Prosinec 2017

Shrnutí posledního měsíce roku 2017. Rok 2017 byl dlouhý, těžký a z mnoha důvodů dost neveselý. Takže ani v prosinci se nejedná o žádné optimistické čtení. Musíte jen doufat, že v roce 2018 už budu psát veselejší články.

ja.jpg

1. prosince

No, nálada po včerejšku pořád nic moc. Spíš nic než moc. Řeším věci, které mě stresují, abych je měla co nejdřív z krku.

Večer mířím na pracovní akci, nemám šaty a boty mám v Táboře. Super. Vylovím deset let staré šaty a nějakým zázrakem se do nich vejdu. Deset let staré boty, na kterých je přeci jen vidět, že se mnou prožily divoké párty – vzpomenu si na Pretty Women a odřené podpatky zamaskuju Centropenem. To jsem celá já.

Maluju si obličej, natáčím vlasy, bude to trochu snobárna, tak ať nějak vypadám. Dokonce to i najdu a přijdu včas, setkávám se s kolegyní, ukořistím skleničku šampaňského, dáme rychlý pokec a míříme do divadla na představení The Naked Truth. Humor je místy dost prvoplánový, ale kombinace někdy až vulgárních vtípků a vážného tématu rakoviny je ve výsledku působivá. V jednu chvíli se totiž smějete a vzápětí vás úplně zamrazí – a navíc já některé obscénní fórky umím ocenit, nejsem žádný intelektuál.  Pak se vracíme zpátky do hotelu, kde náš čeká raut. Připravil ho maďarský šéfkuchař a já si nejsem jistá, že ty klobásy ve všem na můj vystresovaný žaludek budou to pravé. Něco pojím, dám si sladké (to je skvělé) a ukořistím víno, pokecám z holkama, domluvím jeden rozhovor. Dostanu lichotku do majitele agentury, na svou práci i vzhled, a na odchodu jako dárek lahev vína. Na pracovní akci to není zlé.

2. prosince

Byla jsem včera z toho vína tak rozjetá, že jsem si četla do tří do rána, než jsem vystřízlivěla. Uf, to nemám dělat, jsem jak přejetá parním válcem. Ale zase jsem si dobře početla, to rozhodně jo. Většinu dne se flákám, čtu si a koukám na YT, až mám z toho špatný pocit.

3. prosince

Ráno jedu na Václavák a jdu do Marks and Spencer s kamarádkou na kafe a snídani. Změnila jsem se v Grinche, až mám pocit, že jsem pod tím make-upem zelená. Kamarádka mě ale zná a ví, čím si procházím, takže mě nechá se vypovídat a vyjadřuje mi podporu, takže se mi uleví. Jdu ji doprovodit do práce, cestou se stavuju na nákup a dokonce koupím ségře dárek. Nakonec se i zaktivizuju, peču štolu, uklízím byt, zalévám kytky a rediguju články do práce, ať to nehoním zítra ráno na poslední chvíli.

4. prosince

Vyřizuju věci do práce, jdu ke kamarádce na kosmetiku, do masny, kde poprvé seženu husí játra. Ve chvíli, kdy se mi nechce vařit. Tak se proberu, nafotím fotky do práce, dotočím zbytek videa, uvařím si jídlo na tři dny do práce a udělám domácí paštiku z husích jater. Pak znovu musím uklidit kuchyň – já jsem prostě prase, neumím vařit, aniž bych kolem sebe neměla spoušť. Nějaký tip, jak se tomu vyhnout?

5. prosince

Celý den v kanceláři, fakt se mi už nic nechce. Vážně potřebuju svůj život přehodnotit a dát do pořádku – a hlavně se naučit odpočívat, což mi vůbec nejde. Hned z práce jdeme s kolegou na křest knihy (máme to pracovní), kam dorazí pár lehce pozapomenutých českých celebrit a Jiří Kajínek. Pak nám vypadne proud a někdo zařve: „Je tu tma a Jirka. Až se rozsvítí, tak tu budou dva mrtví.“ To sedlo.

