Rok 2017 nezačal zrovna dobře a pozitivně. Nic se nestalo, nic se nezměnilo, všechno pořád vypadalo na první pohled v pořádku a normálně. Akorát já v pořádku nebyla. Takový malý detail.

V březnu jsem se definitivně rozhodla, že tahle to dál nejde. Jakmile jsem začala plánovat tu velkou změnu, hrozně se mi ulevilo. Připadala jsem si jako znovuzrozená. Jenže pak se zase vyskytly problémy a moje nálada lítala jak na horské dráze. Snažila jsem se to ale překonat a po nějaké době zase víc vylézat mezi lidi.

4. března

Je teplo a svítí sluníčko! Letím za ségrou, protože jdeme do svatebních salonů zkoušet šaty. Tedy ona budou zkoušet, já budu fotit a komentovat. První salon, super zákaznický servis, krásné šaty. Ty první, které má ségra už vyhlédnuté několik měsíců, se nám líbí nejvíc. Nejsou na prodej. Ája se ptá, jestli je přesto neprodají. Prodají. Fajn. Jdeme na oběd a pokec do Colosea. Druhý salon, hrozný zákaznický servis a šaty, co z mé štíhlounké sestry udělají tylový a krajkový buldozér. Přemýšlím, jak se v tom chodí na záchod, když ségra tvrdí, že v tom moc chodit nejde. Vracíme se do prvního salonu a sestra si kupuje šaty. Jsme obě vyřízené, a to já jsem nic nedělala. Říkám si, že je vlastně dobře, že se můj chlap nechce ženit.

5. března

Chceme jít s Václavem na procházku do Stromovky, ale samozřejmě se zatáhne, hrozí déšť a je strašná kosa. Zastavíme se na oběd v Dejvicích, přejíme se, dáme si krátkou procházku na vytrávení a jedeme domů dát si šlofíka. Místo dvaceti minut zalomím na tři hodiny, takže jsem jak praštěná a v noci nemůžu spát.

8. března

Jdu ke kadeřnici a jsem zvědavá, jestli si s tou hrůzou, co mám na hlavě, poradí. Je trochu zhrozená, ale snaží se. O zábavu se mi stará její pětiletá dcera. Nemám děti zrovna v lásce, ale po třicítce mě dohánějí hormony, a tahle holčička je roztomilá a chytrá, takže zjišťuju, že mi děti až tolik nevadí. Vlasy vypadají skoro normálně. Skoro normálně je klíčové slovo, ale každopádně vypadám trochu jako člověk. Yes!

9. března

Jdu vyvětrat nové vlasy na vernisáž v Galerii kritiků, kde vystavují Studentský design, protože je mi jasné, že takhle si je sama nikdy neučešu. Mám tam sraz s bývalým přítelem a kamarády. Není mi dobře, už pár dní mě zlobí žaludek a k večeru nejsem schopná nic pozřít. Samozřejmě mě nenapadne mě nic lepšího než si dát víno.

10. března

Je mi zle. Tím vínem jsem si definitivně rozhodila žaludek, takže kolabuju práci. V poledne se nechám propustit a s prací v kabelce se plížím domů.

11. března

Klidový režim, pořád mi není dobře. Jsem ale špatný pacient, tak pořád vylézám z postele, abych aspoň něco udělala.

12. března

Musím odevzdat dvě knížky. Přijíždí partner a ukazuje mi, jak to bude vypadat, pokud zase někdy budu pracovat z domova. Zatím to není aktuální, ale do léta si budeme muset nastavit nějaký režim „nerušit, pracuji, takže ti nebudu opravovat počítač, vařit čaj a hledat pyžamo“.

17. března

Jsem u našich v Táboře a jdu na Finanční úřad podat daňové přiznání. Zase mi x papírů chybí. Proč mě to ještě překvapuje? Jdu na návštěvu za babičkou.

18. března

Večer s báglem, jak kdybych jela na severní pól, vyrážím zpátky do Prahy.

19. března

Natáčím a uklízím. Může mi někdo říct, proč mám pocit, že nedělám nic jiného, než pracuji, peru, vařím a uklízím? A přitom mám doma pořád bordel…

20. března

Pondělí. Co k tomu dodat. Jdu s kamarádkou na večeři do Potrefené husy zdrbat práci.

21. března

Jdu za kamarádkou na kosmetiku. Jsem nějaká hotová, takže tam napůl spím.

22. března

Přijíždí další kamarádka a jdeme do kina na Krásku a zvíře. Kvalit to moc nemá, ale zvíře je ňuňu, zpívající nábytek a porcelán dokonalý, písničky a hudba nádherné a celé je to neskutečně vtipné (i když ty vtipy jsou často dost prvoplánové), takže se neskutečně bavím a odpočinu si. Kamarádka u mě přespí, takže si připomeneme studentské časy a kecáme do jedné do rána.

23. března

Jsem mrtvá. Studentské časy byly fajn, když člověk mohl zatáhnout ranní přednášky. Život pracujícího člověka na plný úvazek je peklo!

25. března

Jdeme s přítelem do Muzea Kampa, kde máme sraz s přáteli. Navštívíme výstavu Příliš mnoho zubů. Nejsem zrovna milovníkem českého umění 60. let, ale výstava je skvělá. A Muzeum Kampa jako vždy nádherné. S přáteli jdeme na oběd do balkánské restaurace. Jííídlo, které nemusím vařit. Ano, prosím. Venku je krásné počasí a byl by to prakticky dokonalý den, kdybychom se s partnerem nechytli kvůli dovolené.

27. března

Rovnou z práce letím na blogerský sraz v Městské knihovně. Oslovili pár blogerů, že by s nimi chtěli navázat spolupráci, a já jsem mezi nimi. Sice to nechápu a jsem z toho celá nervózní, ale když už jsem to slíbila, tak jdu. Potkám se tam s Dorotou Noon, Klárou z Klářiny knihy a Rachel Roo – a fakt nechápu, co mezi nimi dělám. Holky jsou super, takže se z toho vyklube příjemný večer.

28. března

Jsem mrtvá. Do postele jsem se dostala po půlnoci, což je o dvě a půl hodiny později, než jsem měla. Po třicítce už nic nevydržím. Přesto jdu večer po čtyřech měsících znovu na pilates. Už to chtělo. Kupodivu tam neumřu a pak jdeme ještě se ségrou a s holkama na víno. Musíme se ségrou zdrbat svatbu a práci, že.

29. března

Víte, proč se o knihomolech tvrdí, že jsou to introvertní samotáři? Protože společenský život je zatraceně náročný, v práci vypadáte jako zombík a nestíháte číst! Dneska mám navíc odevzdat tři články – a hotový mám jen jeden. A druhý skoro. Třetí vůbec. Hm. Odevzdávám dva články, řeším miliardu kravin a konečně jdu domů, kde během krasobruslení vařím a uklízím.

30. března

Místo večeře s kamarádkou uléhám ke krasobruslení, protože mě (opět!) bolí žaludek. Jednou si ty vředy vážně uženu, jak mě všichni varují.