Listopad byl pro mě z mnoha důvodů dost náročný měsíc. Byl dlouhý a zároveň utekl tak, že ani nevím, že byl. A předem upozorňuji, že se opět jedná o mé deníkové záznamy- a to, že já to nějak vidím a cítím, ještě neznamená, že to tak ve skutečnosti je:) 

Tyhle záznamy jsou hodně pocitové a subjektivní, protože jinak by pro mě neměly význam – a já je trochu sobecky píšu hlavně pro sebe. A pak pro všechny, kdo se potřebují ujistit, že ne všichni blogeři si žijí ten svůj sen a sluníčkový život plný dokonalé práce, svobody, cestování, báječného manžela a dokonalého potomka, drahých kabelek a skvělých akcí (jak to mnohdy podle naší blogosféry vypadá). Dejme tomu, že to, co píšu já, se dá nazvat „krutá realita“. Pokud chcete nějaké sluníčkové články plné motivace a optimismu, tak jděte o dům dám, těch blogů jsou snad tisíce, takže je určitě z čeho vybírat.

1. listopadu

Hlava mě bolí tak, že bych si ji nejraději uřízla. Kocovina, nebo migréna, to je oč tu běží. Kocovina. Takže se moudře rozhodnu chovat jako zvířátko, když je mu zle, zalezu do pelechu, stočím se a spím. Konečně se z toho vyspím, beru si prášek a vyjídám lednici. Taky máte po alkoholu vždycky tak hrozný hlad? Já bych sežrala krávu, i kdyby ještě bučela. Moc toho v lednici nemám, tak doufám, že mi nebude zle – není, dobrý. Vracím se s jídlem do postele, hlava přestala bolet, krása, čtu si 40 dní pěšky do Jeruzaléma a je to láska od prvního řádku. Hrozně se u toho směju, ale neustále u toho mám hlad. Dávám si asi dvacáté kolečko vyžírání lednice, a ty kombinace zbytků začínají už být lehce nebezpečné. Vařím si jídlo do práce, připravuju věci, dělám ze sebe člověka. Večer navíc dostávám taky jednu dobrou zprávu – projekt, na kterém jsem makala celé léto a odevzdala jsem ho celá vynervovaná a zoufalá, že jsem to totálně zvorala, kupodivu dopadl dobře. Jednou mám taky pocit, že nejsem debil a že je svět v pořádku.

2. listopadu

Letím na fyzioterapii, elektro, doobjednávám si chybějící termíny, plazím se do práce. Je mi zima. Hm, možná to bude tím, že je listopad. Snažím se taky jednou udělat něco včas, rediguju články, nahazuju je na web, vyřizuju resty, které tu pořád mám, píšu recenzi a články na blog. Jdu na poštu – zase je tam fronta, klasika. Táhnu domů jeden balík, druhý mám ještě v práci, sním, na co přijdu, a v sedm se mi chce hrozně spát. Počkám do devíti, kdy usoudím, že už jít spát můžu. Probudím se v 1.02 s pocitem, že jsem pěkně vyspaná. Dávám svému blbému tělu na vědomí, ať jde spát, že má za sebou jen pět hodin, a to mu nestačí. Chvíli spolu bojujeme, ale nakonec vyhraju a usínám.

3. listopadu

Ten přerušovaný spánek tedy nebyl nic moc. Možná bych fakt neměla chodit spát dřív než děti a důchodci. Hrozně se mi nic nechce, což je poslední dobou setrvalý stav – chci volno. Prázdniny. Vánoce. Být na pracáku. Cokoliv, jen nic nedělat. Přemáhám se, připravuju knížky pro autorku, dopisuju recenze a články na blog, dávám dohromady časopis na leden a únor (chybí mi jen jeden článek, jsem dobrá), rozesílám autorům zlomy prosincového čísla, nahazuju články na FB, kontroluju reklamy (proč, když tomu nerozumím?), objednávám se k zubaři, píšu si o redakční výtisky, píšu tenhle článek. Mám mizernou náladu, takovou přecitlivělou, takže se pomalu hroutím z každé maličkosti, jako třeba, když zjistím, že nedostanu žádné autorské výtisky, nebo zjistím, že mi administrátoři zablokovali stránky blogu. Mám slzy na krajíčku a náladu na kraji útesu. Cestou domů hodím oko na oblohu a dojde mi, že je úplněk. Ok, tak to dává smysl – lidská blbost, slzy i nemožnost spát. Ještě že už je to skoro za náma.