Voláme všude možně, prý to opraví za dvě hodiny. Nakonec kluci doklušou pro svíčky, takže to má docela atmosféru, a já se snad poprvé na párty najím. Ve tmě totiž nikdo nekouká, jak neumím jíst na stojáka a drobím kolem sebe. Takže projedu jednohubky (ty lososové jsou pěkně hnusné), řízky, chleba vynechám, a dortíky (ty jsou tedy luxusní) a svařák vyměním za víno. Pokecáme s kolegy, šéfem, grafiky a dalšími lidmi a na pracovní akci je to nakonec docela dobrá párty. A Kajínek mi nakonec potřese rukou a já přemýšlím, jestli si ji nemám useknout.

6. prosince

Bože, co jsme to včera prováděli? Vždyť jsem domů přišla slušně v devět (večer, ne ráno!) a mám pocit, jako bychom kalili do tří do rána. A víno přitom bylo dobré, tohle si kupuju taky a nikdy mě z něj nebolela hlava, ani když jsem ho vypila mnohem víc. Možná to byla kombinace svařáku z Lidlu a toho vína. S kolegyní si stěžujeme, máme stejný stav, přichází náš grafik, zase si stěžujeme, protože je na tom úplně stejně:) Momentálně se mi tuplem nic nechce, snažím se ale něco vyřídit, ať se mi to tady nekupí. Chci mít do konce roku čistý stůl. V ideálním případě.

V práci panuje po včerejšku docela uvolněná atmosféra. Kolegyně balík balíky, já trochu kravím s propagačníma věcma (ale pst), šéf se někam vytratil, v kanclu je ticho a teplo a já se trochu flákám (ono na mě dojde brzy, protože mě čekají uzávěrky časopisu) a najednou, úplně na kratičkou chvilku zableskne ta vánoční nálada.

7. prosince

Probouzím se s bolestí hlavy, krku a zubu. To né, vždyť Vánoce jsou za rohem! Jsem naprosto vyřízená a nevím z čeho, soustředěnost nula, rychlost mínus deset, pracovní morálka mínus sto. Půl dne v práci (ehm) řeším dovolenou a zjišťuju, že cestovat sama je pekelně drahé! To není fér, vždyť jsem v 21. století, tak proč jsou lidi, co žijí a cestují sami, diskriminovaní? Nakonec dovolenou nevyberu, cítím se divně, jsem ráda, že něco vyřídím a můžu jít domů.

8. prosince

Nikam se mi nechce, jsem unavená. Vyhrabu se a lezu ke kadeřnici. Chce se mi strašně spát a na férovku tam klimbám. Mám pocit, že bych potřebovala v očích sirky. Vlasy jsou ale mnohem lepší, takže s pocitem, že zas pro jednou vypadám jak člověk, vylézám ven, abych zjistila, že poprchává. Naštěstí zase přestane, mířím na poštu, kde je slušná fronta – navíc ji ještě zdržují dva občané nevábného vzhledu. Nevím, jestli mě to má štvát, nebo mi jich má být líto, tak skončím někde mezi. Knížky nakonec odešlu, přemůžu se a jedu do práce něco si vyzvednout, naštěstí se vyhnu šéfovi (uf, po té naší minulé roztržce ho vážně nechci vidět), dostanu knížku, mířím na Mírák, kde se mi podaří koupit si kuchařku My Cooking Diary, což mi udělá velkou radost. Dohrabu se domů, připravuju si nouzový oběd (i když už jsou tři hodiny), využívám toho, že mám nový vlasy a natáčím vánoční video. Přitom neprozřetelně rozbalím knihu, kterou jsem měla dostat původně pod stromeček a hned se do ní pustím. Čtu si do jedné do rána, zítra budu mrtvá.

