Únor 2018

Únor byl krátký, ale náročný. Prostě některé věci v životě nečekáte, takže o to víc vás to potom semele. Nemůžu říct, že navzdory tomu všemu špatnému, bych se ale měla špatně. Oproti minulému roku se mám mnohem líp. Kdyby nebylo nemoci v rodině, občas práce, stresu a nezaplacených faktur a mého pochybného zdraví, tak bych se asi měla dokonce i dobře. V rámci možností.

  1. února

Kancelář. Co víc k tomu psát. Že bych měla málo práce, to si nemůžu stěžovat, ale na druhou stranu jsem si vybojovala, abych nemakala jako debil, takže momentálně mě moje práce zase začíná i bavit.

  1. února

Home office. A co člověk dělá na home-officu? Vyřizuje to, na co by si jinak bral dovolenou. Jdu na pasové oddělení, protože mi pas propadl v roce 2014. Ehm. Zjišťuju, že starý pas musím odevzdat – ehm, podruhé – až na to, že já netuším, jestli ho doma vůbec mám. Doma ho hledám, nic nenacházím, volám mámě, jestli ho nemám u nich, taky nic.

  1. února

únor1

Jedu na Háje, kde mám sraz s holkama z Dětí noci. Dáme si oběd, pak de odkoulíme do cukrárny, jsem totálně přežraná, ale zjistila jsem, že můžu pít kafe. Po letech jsem si dala kafe a nic mi nebylo. Halejula. S holkama drbeme knížky, práci, probereme i zahradu, psy, pavouky, prostě všechno. S nikým jiným, než s ostatními milovníky knih a lidí z nakladatelského světa, si nepokecáte tak dobře o práci a knihách, takže se domů vracím nabitá energií a dobrou náladou.

  1. února

Zas doháním o víkendu práci. Klasika. Večer přijíždí kamarádka, tak se musím kromě práce vrhnout taky na debordelizaci bytu, ať nevypadám jako prase. Kamarádky s sebou přiveze lahev šampaňského, takže jsem vcelku poveselená, a je mi jasný, že zítra se mi nebude chtít ani trochu vstávat. Ale to by se mi nechtělo ani tak. A za tyhle naše girls night nějaká ta únava a občas mírný bolehav rozhodně stojí.

  1. února

V práci č. 3 šílím z nového projektu, jsem naprosto zablokovaná a v nervech, nestíhám jíst a třesou se mi ruce. Říkám si, proč jsem jednu práci na prd vyměnila za druhou, která je ještě horší. To se snad může povést jen mně. Nakonec se rozhodnu, že mi to za ty peníze nestojí a dám jim výpověď. Uleví se mi. Mezitím co špekuluju nad tím, jak je můj život na nic a co se ještě horšího stát může (to jsem neměla říkat), mi uteče sklípkan z terária. Stojím uprostřed ložnice a ječím tak, že bych se dostala do La Scaly. Pak se trochu seberu a dojde mi, že ho musím najít. Nejenom, že je to pavouk, je obrovský, chlupatý a děsivý, ale hlavně jedovatý. Kdyby mě kousl, mám problém, kdyby se objevil u sousedů, mám pěkný průser. Naštěstí je Ušák z tý svobody tak zmatený, že nedolezl ani metr od tetárka. Uklidňuju pavouka, ať nikam nechodí, a řeším, jak ho polapit (vzpomenu si jak chytit hada i štíra, ale jak na jedovatého pavouka jako na potvoru zrovna ne). Nechci se nechat kousnout a zároveň mu nechci ublížit. Nakonec to vyřeším vařečkou a Ušák je zpátky v terárku. Těžko říct, kdo z nás dvou je víc traumatizovaný. Volám ségře, ať si pro Ušího s manželem o víkendu přijedou, že mi zdrhnul. Ségra z toho má srandu, její manžel učurává smíchy. Ts, chtěla bych je vidět, tohle není žádná sranda. Rozhodnu se, že když jsem schopná ulapit takovou obludu, tak mě přece nebude štvát nějaká blbá práce. Amen.

  1. února

Zase kancelář, doháním to, co jsem včera kvůli práci č. 3 nestihla. Moc mi to nejde, krása. Jsem v práci zase skoro deset hodin, ale něco jsem vyřídila.

