Leden byl zvláštní měsíc, ani dobrý, ani špatný, prostě tak něco mezi. A ano, vím, že už je březen, ale já na tenhle článek se stěhováním blogu zapomněla jak na smrt, takže ho tu máte opožděně. Ale nemusíte se bát, na tom únorovém už taky pracuju.

1. ledna

Jak na nový rok, tak po celý rok. Nechápu, proč se to říká, když má (skoro) každý první den nového roku kocovinu. Já se probudím jen s mírným bolehlavem, takže dobrý, vedle mě pochrupuje kamarádka. Jdu nám uvařit čaj a vylovit vývar, co jsem prozíravě koupila. Kamarádka odjíždí a já zalézám zpátky do postele a čtu si. Konečně dostávám lepší náladu – zcela nečekaně – tak přemýšlím, plánuju a sním. Koneckonců Nový rok je k tomu ideální příležitost.

2. ledna

Jedno z mých rozhodnutí je, že v roce 2018 budu míň pracovat (a víc vydělávat:), méně se stresovat, nechat se rozčilovat v práci, víc se o sebe starat a odpočívat. Takže hned 2. ledna si beru home-office. Moje dobrá nálada ze včerejška zmizela a už je to zase špatné.

3. – 4. ledna

Jsem zase v kanceláři, což mému psychickému stavu nepřidává. Z loňského roku tu zůstala hromada plotrů ke kontrole, takže bych mohla dělat jenom to. Jenže k tomu mám ještě svou práci (tedy dvě práce za jeden plat), práci po kolegovi a dvě práce bokem.

Cítím se hrozně, vím, že tohle nejsem já a nejvíc mě dojme šéf, který mě obviní z toho, že jsem si vymazala celý e-mail. Jasně, vymazala jsem si tisíce e-mailů, které potřebuju k práci a kterými si navíc kryju záda. Takže volá mě, pak volá celé firmě, aby jim sdělil, že jsem si vymazala e-mail, znovu volá mě a já se mu snažím vysvětlit, že ten e-mail blbnul už dlouhodobě (a že jsem to konzultovala s naším správcem) a že nejsem ajťák, takže vůbec netuším, jak e-mail (myslím celý e-mailový účet) vymazat. Domů přicházím skoro v slzách a cítím se asi nejhůř za poslední dobu – a to od října se cítím povětšinou pekelně.

5. ledna

Pracovní snídaně ve Styl a Interiér s holkama. Dám si pohankové palačinky s karamelizovanou hruškou – je to strašně dobrý. Akorát ta porce a cena už není nic moc, přesto si z téhle kavárny s holkama děláme tak trochu kancelář. Řešíme stávající projekt, nový projekt, pak v rychlosti probereme chlapy, jdu holky doprovodit, cestou se zastavím v Palladiu, kde naklušu do Lushe, protože tam mají 50% slevy. Slev mají málo, takže jsem dost zklamaná, ale aspoň ušetřím a ty dvě věci, které jsem chtěla, jsem sehnala.

Přijede kamarádka, které mi přiveze věci od bývalého a taky dárky, které jsem od něj dostala k Vánocům. Nadšeně jdu rozbalovat – a co mi dal? Knížku, které se tváří jako komiks a umění, ale ve skutečnosti je to porno! Fakt. Volám mu se záludnou otázkou: „Václave, můžeš mi říct, proč jsi mi dal k Vánocům porno?“, čímž ho natolik zaskočím, že se přizná, že tu knihu ani neotevřel. Přesně to jsem čekala, vím, že ji dostal od známého z Arga. Naštěstí dostanu ten obraz, co jsem si vybrala, jinak by mě to dost naštvalo.

6. – 7. ledna

A je to. Bouře přešla. Fyzicky se cítím bídně, ale je mi to šumák. Vím, že když člověk řeší hlavu, tak svoje tělo těžce zanedbává, takže jsem nic jiného nečekala.