9. prosince

Nejradši bych zůstala celý den v posteli, ale dneska je blogerská vánoční merenda. Nakonec se tedy líčím, maskuju obří kruhy pod očima a vrhám se do natáčení videí. Tím mám do Vánoc  hotovo – teď už to jen sestříhat. Dorazím do VinCaffé brzy, protože minule jsem přišla asi deset minut před začátkem, a kdyby mi holky nedržely místo, tak bych to měla na stojáka. Ola dostává harlekýnky, za chvíli přichází Lucka, pak taky Jana Benešová, kterou už strašně dlouho sleduju, ale nikdy jsme se nepotkaly. Jako vždycky drbeme – knížky, chlapy, vztahy, práci a tak. Lucka si hraje s jídlem a já se ho snažím sníst. Vždycky se někde zaseknu a pak zjistím, že už asi hodinu stojím, držím věci v ruce a kecám.  Dostaneme dárečky a jsem nadšená, protože knííížky. Standardně prohodím pár slov s Penny, Olou, Vojtou, Orvokki a pár dalšími lidmi. Půlku odpoledne říkám, že už půjdu, protože musím uklízet, ale nakonec to dopadne tak, že zůstanu jako poslední a dám si ještě s Vendy a Baru víno.

10. prosince

Je mi divně. Pobolívá mě hlava, migréna to ale není, tak co? Normální bolest hlavy? Tu jsem neměla tak… deset let, tak nějak nevím, co s tím. Většinu dne odpočívám, čtu si a koukám na YT. Nakonec se odhodlám k tomu, že aspoň vyperu a pověsím prádlo a sestříhám a publikuju video. Mám hroznou náladu, plačtivou a smutnou, v žaludku kamení a vůbec.

11. prosince

Pořád je mi divně. Zjišťuju, že jsem zapomněla na dost podstatnou věc do práce, tak to žehlím, domlouvám se s kolegyněmi na pracovní snídani, vařím si obědy a snídaně do práce, peču marokánky, uklízím byt, kde to zas vypadá hůř než u svobodných chlapa. Jsem z toho nějaká vyřízená. Večer přijíždí bývalý přítel s tím, že si odveze věci. V tu chvíli mi dojde, že on by se možná chtěl vrátit. Stojí mě to strašně sil, abych mu neřekla, ať zůstane. Zůstal by. A bylo by to pořád dokola.

12. prosince

Nemohla jsem usnout, mám rozhozené spaní, ale v práci bych spala hned. Klasika. Musím redigovat časák, ale víte co? Nechce se mi. Už to začíná být trochu nuda, jak to pořád opakuju. Takže nakonec vyřídím maily, vymyslím témata pro nový projekt, pošlu je klientovi, napíšu dvě recenze a připravím články na blog. Pak už se konečně pouštím do redigování časopisu, jinak to zas nebudu stíhat a budu si nadávat. Pořád mě bolí zub a taky mi dojde, že už příští týden jsou Vánoce, což mě naprosto vyděsí. Jak se to stalo? A taky na výplatnici zjistím, že mám ještě nějakou dovolenou. Jak se mi povedlo zase tohle? A jak je možný, že neumím počíhat ani do dvaceti? Kdybych to věděla, tak jsem si ještě nějakou vybrala, ale ona se bude příští rok hodit. Mám v plánu konečně zase víc cestovat, takže budu za každý den volna navíc vděčná.

13. prosince

Seznam úkolů je dlouhý, snažím se ho trochu zkrátit, úspěchy nejsou velké. A to jsem v práci do půl sedmé, což je o dvě hodiny dýl než bych měla být. Ale to bych nesměla dělat miliardu věcí, které má dělat moje kolegyně, pak bych tu svoji práci stíhala. Plazím se domů, jsem mrtvá. Nemám ani sílu si umýt hlavu, a to mě zítra ráno čeká pracovní schůzka.