4. listopadu a 5. listopadu

Nic se mi nechce, ale překonávám se. Připravuju si snídani, vařím oběd, stihnu si dobře začoudit byt (jak to?), čekám, až se ta mlhovina vyvětrá, abych neměla na fotkách speciální efekty, fotím fotky do práce, fotím fotky na blog, natáčím videa, stříhám videa. Připravuji si jídlo a snídaně do práce, je to taková nouzovka. Peru jednu várku prádla, věším, peru druhou várku prádla, věším, zapínám topení, jinak mi to neuschne ani do Vánoc, zalívám kytky, kontroluju pavouka, který akčně běhá po terárku (že by chtěl žrádlo?), dávám nádobí do myčky, zapínám myčku, luxuju (a druhý den zjišťuju, že bych mohla znova  – záhadný to úkaz), meju koupelnu. Pch, k čemu ty víkendy sakra jsou? Mám je jen na blog a YT a úklid. Na nic jiného. No dobře, ještě na vaření a spánek, ale to mě taky moc neutěšuje.

6. listopadu 2017

Páchám korektury časopisu. Mám vám ještě připomínat, že se mi do toho vůbec nechce? Jde mi to jak psovi pastva, ale nakonec i něco udělám. Taky připravím dva články na blog, když už mi ho konečně odblokovali, bylo načase!

7. listopadu

 Moje sestra mi píše, že potkala Orlanda Blooma.
– Píšu jí, jestli už ho táhne domů?
– Prý ne, že tam měl ochranku, pudla a že ona je navíc vdaná.
– Sakra, kdo říkal, že ho má přitáhnout pro sebe?!

Mé pracovní nasazení je level „šnek“. Ale zredigovala jsem zbytek časopisu a poslala ho grafikům, dala jsem si schůzku s autorem a zjistila jsem, že jsem zapomněla na reklamy na FB. Hups. Nakonec i ty reklamy jsem spáchala, vyzvedla jsem si balík a koupila dárky k Vánocům. I když zatím jen pro sebe, tak nevím, jestli se to počítá.

8. listopadu

Jdu na fyzioterapii, kde dostanu mírnou čočku, že ten cvik dělám pořád blbě. Já jí ale pořád vysvětluju, že vůbec nevnímám, jestli mám ramena dole nebo nahoře. Snažím se objednat na elektro a omluvit se, že jsem na to úplně zapomněla (ne, že bych se divila, poslední dobou zapomínám vcelku často na důležité věci). Tak mě rovnou šoupnout na jednu proceduru. Letím do nakladatelství, kde mám pracovní schůzku. Nedozvím se sice nic pozitivního, co se týče další spolupráce, protože jim snížili rozpočet, ale můj překlad byl v pořádku a dostanu tašku harlekýnek, takže jsem vybavená. Cestou se stavím pro oběd, koupím Ušákovi (pavouk) cvrčky, ať má taky nějakou radost ze života, a v antikvariátu vyzvednu knížky (většina jich je pro jiné lidi k Vánocům, tak se to nepočítá). Letím domů, kde natočím jedno video, další sestříhám a publikuju. A jelikož se mi vrátil šéf, tak ho přivítám tím,  že mu pošlu faktury a smlouvy, které je potřeba podepsat a proplatit. Až tak hodná sem.