8. ledna

Snažím se nahodit a začít pracovat, ale moje nechuť vytvářet hodnoty stále trvá. Vyřizuju ale jednu věc, druhou, třetí… mám v tom bordel. A na hlavě nám taky bordel, krása. A to musím mezi lidi. Ale konečně se zbavím jedné věci, které mě stresovala. Jedna z položek, co vyřešit v roce 2018 odškrtnula. Na 8. ledna to není špatné:) Odpoledne jdu ke kamarádce na kosmetiku, pak do masny, kde je jedna prodavačka na celou prodejnu, a když jí oznámím, že bych chtěla to maso umlít, tak hodí takový obličej, že by i mlíko zkyslo. Mně to ale náladu pokazit nemůže, i když fyzicky se pořád cítím jak hadr na podlahu. Duševně se ale cítím, jako kdybych mohla létat.

9. ledna

Jedu k zubaři, pořád mě bolí jeden a ten samý zub, takže jsem kapku nervózní. Nakonec ale doktor usoudí, že za všechno může špatně udělaná plomba, jinak kaz žádný a prý mám zuby pěkné. Začínám pochybovat o jeho kompetenci a zdravém úsudku. Ale tím lépe pro mě. Domlouváme si datum, kdy mi vytrhne osmičku, ne že bych se do toho hrnula, ale hodlám po letech znovu cestovat a vím, jak strašně mi osmička v kombinaci s letadlem dávala zabrat. Pak jdu do Martinusu předat Lucce knížku, valím se domů, hledám něco k jídlu (hm, předsevzetí, že budu víc vařit, pořád porušuju – zapomněla jsem totiž, že abych mohla vařit, tak taky musím chodit na nákup), vyřizuju věci do práce, rediguju knížku, které je ve verších (paráda), stříhám jedno video, druhé video, z posledních zbytků vařím snídani a obědy do práce (Láďa Hruška by záviděl:)

10. ledna

Kancelář, bordel-zmatek-bordel. Ani v novém roce to očividně nebude jinak. Zjišťuju, že když se uprostřed noci budím stresem z toho, že jdu ráno do práce, tak asi bude něco špatně. Potřebuju redigovat časopis, místo toho ale řeším technickou redakci, tiráže, jednu věc, deset věcí, tisíc věcí. Moje dobrá nálada zmizí jako mávnutím kouzelného proutku, k tomu se přidá ještě druhá a třetí práce, takže začínám šílet. Já bych zrovna teď vážně potřebovala trochu klidu a volna, abych se mohla dát dohromady.

11. ledna

Kancelář, bordel-zmatek-bordel. Grafici volají, kdy jim dám časopis, všichni chtějí zkontrolovat tiráže a tisková data, já cením zuby, že na to nemám čas, musím redigovat časák, protože už je pozdě, grafici by ho chtěli zítra, tak je ujišťuju, že zbláznili, že dřív než v úterý ho nedostanou. A že i to úterý je dost optimistické. Nenápadně se šéfa ptám, jestli by mi nechtěl najít kolegu do redakce, ale očividně nic takové nemá v úmyslu.

12. ledna

Snažím se uklidit byt, dodělat video a tak, ať se nevracím do úplného chaosu. Jedu do Tábora k našim. S mámou projdeme město, koupím si polštář a přemýšlím, jak ho potáhnu do Prahy. A taky si koupím boty – úplně ty samé, co mám na noze a koupila jsem je v Baťovi před dvěma lety. Prodavačka má ze mě Vánoce, proč si kupuju ty samé byty, já mám Vánoce z toho, že jsem sehnala nové (spíš staronové) kozačky (ty staré se mi rozpadly na patě).  Jako jediné ale nejsou ve slevě, no, co se dá dělat, to jsem celá já. U pokladny nakonec zjistím, že ve slevě jsou, takže ušetřím tisícovku a vesele si to štráduju do DM a pak na návštěvu k babičce. Ta upekla štrůdl, tak se láduju a tu toho se konečně nechávám zpovídat. Zajímá ji, jak je to v práci: „Děs, běs“, ale hlavně, jestli jsem nepotkala nějakého milého mládence. Moc ji nepotěším, protože zcela upřímně přiznám, že momentálně si ten single stav hrozně užívám. Mám totiž svatý klid. Jedu s mamčou domů, beru volební lístky a štráduju splnit občasnou povinnost. Pak se doma konečně najím, pokecám s tátou, který chce taky vědět, co chlapi a práce, a pak se jdu uložit s knížkou do pelechu.