  1. února

únor2

Home ofice a schůzka kvůli práci č. 3. Dám si kafe, vážně ho můžu pít, konečně. A oznámím nadřízeným, že pokud to bude pořád takový voser, že s tím končím. Hodinu se mě střídavě snaží přesvědčit, ať to nedělám, že to bude dobrý, a střídavě mě štvou tím, že nic nevydržím, že zažili horší věci. No, to já taky, tak jim s klidem oznamuju, že mají blbý život a že práci na prd fakt nechci. Nakonec mě ale přesvědčí, že už to bude v pohodě. Nemám z toho moc dobrý pocit, ale je fakt, že ty peníze by mi dost chyběly. Dám tomu šanci ještě měsíc, uvidíme, jestli se to skutečně zlepší, nebo jestli to byly jen kecy. Mažu domů, abych dodělala korekturu časopisu do práce č. 1, kterou jsem kvůli tomu vopruzu s prací č. 3 nestihla. Jsem nervní, protože máma je v nemocnici na vyšetření a čekám, až mi zavolá. Máma volá – a tohle jsem nečekala. Odpoledne střídavě hystericky brečím, maluju ty nejhorší čerty na zeď (bohužel zcela reálné), zase brečím a do toho páchám korekturu, ve které sekám jednu chybu za druhou. Jsem úplně mimo. To je tak, když si říkáte, co se ještě může pokazit. Odpověď je: všechno. Všechno podstatné.

Jsem pozvaná na vernisáž v Galerii kritiků a hodlám se opít. Střídavě tam pobrekávám, opíjím se a snažíme se se ségrou nějak podpořit a pak pobrekáváme obě. Nakonec s holkama skončíme v Deanovi, kde mě dokonce balí nějaký chlap (mladý a vcelku pohledný) a taky mi koupí drink. To už se mi asi deset let nestalo. V šatně mi nechtějí vydat kabát, protože kamarádka ztratila můj lístek, nakonec ho z nich vyřvu, domů dorazím nad ránem těžce společensky unavená.

  1. února

No, je mi přímo úměrně k tomu, kolik jsem toho vypila. Ráno mám ještě zbytkový alkohol, takže mi nic není, ve dvě odpoledne konečně vystřízlivím a je mi zle až do osmi večer. To už se mi taky dlouho nestalo.

  1. února

Doháním to, co jsem včera kvůli kocovině nestihla. Pořád jsem mimo, zablokovaná, vynervovaná a plná strachu.

  1. a 11. února

Stav zablokování a obav stále trvá. Snažím se přesvědčit, ať něco dělám, ale moc mi to nejde. Tak se radši dívám na krasobruslení.  V neděli se konečně dopracuju k tomu udělat něco do práce, klasika.

  1. února

Jedu přes celou Prahu na poradu z práce č. 2 a 3. Práci č. 3 vyřešíme asi za 5 minut, takže jdu s kolegyní řešit práci č. 2. Bohužel uprostřed naší interní porady přijde kolega, zrovna když probíráme těhotenství, vaginální suchost, menstruaci a další pro muže tajuplné věci. Omlouvám se mu za případnou újmu na zdraví a sexuálním životě. Jedu domů, dodělám korektury časáku a nakonec zase končím u krasobruslení.

  1. února

Práci č. 1 se blíží uzávěrky, takže přituhuje. Včera jsem toho kvůli poradě a cestě hodinu tam, hodinu zpátky moc neudělala, takže teď to složitě doháním. Dám si v práci hezkých 9 hodin a něco, ale vypadá to, že jsem to snad stihla. Akorát nevím, jestli správně. Plazím se domů.

  1. února

Prý je dneska Valentýn. A já mám uzávěrky. Samozřejmě poseru titulek a přijdu na to, až v náhledech z tiskárny. Tedy, on o podělal autor, ale já si toho měla všimnout. To je tak, když se plácáte po rameni, že jste to odeslali včas. Houbelec.

 Opravuju chybu v titulku, omlouvám se tiskárně (z nějakého záhadného důvodu mě mají moji spolupracovníci rádi, což upřímně moc nechápu – konkrétně Mafře jsem totiž za celé dva roky, co tu dělám, odevzdala časák včas a správně asi tak dvakrát.) Možná mě mají rádi kvůli tomu, že jim čas od času volám stylem: Dobrý den, tady Zuzana. Mám problém, protože jsem debil.“ A to nekecám, přesně takhle jsem jim zrovna dneska volala.