9. listopadu

Vyřizuju maily, zveřejňuju recenzi, házím nádobí do myčky, dodělám upoutávky na FB, na které jsem zapomněla jak na smrt (ouou, ještě že na to nikdo nepřišel, uf) a mířím na dentální hygienu. Prý to nebolí – a taky nemá, ale občas s sebou škubnu fakt pěkně. To je tak, když se rok o své zub skoro nestaráte. Dobře mi tak. Vyfasuju nové mezizubní kartáčky, jdu do DM, pak do Marks and Spencer, kde hledám mini mashmallony, a jsem celá hotová, že je snad nemají! Co si budu dávat do čokolády? Nakonec je najdu, tak málo mi stačí k radosti. Cestou se stavím v Lidlu, kde mají slevy, ukořistím mandle a litr tuzemáku, z Hery nepeču, takže se naštěstí nemusím rvát s důchodci, naberu hromadu další věcí a táhnu se s tím domů. Už vím, proč nechodím reálně nakupovat, pracky mám jak orangutan.

10. listopadu

Víte, co je výhoda home officu? Že když chcete prokrastinovat, tak to většinou děláte úklidem. Takže vesele luxuju, zalévám kytky, dávám nádobí do myčky, vařím, utírám prach, myju umyvadlo, peru prádlo a třídím odpad. To, že nestíhám redigovat časák, mi je vcelku šumák, jsem spokojená, že to u mě vypadá jako u člověka. Dokonce i u ženy. Zapaluju si svíčku a jdu konečně pracovat, zvládnu se mezi prací podívat i na dva díly Lucifera, ehm (nevýhoda home officu), ale večer posílám půlku časáku ke korektuře. Aspoň že tak.

11. listopadu

Mám volný víkend a divný pocit, že nemám co dělat. Nechce se mi natáčet, uvařeno mám, uklizeno taky. Divný. Ale skvělý. Takhle si to musím zařídit častěji, protěže ten pocit, když začnete víkend s tím, že nemusíte uklízet a vařit, je k nezaplacení. Sestříhám video, vyndám myčku, vyperu ručníky, uklidím šatní skříň, vyhodím další oblečení (a v tý skříni mi toho zůstane tak málo, že snad budu muset jít nakupovat), uklidím šuplíky a zjistím, že mám jen pět ponožek, co netvoří pár (dobrý), nakrmím pavouka, čtu si a dívám se na Lucifera. To by šlo.

12. listopadu

Probouzím se s migrénou. Velký špatný. Dneska mám v plánu jít se ségrou na výstavu Manola Blahnika. Další šanci už mít nebudeme, protože dneska končí. Beru si léky, jdu si číst, dívám se na videa, naštěstí léky zabírají. Vrhám se na vaření, připravuju si jídlo na tři dny do práce, dám nádobí do myčky a divím se, že už je tu zase bordel jak v tanku. Jak to? Vždyť v pátek to tu ještě vypadalo jako v čerstvě uklizené klícce a teď je teprv neděle! To není fér! Vynáším první várku vytříděného odpadu a mířím na Kampu. Venku akorát začíná pršet, je lezavo a hnusně. Jít v podzimním kabátu a botách nebyl dobrý nápad! Výstava je předražená, ale pěkná, se ségrou bychom si vcelku vybraly, i když větší část bot je na tak vysokých podpatcích, že jsou fakt jen na červený koberec. Nebo pro někoho, kdo nevytáhne zadek z auta. No, ale krásné jsou (některé, najde se tu i pěkný bizár:) U toho se ségrou probíráme práci, peníze a čtvrteční oslavu kamarádky (ségra naštěstí sehnala dárek, to má zato, že já sháním dárky našim k vánocům). Loučím se s Ájou, totálně vymrzlá jedu domů, pokouším se rozmrazit čajem, jídlem, ale moc to nepomáhá, tak si nakonec beru knížku do vany, kde ležím hodinu. Pak konečně rozmrznu. Tohle počasí je hnus fialovej, velebnosti.