13. – 14. ledna

Víkend u rodičů, máma vaří, já poctivě jím, čtu si a odpočívám. Je to bezva. Máma se mě předtím ptala, jestli může udělat uzený s chlupatýma knedlíkama. Nadšeně jsem ji ujistila, že může, že já i můj cholesterol se těšíme (můj cholesterol je vtip, vůbec bych to neměla jíst, ale tak jednou dvakrát za rok se to snad nezblázní). Mám pověst osoby, co skoro nic nejí, ale já jsem přitom dost vděčný strávník, jenom nesnáším tlusté maso a sebemenší kouskem jsem schopná na talíři donekonečna vypitvávat (mí rodiče by vám mohli vyprávět, myslím, že je to strašně štvalo, ale za ta léta si zvykli:) a nepotrpím si na takovou tu klasickou českou kuchyni. Nakonec jsem tak vděčný strávník, až chudák táta jí chleba, protože jsem mu knedlíky prostě sežrala. Máma už není zvyklá vařit pro víc lidí, tak to neodhadla, a já měla vážně hlad. Promiň, tati. V neděli odpoledne mizím do Prahy, musím si uvařit jídlo do práce, dokončit úklid bytu a vůbec se připravit na pracovní týden.

15. – 16. ledna

Jsem v redakci, rediguju časák, moc to nestíhám. Do toho dodělávám pohádky, odesílám tisková data, kontroluju tisková data, vymýšlím témata na články, rediguju články, odesílám články, vyřizuju hromadu mailů. Jo, tři práce v praxi. Nic moc. Odcházím vyřízená a fakt se modlím, ať jsem v tom chaosu na něco nezapomněla. V tuhle chvíli by to mohl být fakt prů… však vy víte co.

17. ledna

Vzala jsem si home office, ty dva dny vždycky pracuju deset hodin denně a pak potřebuju den volno, jinak by mi hráblo. Vůbec nic se mi nechce, nakonec se ale přemluvím k tomu, že něco udělám, doma poklidím a natočím video, které má padesát minut. Kdo to jako bude stříhat?

18. ledna

Vstávám ještě dřív, než když jdu do kanceláře, balím počítač a frčím na Budějovickou, kde mě nabere kamarádka, co na rozdíl ode mě má řidičák a auto. Jedeme na kraj Prahy, kde máme školení. S holkama dáváme poradu, které se nám ale protáhne, takže nakonec probereme sotva třetinu věcí co potřebujeme. Školení je fakt průšvih. Jsem unavená, podrážděná a hladová, takže na chudáka ajťáka, co pořád něco blábolí o filtrech, sliderech a vysvětluje mi, proč to nefunguje, dost štěkám. Pak mi dojde, že se chovám jako mrcha, tak se mu omluvím a radši mu začnu pokládat jednoduché otázky, abych se vůbec něco dozvěděla. Dozvím se, že půlka věcí tam nefunguje a půlka věcí v systému vůbec není. No, já jako šéfredaktorka vůbec nepotřebuju mít články v konceptech a možnost nastavení, kdy se zveřejňují, můžu to všechno dělat ručně, vždyť nemám nic jiného na práci, vážně ne… Jsme z toho všichni dost otrávení, protože tohle je fakt problém, kolegyně mě odveze zase zpátky, já jedu na Floru, kde skočím do DM a pak do Zootu. Jedu domů a snažím se všechno dodělat. Věci do práce, maily, zabalit si věci, protože zítra jedu do lázní, sestříhat video, které má těch padesát minut, připravit články na blog. Končím o půlnoci a jsem úplně hotová.

