmě není tak dobré, jak bych potřebovala, takže mou situaci to nijak neřeší. Ale i tak mě to hřeje na duši, protože je to velká zkušenost a taky zase jeden sen co se během let proměnil v cíl. A vyšel! No, minimálně jsem dostala možnost si v létě vyzkoušet, jestli na to mám, nebo jestli to navždycky měla zůstat jen v kategorie snů:) A proč mě překvapuje, že tu dobrou zprávu jsem dostala taky o víkendu?:)

A jaký byl váš únor? A těšíte se na jaro?:)