Moje sestra: Manžel zítra odétá na služebku do Lucemburka, takže nebude chodit na nákup a vařit. A já mám doma jen čtyři jogurty.

Já: Můžeš mi ho půjčit?

Ona: Ne. Vždyť ti říkám, že mám doma jen čtyři jogurty. Ty budu jíst do čtvrtka, než se vrátí.

Já: Hm, já mám doma jen dva a žádného partnera, který by se mohl vrátit i s nákupem.

Takže hlasujte, kdo z nás dvou má těžší život:)

13. listopadu

Pobolívá mě hlava, to snad ne. Nechce se mi stávat. Krmím pavouka, dávám si čaj, žehlím si košili, která vypadá jak, když jsem jí vytáhla krávě… no, ze zadní části. Zapomenu vynést odpadky a lezu do zákopů, tedy do práce. Snažím se vyřídit nějaké resty, ať mám klid, takže plánuji příspěvky na FB, rediguju recenze, vkládám je na blog, přiobjednávám se na kosmetiku, úkoluju šéfa (ano, občas to funguje i takhle:) a využívám dny dopravy zdarma a nakupuju knížky k Vánocům. Hlavně pro sebe, ehm. Ale těším se! Dopoledne je v čudu, vrhám se na redigování časopisu.

14. listopadu

Bolí mě hlava, chce se mi spát, je mi zima. V práci mi hned po ránu nadzvednou krevní tlak – šéf se jednou ročně probere, začne se zajímat o to, co kdo dělá, a pak pořád šílí, že je to všechno blbě. No, když se někdo nestará o firmu a šetří úplně na všem, tak by se asi neměl divit. Takže nakonec mám průšvih já. Paráda.

Některé dny jsou horší než jiné, a tohle je jeden z nich. Nejde ani tolik o to, co se stalo, není to poprvé a určitě ne naposledy, ale o to, jak to na mě působí. A v tuhle chvíli jsou takové stresy a průšvihy fakt cesta do pekel, co se týče mého zdraví.

15. listopadu

Bolí mě hlava, uzávěrky časopisu. Ještě ránou jsem si říkala, jak hezky nám to vychází, ale blbla úschovna, takže tisková data posílám pozdě. Zase. No, předpokládám, že nikdo nic jiného nečekal. I já jsem se divila, že bychom to měli stihnout… (Rozhodně si ze mě neberte příklad:)

16. listopadu

Je mi zle. Nádhera. Mířím na poslední fyzioterapii. Moje fyzioterapeutka má za sebou naštěstí taky zkušenosti s migrénami, takže přesně ví, o čem mluvím, když se jí pokouším vysvětlit, jak se cítím. Kvůli tomu mě taky nemučí, ale spíš mi uvolňuje svaly a obratle a bůhví co ještě. Je mi trochu líp, ale moc dlouho to nevydrží. Mířím na nákup, abych o prodlouženém volnu neumřela hlady a pak domů. Dodělávám nějaké věci, pak si jdu lehnout. Není mi o nic líp, krucinál. A to mě večer čeká oslava kamarádčiných narozenin – nechci to rušit, máme koupený dárek, a vím, jak strašně nepříjemný je, když něco chystáte, a lidi si za 5 minut 12 vzpomenou, že nemůžou dorazit. Začínám vypadat tak hrozně, jak se cítím, takže se pouštím do maskování zevnějšku. Dokonce si natočím i vlasy. A natočím video, protože chci vědět, jak ty vlasy vypadají. (Nechci už ale radši vidět, jak vypadá to video). Mířím na party. Je tam raut, přemýšlím, co z toho mě zabije. Hlubokomyslná úvaha: Dá umřít po tataráku (Edit: Dá, a fakt nedoporučuju). Pokecáme s lidma, zapijeme to vínem, popřejeme kamarádce, večer záhadně uteče a nad ránem čekám šíleně dlouho na Uber (a fakt nechápu, co na tom všichni mají, když je drahý jako prase – takhle zadraho jsem domů ještě nikdy nejela).