19. ledna

Jedu do lázní, které jsou kousek za Prahou, ale dostat se tam busem není vůbec sranda. Já chci auto. Ale nejdřív musím udělat řidičák, ehm… Jsem nejhorší cestovatel ever, připravená na kdejakou katastrofu a vystresovaná jak blázen. A to jedu 40 km za Prahu – dokážete si představit, jak vypadám na letišti? Dojedu na Holešovice, najdu autobus, nalodím se a jedu. Problém je, že nikde nehlásí zastávky, kolem pole, lesy, louky, nikde se nestaví, kde to do háje sem? Když podle času usoudím, že tahle pustina by mohla být moje přestupní stanice, pro jistotu se zeptám, ať nevystoupím uprostřed ničeho blbě, fakt je to ono. Ježe problém je, že navazující autobus odsud nejede. A kolem nikdo. Nakonec objevím nějakého dělníka, co se objevil nevím odkud, a ten mi ukáže, že zastávka do lázní je o kus jinde. Hm, značka v poli, to bych fakt nenašla. Popoběhnu, akorát vidím autobus, tak přidám. Řidič má ze mě srandu a složí mi poklonu, že jsem běžela jako Usáma bin Ládin. Teprve po chvíli mi dojde, ž myslel Usaina Bolta. Sláva, stihla jsem to. Dokonce i do těch lázní dorazím včas. Akorát nechápu, proč se mě všichni ptají, proč jezdím od lázní, kde jsou samí dědci. Mohla bych jim s klidem oznámit, že už jsem doma jednoho měla, takže jsem zvyklá, ale já si sem jedu odpočinout, ne si hledat manžela s francouzskýma holema.

Samozřejmě nemůžu mít klid ani v lázních, protože mi píše kolegyně z nového projektu, že je všechno v pytli. Takže si platím drahý antistresový pobyt, abych tu pracovala, rozčilovala se a stresovala. Jdu si dát koupel a konopný zábal, trochu to zabere. Taky mi ale rychle mi dojde, že lázně jsou továrna, takže po nějakém soukromí a atmosféře tu není ani stopy. A že musím zatraceně rychle odhodit stud. Kupodivu s tím nemám problém v samotné situaci, ale trpím takovou tou opožděnou trapností. Stává se vám to taky? Já se s tím trápím celý život a nikdy jsem nepřišla na to, jak tomu zabránit.

20. ledna

Je sobota, jsem v lázních, takže jsem všechny upozornila, že vážně nepracuju. Hodlám odpočívat. Jdu si dopřát parafínový zábal na ruce (to je dost vtipná věc) a pak reflexní masáž plosek nohou. Asi jsem čekala, že to bude fungovat víc, ale příjemné to je, ne že ne. Pak si jdu dát šlofíka, relaxace je náročná, a odpoledne jdu do perličkové olejové lázně. No, perličková lázeň připomíná zřídlo, takže mi čtyřikrát málem vyšplouchne čočky, ale jinak je to mega příjemné. Vůbec se mi nechce vylézat. Pak mě čeká masáž, moje záda se těší. Zjistím, že masér je chlap a já jsem nahá (ale úplně). Kupodivu v té chvíli mi to vadí jen trochu, později se ale kvůli tomu cítím strašně trapně. Chápete to někdo? Masér mě ujistí, že moje záda nejsou tak hrozná, jak si myslím, že s tím ještě jde něco dělat. Slyšela jsem to v nedávné době třikrát od různých lidí, takže dobře. Když s tím jde něco dělat, byla bych blbá, kdybych toho nevyužila. Já jen žila patnáct let v domnění, že s tím nic dělat nejde, táborské doktory bych fakt poslala někam. No, taky mi oznámí, že moje stresová zóna je tedy něco, tak se mu v kostce pokouším vysvětlit, z čeho to pramení. Po mém zhuštěném výkladu usoudí, že na to, co mám za sebou, to vlastně ještě není tak hrozné. Až na to, že mám vychýlený obratel. Chvíli si s tím hraje, není to moc příjemné, ale je fakt, že od té doby můžu hýbat krkem tak jako už dlouho ne. Zázrak. Pak si jdu dát procházku, něco vyfotit a pak si zase dám šlofíka. Vážně je ta relaxace docela únavná. Kvůli spánku jsem si ale nedošla na oběd, takže už šilhám hlady a vyhlížím večeři a hladově vyrážím mezi prvníma. Nasyslím si několik talířů a jsem naprosto spokojená.