14. prosince

Kolegyně píše, že schůzka se ruší. Zajásám a hodlám se vrátit zpět do postele, protože se cítím jak hadr na podlahu, ale druhá kolegyně píše, že schůzka se neruší. Tak vylézám, maluju se, pokouším se suchým šamponem zamaskovat tu spoušť na hlavě a mířím do kavárny Styl a Interier. Hodinu a půl nad čajem řešíme nový projekt, pak jdeme s kolegyní na oběd do restaurace Tiskárna (už padám hlady), já mířím do Martinusu vyzvednou si recenzák, do nakladatelství vyzvednout hromadu harlekýnek (napsala jsem, jestli by mi jich mohli pár dát, nečekala jsem, že jich bude celá taška:) a poté do Zahrady na niti koupit dárky. Nemají tam úplně to, co bych chtěla, strávím tam skoro hodinu, než něco vyberu. Začalo strašně foukat a já mám v tašce křehké sklo a kytky a s sebou miliardu krámů (knížek), tak se děsím toho, že to rozflákám. Naštěstí domů dorazím v pořádku já i ty věci. Ještě bych měla pracovat, ale strašlivě se mi nechce.

15. prosince

Dodělávám věci do práce, řeším maily, pokouším se doma trochu uklidit, konečně si meju hlavu, stříhám video, balím první dárky a balím věci na víkend. Večer jedu na Nový Smíchov, kde obejdu obchody, do kterých normálně nechodím, protože je nikde při ruce nemám: v Yves Rocher (ten teda při ruce mám, ale stejně tam nechodím) koupím dárek kamarádce, v Nyxu dárek sobě (ehm), v Kiehls vyměním prázdné obaly za miniaturu krému (jupí) a v Marks and Spencer koupím nouzový dárek pro kamarádku. Poté mířím do kina, kde čekám celé věky na ségru s manželem (její manžel je ta největší brzda, kterou znám, a proto s ním nerada chodím do kina, ale byli to jeho flexi passy, tak si nemůžu stěžovat:)  Jelikož jdeme na Posledního z Jediů, epizodu VIII ze Star Wars, a je den po premiéře, nemáme úplně ideální místa, ale ještě to jde. Mně ve spánku už od odpoledne tepe žíla, tak čekám, co to udělá. Samozřejmě mě někde uprostřed filmu začne bolet hlava.

Nevím, jestli je to tím, že si ho neužiju tak moc, jak jsem čekala. Možná jsem prostě jen měla vysoká očekávání, protože trailer vypadal skvěle a Epizoda VII se mi vážně líbila. Nakonec mám z toho smíšené pocity, bylo tam moc věcí přitažených za vlasy, moc zbytečných dějových linek a moc vtípků. Rozhodně se na to ale někdy kouknu ještě znova, protože mám pocit, že mi v té záplavě bitev a efektů pár věcí uniklo, a taky protože jsou to Star Wars. A taky proto, že je tam Kylo Ren (a ne, není to kvůli té scéně bez hábitu, i když ta v kině vyvolala dost zajímavé reakce, od pohoršení skalních fanoušků a po kapající sliny ženského publika. Jo, taky mi ukápla, přiznám se bez mučení:) Z kina vylezu s migrénou, sunu se domů, beru léky a čekám, až mi zaberou, takže jdu spát v půl třetí ráno. Krása.

16. prosince

Jedu naposledy na venkov, kde mám sraz s přáteli a bývalým přítelem, protože budeme mít „vánoční besídku“. Václav vaří, já jím po dlouhé době teplé jídlo, upekla jsem marokánky, tak si je dáme ke kafi, dáme si odpoledního šlofíka, pak dojedeme d cukrárny pro dortíky, já místo dalšího kafe piju víno. Balím si věci, co mám ještě u Václava, dvě tašky a jedna krabice, a tři roky vztahu v háji. Teprve když jsme si po více než dvou měsících od rozchodu začali odvážet věci, tak to na mě dolehlo, takže mám celý den slzy v očích, Václav si samozřejmě ničeho nevšimne a kamarádka se mě snaží utěšovat, když mi padají slzy jako hrachy. Jo, nenesu to moc dobře, aspoň ne teď před Vánoci.

17. prosince

Dlouhý spánek, nechám se od Václava ještě nakrmit, vlastně to vůbec nevypadá, že bychom se rozešli. O to je to horší, ale já vím, že i kdybychom se k sobě vrátili, tak takhle idylka vydrží maximálně týden a pak to bude zase pořád dokola. Václav mi ustřihne větve na zahradě, konečně si vrátíme klíče a já se ploužím do Prahy. Pořád jsem chtěla sníh, ale asi jsem zapomněla zmínit, že by nemusela přijít vánice, když jsem na cestě. Cestou se ještě stavím v Notinu vyzvednout poslední dárky, vypadá to, že už mám konečně všechno. Není třeba se moc plácat po ramenou, když přesně za týden je Štědrý den.