17. listopadu

Pátek, státní svátek. Po týdnu bolestí a polykání léků jít na party, dát si tatarák a víno byl fakt blbý nápad. To je ale překvapivé zjištění, co? Většinu dne prospím.

18. listopadu

Mám sáhodlouhý seznam úkolů, ale opět velkou část dne prospím. Když už usoudím, že dál spát nemůžu (nespala bych v noci), hledám nějaký seriál. Dávám si chybějící díly Lucifera, pak se vracím k Falling Skies, kde jsem se nedostala ani ke konci 2. série. Netuším proč, pořád mě to baví.

19. listopadu

Dívám se na Falling Skies, trochu uklízím (říkám tomu povrchový úklid, kterým dokonale obelhávám svou potřebu mít kolem sebe alespoň na první pohled pořádek). Doporučuju to někdy zkusit, i když ne když čekáte návštěvu nebo tchyni, to by nefungovalo. Pak se vrhám na věci do práce, zase tu mám resty jak blázen, tak chci něco vyřídit, ať týden nezačnu totálním stresem, že zase nestíhám a mám v tom bordel. Podařilo se. Jdu se naložit do vany s knížkou – i když mám tedy hnusnou čtení krizi, takže čtu věci, co jsem četla asi desetkrát a fanfiction, co jsem četla taky minimálně desetkrát. Většinou to zabere.

20. listopadu

Šla jsem spát nějak pozdě a vůbec se mi nechce vstávat. Můj seznam úkolů je neúměrně dlouhý, tak ho snažím rozptýlit do celého týdne. Pořád je dlouhý, jak to dělám? Ale něco z něj odškrtnu, takže dobrý. Večer si dávám další várku fanfiction (zaručeně mi to vyloudí úsměv na tváři) a Falling Skies (u toho teda spíš pobrekávám, i když je to hnusně klišoidní). Prostě někdy mám období, když mě dojímá i reklama na toaletní papír – ještě že se nedívám na televizi, byla bych hotové slzavé údolí.

21. listopadu

Strávit prodloužené volno spánkem nebyl moc dobrý nápad, nějak jsem si rozhodila spaní. V noci se mi zdály divné sny a v kanceláři bych spala jako zabitá. Čím to, že kancelář a škola vždycky fungují jako prášek na spaní? Odškrtávám další položky ze svého seznamu, přemýšlím, na co jsem zapomněla (jsem si jistá, že to nebude jen jedna věc) a snažím se nemyslet na to, že jdu zítra ráno k zubaři. Hau.

Btw. Taky mi nějak došlo, že za měsíc jsou Vánoce. Sice tak na pět vteřin, ale i tak jsem se stihla zděsit, protože dárky pro sebe mám (ten zbytek přesunu na narozeniny, nesmím být jak strýček Hamoun:), ale pro rodinu? Ehm… A pro přátele? To už vůbec ne, tak ani netuším, co komu dát:)

22. listopadu

Vstávám ještě dřív než normálně do práce a sunu se k zubaři, protože mě bolí zub. Doktor mě ale nepošle na rentgen, jen se mi v tom pohrabe a oznámí mi, že kaz nemám, ale zato mám zánět dásní. No, jsem si vcelku jistá, že mám kaz i zánět dásní, loni jsem měla kaz na tom samém místě, kde mě to bolí. A byl tam tak hezky schovaný, že na to byl potřeba rentgen a dvakrát sondy, než ho našli. Já svoje tělo znám. Objednává mě ale až na leden, takže je asi přesvědčený, že tam ten kaz nemám. Zub pořád pobolívá a já fakt doufám, že mě nechytnou zuby na Vánoce. Už si je brousím, abych do sebe mohla narvat co nejvíc řízků, cukroví, štoly a vánočky a nalít co nejvíc vaječného koňaku…

Zvládla jsem to za deset minut, takže je ještě všude zavřeno. Taky dobře, aspoň ušetřím. Sápu se domů, cestou se zastavím v Tescu na nákup a zjišťuju, že zase nemají kandované ovoce… Ach jo. Volám bývalému, ať mi ho koupí, protože vím, že v milovickém Tescu ho mají. Jelikož jsme se rozešli (nakonec) v dobrém, tak mě nepošle do háje a vážně ho koupí. (No dobře, ví, že za to dostane marokánky.)