21. ledna

Vykouknu z okna a všude bílo. Je to krásné, až na to, že jsem si chytře zapomněla naimpregnovat boty. Mířím na snídani, už mám zase hlad jak vlk. Pa se vracím na pokoj, hledám si další dovolenou, jenže pak nám vypadne wifina. Jdu na havajskou masáž lávovými kameny. Čekám průšvih, protože věci, co přehřívají organismus, mi většinou dělají zle. Ale nakonec je to úplně v pohodě, možná je to tím, že je vážně zima a jsem zmrzlá, takže mi to zahřívání jen prospěje. Opět mám svého oblíbeného maséra, který pořád vyzvídá, kde pracuju a pak si mě rovnou googluje. No fakt, vy jste šéfredaktorka. Musím se smát. Pak už jen relaxuju, i když chvílema to skoro pálí, dá se to vydržet, až mě to nakonec uspí. Pak mám ještě čínskou masáž hlavy, na kterou jsem se hodně těšila. Masérka mě potěší, že je antistresová, tak ji ujistím, že bych ji potřebovala každý den ve firmě, což ji upřímně pobaví. Fakt ale je, že ty body, co mi masírovala, pak cítím ještě celý den. Doufám, že je to dobře, a ne špatně. Jsem zrelaxována tak, že si jdu dát zase šlofíka. Nakonec jsem ale spala jen chvilku, takže vylézám ven, jdu fotit a dát si krátkou procházku. Pak si jdu sednout do kavárny, kde si dám pozdní oběd a čtu si. Je tu klid a teplo a mě konečně začalo zase bavit číst. Možná jsem prostě jen potřebovala vypadnout a vypnout. Pak se přejedená dám krátkou procházku ještě na druhou stranu, ale už je vážně zima, takže jdu zalézt do pokoje, kde si čtu a nakonec zase usnu. Probudím se a mířím na večeři, po obědě ještě nemám úplně vyloženě hlad, takže mi vyhovuje, že v neděli je večeře skromnější. I tak se slušně naperu a koulím se zpátky na pokoj, kde si zase čtu. Vypadá to, že čtecí krize skončila.

22. ledna

Vůbec se mi odsud nechce, okolí je krásné, personál strašně milý, jídlo skvělé a procedury jsou báječné, když se oprostíte od toho, že je kolem hluk a vy jste nahá mezi cizíma lidma. Nejvíc mě baví, že jsou tady lidi k sobě nějak záhadně zdvořilí a usměvaví, všichni se zdraví a děkují si, personál se usmívá a ještě vám dojde ohřát jídlo, když přijdete pozdě, nebo se vás ptají, jestli je voda fajn a nechcete ji teplejší nebo studenější… Kdybyste mě viděli, jak si tu spokojeně kráčím, čumím na stromy, na vločky, usmívám se na lidi i na kachny, nepoznali byste mě. Bohužel jsem si jistá, že mi to nevydrží ani jediný den v práci, smutné.

23. – 24. ledna

Ale, jo, tak nakonec mi to vydrželo dva dny. Tedy ne, že by mě nikdo neštval, to zase ne, ale každopádně jsem se tím nenechala rozhodit. Kéž by to vydrželo déle. Jenže víte, co je největší problém toho, když máte tři práce? Nejsou to tři práce, to že nevíte, kam dřív skočit a vzájemně se vám to kreje, ale to, že když vás neštve jedna práce, tak vás štve druhá, a když vás neštve druhá, tak třetí určitě. Dokážete si představit, že vás konstantě štvou dvě práce místo jedné? Nebo dokonce všechny tři najednou – i když to se stává jen opravdu zřídla, ťuk ťuk.