Dohrabu se domů, jdu si vařit snídaně a obědy do práce, dodělat pro kolegu vaječňák, co mu chci dát jako dárek k Vánocům, vykoupat se a připravit si věci na zítra. A pak si pustím tu Epizodu VII, abych zjistila, jestli jsem si ji jen neidealizovala – ne, pořád mám u toho takové záchvaty nostalgie a čirého nadšení z toho, že tenhle příběh pokračuje. Zapomenu, že jsou Star Wars tak šeredně dlouhé, takže jdu zase spát pozdě.

18. prosince

Vážně jsem neměla chodit spát někdy v půl druhé ráno. To byl blbý nápad. Rediguju časák, vyřizuju maily, řeším tři práce najednou. Nakonec toho ale docela dost udělám, akorát v půl pátý padám na ústa. V pět to balím, stejně už mám půl hodiny padla, a sunu se domů. Chce se mi strašlivě spát, ale než udělám to, co chci, a něco málo si přečtu, tak je zase jedenáct. Nechápu.

19. prosince

Jsem zavřená v kanceláři, zavalená prací, uzávěrky s blíží. Všichni řeší, jestli budeme mít vánoční večírek nebo prémie – já jsem tvrdý realista, takže jim říkám, že o tom si můžeme jen nechat zdát. A taky že jo. Jako vánoční prémii dostanu propisku, co šéf dostal jako reklamní produkt – a ještě zjistím, že nepíše.

21. prosince

prosinec.jpg

Uzávěrky časopisu! Jsem polomrtvá, ale časák je tiskárně a mně začíná dovolená. Večer mířím na vernisáž v Galerii kritiků, kde mám sraz se ségrou, Zuzkou a kamarádkami. Máme to místo vánočního setkání. Pusy nám jedou jako namazaná, já piju jako duha, dáváme si dárečky, s kamarádem probíráme novou epizodu Star Wars a trochu se mi to začíná slévat. Domů jsem jela taxíkem, to si matně pamatuju. Jen doufám, že jsem neobtěžovala taxikáře, ehm.

22. prosince

Nejhorší kocovina za poslední dobu. Chovám se jako zvířátko, takže se stáčím do klubíčka, úpím, v duchu přísahám, že nebudu pít, a snažím se nevyzvracet si žaludek. (To jste potřebovali vědět). Ve čtyři odpoledne se mi udělá lépe, tak píšu Zuzce, která chudák šla do práce, jak jí je. Taky prý nic moc. Bolí mě hlava jako střep, krása. Vážně nebudu pít… aspoň do Silvestra.

23. prosince

Jsem z té vernisáže pořád takové jetá, ale musím se zaktivizovat, stříhám video, balím věci, dopíšu články, uklízím byt, vynáším odpadky, zalévám kytky i pavouka a tak. Večer odjíždím k rodičům do Tábora, kde budu slavit Vánoce. Mám batoh a dvě tašky plné dárků, nadávám jak blázen, že nemám auto, protože táhnout tohle vlakem fakt není ideální. Navíc dvě věci jsou skleněné, tak celou cestu trnu, jestli jsem je nerozflákala. Nerozflákala, dobrý.

24. prosince

prosincec2.jpg

Je Štědrý den a je mi to úplně jedno. Prostě se nemůžu přinutit k tomu, abych z toho měla radost nebo se nějak ladila. V tomhle stavu to prostě nejde. Nakonec se přesvědčím, že aspoň zabalím dárky, obleču se, trochu se nalíčím a jdu ke svátečnímu stolu. Kousnu do řízku a chytne mě ten zub, o které můj zubař tvrdí, že je v pořádku. Krása, přesně toho jsem se bála. Přesouváme se ke stromečku, rozbalujeme dárky, já se letos těším víc na to, co řeknou rodiče: snad poprvé jsem se strefila a obešlo se to bez poznámek „máš šetřit, nemáš utrácet“. Díváme se na Anděla Páně (dobrý), na Dvanáct měsíčků (takhle česká kopírka Mrazíka mě ze začátku hrozně vytáčí, ale pak se mi to překvapivě líbí). Hodně se u toho nasměju a sama sebe překvapím, že se vůbec dokážu smát. Dobré vědět.