23. listopadu

Zdraví mě zradilo. Opět. No, měla jsem to čekat, dlouhou dobu jsem se přepínala a navíc geneticky tam ta šance byla fakt vysoká. Mám pocit, že moje geny vedly přibližně takovou debatu: Hele, ty bys jí zaručil rovný, blonďatý vlasy, tak to ne. Místo toho jí dáme chudokrevnost, migrény, trávicí a zažívací potíže, nemocné klouby, alergie, obří nos, špatný zuby, příšerný vlasy, špatnou pleť a ještě tohle a tohle, aby toho neměla málo. Takže došlo i na další z „tohle“. Jsem z toho vcelku špatná, ale to je asi normální… Nejedná se o nic život ohrožujícího, ale rozhodně o věci život komplikující a znepříjemňující. Teď zbývá zjistit, jak moc.

Navíc nám nefunguje web v jedné práci (jsem jednou webaře požádala, ať tam něco opraví, a oni to mezitím celé rozhodili, ach jo). Snažím se vložit do systému články, ale je to fakticky porod, všechno mi trvá čtyřnásobek obvyklé doby a navíc si vůbec nejsem schopná ověřit, že jsem to tam vložila správně. Tomu se říká den na ho…

24. listopadu

Volají z firmy, pro kterou už nějakou dobu pracuju, že mají pro mě další práci. Nebo mi možná náladu zvedne to, že jednání zahájí tím: Líbí se nám, co a jak děláte, jak jednáte s lidma a že to skvěle funguje. No, poděkuju jim a oni místo toho poděkují mě. Tak si radši přestáváme děkovat a jdeme zjistit, cože bych to vlastně měla dělat… Jsem z toho záhadně nadšená a netuším proč. Mám tři práce, vážně chci ještě čtvrtou? No, možná ne čtvrtou, ale tuhle chci.

Dobrá nálada způsobí, že se vrhám i do práce, vyřídila jsem všechny e-maily (všechny, chápete to?), zredigovala jsem knížku pohádek, domluvila si schůzky. Ve dvě mám hotovo a taky pekelný hlad, tak si jdu uvařit jídlo, trochu poklidit a pak si číst. Takhle by to šlo.

25. listopadu

Dobrá nálada a mizerné zdraví přetrvává. Mírně nestíhám, dodělám články na blog, stříhám a publikuju video, čtu si, fotím fotky (to vážně zabírá čas:) Na natáčení se necítím, tak to nechávám být. Večer jdu se ségrou do kina, předtím se stavím do DM (chtěla jsem jí koupit druhou půlku dárku – a hádejte co, nemají ho!), jdu do Albert na nákup a pak do Sephory využít Black Friday a koupit si dárek sobě. No, vyberu si a ségra mi ho dokonce proplatí, jupí. Následně jdeme do kniha na Vraždu v Orient expresu, docela dobrá předělávka původního, taky hvězdně obsazeného filmu. Krásně udělané, působivé, s nádhernou hudbou, ale taky příliš akce (chudák Agatha asi rotuje v hrobě), digitalizace, obří knír chudáka Herkula a přehrávající Johnny Depp. Navíc já si nemůžu pomoct, z  filmů Branagha prostě čiší divadelní herectví a režie. Ale jinak dobrý, netřeba asi úplně vidět v kině, i když některé záběry jsou skvostné a já mám chuť jet někam pryč. Vlakem. A bez vraha. Ideálně Transsibiřskou magistrálou.