25. ledna

Skvělý, probouzím se a mám oteklé uzliny. V práci č. 3 máme mega průšvih, mám z toho neskutečně špatnou náladu, i když to není moje vina. Vyměnila jsem jednu práci, které mě neúměrně stresovala za druhou práci, které mě taky neúměrně štve a stresuje, jak já to dělám. Můžu jen doufat, že se časem pořádně domluvíme a sedne si to, jinak to moc nevidím.

26. ledna

Máme schůzku z práce č. 2 a č. 3. Jedu pozdě, protože tramvaj jeden krokem. Táhnu s sebou batoch, jelikož odtud pojedu na nádraží a pak do Tábora. Hned jak se posadím, dostanu čočku, takže to nakonec dopadne tak, že na sebe slušně štěkáme – já asi víc, mám naučeno, že nejlepší obrana je útok. Sice si pak všichni myslí, že jsem hydra největší – což si myslí i tady – ale když neměříte ani 160 centimetrů a jste blondýna, tak je to v mnoha oborech potřeba. Pak dostanu čočku ještě za to, že jsem štěkala po svém nadřízeném – no jo, však mi to došlo a omluvila jsem se mu, ale mohli by taky pochopit, že mi musí dodávat včas platné informace, jinak že to fungovat nebude. Pak s kolegyněmi řešíme práci č. 2, taky nejsem z některých změn na větvi, ale takhle práce je většinu času fajn. Dám si dort, který je ale na můj vkus moc hispster, nevím, asi mám radši klasičtější chutě. Dojím po kolegyni kaši, s náladou hluboko pod bodem mrazu legu do Bookspotu, kde si vyzvednu recenzák od Martinus.cz. Náladu mi to zlepší jen nepatrně, takže je vidět, jak špatně na to jsem. Jedu do Tábora, je mi zle fyzicky i psychicky, ruším návštěvu u babči a rovnou jedu k našim. Odplížím se k volbám, doufám, že to Drahoš aspoň vyhraje, když už tam lezu nemocná, tak se mu snažím nehodit sopla k hlasovacímu lístku. Co kdyby byl potom neplatný, ne?:)

Vrátím se domů a zalézám do postele, usnu, pak se probudím a zjistím, že je mi zle od žaludku. Může to být z léků? Nebo z toho dýňového dortu? Netuším, jak je možné, že by zrovna mně mohlo být špatně z dortu, i když je teda fakt, že chuťově mi moc nesedl… Ale chápete to, aby vám bylo špatně z dortu? Já ne.

27. ledna

Nálada tak střední, ale uzliny jsou velké, takže doma trochu chroptím. Trochu víc, takže máma posílá tátu, ať se cestou k babče staví v lékárně a koupí mi takový zelený hnus na kloktání. Táta přiveze od babči borůvkový koláč – naprostá záchrana, vůbec mi nechutná jíst, ale cukry jsou dobré vždycky, takže do sebe narvu pár dílků a pak jdu kloktat a pak hodinu nemůžu jíst ani pít. Celý den překlápím blog na nové stránky, je to drbačka, ale mám z toho radost. U toho sleduju výsledky voleb, jsem napnutá jak kšandy. Sice jsem si byla jistá, že to vyhraje Zeman, ale ta čísla vůbec nejsou zlá… No dobře, tak jsem se opět nemýlila, i když tentokrát bych se mýlila strašně ráda. Takže tohoto… tvora budeme mít i s tím jeho ansámblem dalších pět let na Hradě? Jsem zklamaná, až mě to samotnou překvapí. Až do noci překlápím blog, i když bych měla radši ležet…

28. ledna

Máma je nešťastná, že jí zbyla hrozná spousta jídla, protože malý Otesánek je nemocný a nechce jíst. Normálně bych jí vyžrala špajz, ale tentokrát nejsem ve své obvyklé žravé kondici. Tak mi balí jídlo s sebou, já se jí snažím dodat odvahy, že už bude mít brzy všechna vyšetření za sebou (a v duchu doufám, že to bude v pořádku – nechci jí nervovat ještě tím, že i já se o ni bojím, tak se radši tvářím, že je to všechno jen rutina a že to dá levou zadní, i když to není zrovna sranda.) Jedu do Prahy, cestou si čtu, konečně mě to zase začalo bavit. Doma se mi nic nechce, ale nakonec se zaktivizuju k úklidu a vyřeším i pár věcí do práce.