25. prosince

prosinec4.jpg

Jdeme k babičce, které mě chce důkladně vyzpovídat, protože mě dost dlouho neviděla. Ale já ve svém stavu prostě nejsem schopná odpovídat na otázky: „Jak se máš?“, „Co v práci“ a „Jak je ti bez Václava“. Jediná odpověď, které to shrnuje, je „na hovno“, ale to babičce říct nemůžu. Tak radši mlčím, poslouchám, pak se jdu s našima projít, protože je jak na jaře a Tábor je krásné město. Chůze pomáhá. Večer pohádka Nejlepší přítel, ta už mě moc nebaví, střídavě se směju a večer brečím do polštáře. Jo, přesně to jsem čekala, že se stane, až ze mě opadne ten pracovní stres, který mě udržoval v chodu.

26. prosince

prosinec3.jpg

Odpoledne jdu s kamarádkou na kafe a na dortík, pořád nemáme toho sladkého dost. Kamarádka je chudák, že mě za poslední dobou vždycky viděla jen ve chvíli, kdy se cítím špatně a snažím se kolem sebe nešířit negativitu (nevím, jak dalece jsem úspěšná). Kupodivu to ale se mnou stále zvládá, takže si dobře popovídáme, vsákneme dortík a kupodivu si nedáme žádný alkohol. Říkala jsem, že nebudu pít až do Silvestra:)

27. prosince – 29. prosince

Uzavírám se do sebe, řeším si věci v hlavě, cítím se hrozně. Neodepisuju už ani kamarádkám, prostě to nejde. Já jen doufám, že když je to takhle špatné, takže už se blížím ke konci celého toho blbého a temného období.

30. prosince

Zase v Praze. Trochu se zaktivizuju, peču masové šátečky s karamelizovanou cibulí, dělám domácí paštiku z kachních jater, uklízím byt, dám konečně vyprat prádlo, naložím se do vany a tak. Jediné, co mi ještě jde, je číst. Aspoň že tak, protože v knížkách se ztrácím a na chvíli zapomínám, jak se cítím.

31. prosince

prosinec5.jpg

Silvestr. Pokračuju v zušlechťování bytu, sama sebe, natáčím dvě videa a vůbec mi to nejde. Balím jídlo, víno, knížky pro ségru, čekám na kamarádku, která se někde zasekla, a pak jedeme k ségře slavit. Mám pořád své zašívací období, tak jsem ráda, že je nás tam jen šest a samí blízcí přátelé, víc lidí bych nezvládla. Něco sníme, něco popijeme, hodně se nasmějeme (jo, smát se vážně pořád umím, to je dobré znamení) a o půlnoci míříme na Vyšehrad. Dolezu tam s jazykem na vestě těsně před půlnocí, bouchneme šáňo, koukáme se na ohňostroje nad celou Prahou, doufáme, že nás vietnamské dětičky nezabijou nějakou petardou a popřejeme si šťastný nový rok. Já se cítím přesně opačně, než šťastná (líbí se mi pojem neradost, to je dost přesný) a vůbec se necítím na nový rok 2018 připravená. Jdeme s kamarádkou domů, cestou dokonce i chytíme tramvaj, doplazíme se do bytu a já koukám, že jsme nachodily asi deset kiláků. Na Silvestra. A to jsme nechodily křivě:)

Sbohem roku 2017, byl jsi dlouhý a těžký, takže jsem ráda, že jsi za námi. Rok 2018 musí být lepší, a to o hodně. I hvězdy to slibují, tak snad mi to vyjde:)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s