26. listopadu

A teď už je vážně čas na to uklidnit! Konec výmluv a omluv. Vařím si obědy a snídaně do práce, připravuju vaječnák (jak ho dělám jednou v roce, tak nikdy nevím, jak ho osladit, takže ho ochutnávám tak poctivě, až se z toho nalačno docela namažu). Chce se mi spát, vařím si pudink, který je asi tak 3 měsíce prošlý, ehm. Jsem fakt hospodyňka. Aspoň bych to neměla psát takhle veřejně, jinak zůstanu vážně stará panna (myšleno neprovdaná). Poperu se i s tím úklidem, něco si přečtu, kouknu na pár videí na YT. Prostě víkend. Pak se jdu naložit do vany, kde dočtu Říši bouří. Ten konec je jako co? Já nutně potřebuju závěrečný díl!!!

Nemůžu usnout, ale zase se mi podaří tátovi koupit batoh Herschel v 50% slevě! Ano! Další dárek mám z krku, doufám, že táta bude mít radost – a přestane mi brousit kolem mého batohu s takovým tím výrazem: „Vždyť ho vlastně nepotřebuješ, ale mně by se hodil.“ Akorát mě mrzí, že jsem si nemohla ve slevě koupit i ten svůj – ale ten ve slevě záhadně nikdy nemají:)

27. listopadu

Rozhodila jsem si spaní, takže jsem nemohla usnout a ráno pak logicky vstát. Do práce se přištrachám o dvacet minut dýl, ale vzhledem k tomu, že tu mám tunu přesčasů, které mi nikdo neplatí, tak to všem musí být šumák. Šéf má mizernou náladu, páč máme zase průšvih – já s úlevou zjišťuju, že tentokrát jsem v tom nevinně. Uf. Přichází překladatelka, řešíme smlouvy, já hledám knížky, dodělávám redakční plán na rok 2018, řeším obálky, odesílám jednu knihu ke zlomu, kontroluju plotry, odesílám tiskové zprávy, vyřizuju maily. Takže to zní super produktivně, ale mám pocit, že většinu času čumím do blba:) Už jsem v takovém předvánočním rozpoložení – tedy, v režimu útlumu. Zcela vědomě se odmítám přepínat, když mi věčně není dobře a zdraví mi stávkuje.

28. listopadu

Celý den v kanceláři, šéf pořád pátrá po tom, co vlastně celý rok děláme. A co děláme blbě. No, je toho hodně, co vám budu povídat. Znovu mě pobolívá zub, rozebraly se mi kozačky a mám nechutně mastný vlasy. Večer mířím na vernisáž v Galerii kritiků, tentokrát to není nic velkého, ale zato se dva kluci poperou, další se pohádají a nějaký český herec (zaboha se mě ale neptejte který) mi řekne: „Ty bys mohla být tak krásná, tak proč si tak hnusná?“ Já vám fakt nevím, jak si to přebrat – navíc od chlapa, kterýmu je mu přes padesát, je mrňavý a má minimálně dvacet kilo nadváhu.

29. listopadu

Vypadá to, že jsem se snad konečně stala zdatným alkoholikem. Nebo jsem možná jen nepila žádný patok.

30. listopadu

Dobře, tak tenhle měsíc skončil fakt blbě. Na vině je nepříjemná pracovní schůzka, kdy si šéf donekonečna stěžuje na mě, aniž by mi přitom dal relevantní informace a chtěl do firmy vůbec investovat. Nečekala jsem to, takže mi vážně  hýbnul žlučí. Přicházím domů v naprosto mizerném rozpoložení, s vědomím, že fakt nemůžu mít chvíli klid, ze stresu a naštvání doma sním všechno sladké a zaleju to 5 panákama vaječňáku a přitom přehodnocuju všechny plány na rok 2018. V noci se probouzím, mám křeče a bolestí nemůžu spát. A to všechno z nervů. Tak fajn, příští měsíc musí být lepší. Prostě musí, už jen kvůli tomu, že budou Vánoce!