29. ledna

Mám home office, protože dneska máme velkou redakční poradu. Ráno řeším věci do práce č. 1 a 3., nechám si přivézt nákup, douklidím byt a pak se jdu maskovat, až na poradě taky nějak vypadám. Venku je nádherně, svítí sluníčko, takže naivně vyrážím bez čepice, ale hned na schodech mi dojde, že je fakt zima. Naštěstí mám čepici v kabelce, tak si ji narazím na hlavu a mažu. Jsem tam dřív, jdu se schovat na recepci, protože ten vítr je hrozně studený a mně pořád není dobře. Velká redakční porada je nakonec malá, nejvíc času nám zabere zapojení projektoru, které trvá skoro půl hodiny. Zvládneme to, ale já začínám mít ošklivý pocit, že ty porady, které si vymohly kolegyně, budou jen ztrátou času, kterou bych mohla věnovat něčemu užitečnějšímu. Třeba jiné práci. Nebo spánku.

30. ledna

Beru si ještě další home office, i když už je mi trochu líp. Uklízím byt, zalévám kyty, vařím si snídaně a obědy do práce, kultivuju sama sebe, řeším věci do práce i na blog, ale neudělám toho zdaleka tolik, kolik jsem si myslela a chtěla. Vůbec mám pocit, že jsem byla celý leden taková zpomalená, že na mě dolehla únava a vyčerpání z toho roku 2017 i roku předtím, které byly oba hodně těžké a v mnoha věcech špatné. Nějak v sobě nemůžu najít motivaci, kromě toho, že potřebuju peníze… a to není pro práci nikdy dobré, zároveň ale cítím, že teď není na žádné velké změny ta správná doba a naladění.

No, a někdy si vás práce najde sama, protože mi píše kamarádka překladatelka, jestli bych jí nezredigovala v létě jednu knihu. Je to jen jednorázovka, navíc v docela těsném termínu, ale hrozně se těším – romantiku dělám vždycky ráda, překvapivě je to pro redaktora příjemná a jednoduchá práce, a navíc od nového roku mám strašnou chuť zase číst a dělat jazykového redaktora. Většinu času totiž dělám šéfredaktorku časopisu (i když to mě taky baví) a hlavně organizaci redakce a týmu (to mě taky baví a jde mi to, ale přiznám se, že mě ty lidi někdy – spíš docela často – tak strašně štvou!) Knížky mě občas štvou taky, tím, jak jsou blbé, ale většinou jsou oproti lidem milionové. Takže mám radost a těším se. Jen doufám, že se mi to podaří lépe naplánovat a nevznikne z toho takové zlo léto jako minulý rok. To bych si vážně nerada zopakovala.

31. ledna

Zase v kanceláři. Rediguju časopis, dopíšu recenzi, upravuju nový blog, posílám recenzi kolegyni, spokojeně se šklebím, že můj šéf konečně musí pracovat s naším neschopným grafikem: To si dělá srandu, má to být v černé, a on to má ve CMYKU? Mám chuť mu říct: Vítej v mém světě, protože tohle jsem s naším grafikem řešila opakovaně u každé knížky celé dva roky. A to ještě nezažil, když se na desetkrát opravovala obálka, protože ty prostě neumí už vůbec – k téhle knížce ji dělala druhý grafik, který je pro tuhle firmu zase schopný než moc. Fakt mám radost, že to jednou řeší někdo jiný než já. Dodělám, co jsem měla, začíná mě bolet hlava – vylezu ven a prší, takže se nedivím, že mě bere migréna, lezu domů, ještě něco vyřizuju, dávám si večeři (dokud můžu jíst) a pak beru léky. Kupodivu jednou zabírají, zalézám do postele a čtu si.