Jdu redigovat další číslo časáku a mám v tom docela zmatek. Kolegyně se ptá, do dělám, tak po pravdě odpovídám: Hele, právě jsem upálila Husa, zabila Gottwalda (no, co stejně měl syflis), rozbila hlavy vlasatcům, spáchala atentát na cara, proběhla se s vlkodlakama a teď jdu ulovit nějakého mamutka. Ano, v téhle dlouhé větě se dá shrnout jedno číslo časopisu. Kolegyně to strašně baví. Do toho řeším další věci, které jsem nestihla, takže po 10 hodinách se plazím domů, mám mastnou hlavu, nemám ale sílu si ji umýt, nemám sílu si uvařit večeři (beztak mám prázdnou lednici), tak se usalaším u krasobruslení. To je tedy Valentýn.)

  1. února

Šéf má dovolenou, takže i když jsem měla být v kanclu, tak si beru home office. Potřebuju si nechat odpočinout oči, mám s nima teď velké problémy. Ještě že jsem byla tak prozíravá, protože mě bere migréna jak pes. Beru si léky a jdu si lehnout. Pak se dívám na krasobruslení a večer se dokopu k tomu, abych udělala něco do práce č. 2.

  1. února

Ráno jdu ke kadeřnici, už to mám hrozně tmavý. Po dvou a půl hodinách jsem konečně zase blondýna. Sjedu si do knihovny, kde konečně zaplatím pokutu, a taky si půjčím romanťárnu. Je to jediná kniha, kterou teď asi chci číst. Koupím si cestou oběd, doma ho zbagruju u počítače, kde řeším kupu pracovních věcí. Pak si jdu číst a pohltí mě to tak, že jdu pěkně pozdě spát.

  1. února

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Měla jsem naplánované pochůzky, ale nestíhám. Namaluju se, natočím unboxing a pak mířím na Radši sraz, kde Markétce pořádáme tajnou oslavu. Mám dojem, že jedu pozdě, protože cestou ještě potřebuju koupit růži – nakonec to mám úplně akorát. No, moc nám to nevychází, ale hraje nám do noty, že Marillee jde pozdě, jinak by nás našla, jak tam bezradně stojíme a nemáme skoro nic. Je to klasický sraz knihomolů, pusy nám jedou jako namazané, probíráme všechno možné, a jak už je u mě zvykem zapomínám fotit. Mířím domů, jako vždycky jsem nabitá energií z příjemných lidí a v ruce nesu zbytek mraženého cheescaku od Dory. Mám ráda kamarádky, co mi nechávají zbytkyJ Dívám se na krasobruslení, u toho dojím ten chceescake a jsem naprosto spokojená. Pak si zase jdu číst romaňtárnu. Mám novou závislost.

  1. února

Nic se mi nechce, nakonec se ale dokopu k práci, k úklidu a dočtu i tu slaďárnu. A pak nemám chuť číst nic jiného, ach jo.

  1. února

Ráno přijíždí bývalý přítel na návštěvu – říkám mu, že když už mě bude budit, ať přinese snídani. Přinese, i když toho teda moc nekoupil, jak byl rozespalý. Probereme naše přátele, mou mámu a on se postará o kytky – původně byly jeho, takže já je jen zalévám, nic jiného s nima neumím. O slovo se hlásí migréna, je mi zle. Beru si léky a doufám, že zaberou, potřebuju pracovat. Něco vyřídím do práce (a poučka, když na mě jde migréna, mám se na to vykašlat, protože jsem v tom akorát přehlídla chybu a zítra za to dostanu přes čumák). Nakonec léky zaberou, letím do knihovny půjčit si dva další díly té romantické série (jak říkám, je to zavilost). Přiletím kvůli tomu pozdě na kosmetiku, ale knížky mají přednost. Jdu si vyzvednout Mixit a pak domů, kde mi dojde, že si ještě potřebuju uvařit jídlo a kaši k snídani na tři dny do práce. Vrhnu se na to a v průběhu mi dojde, že mi to na tři dny nevyjde. Buď to nějak šalamounsky vyřeším, nebo ve čtvrtek budu o hladu. To nééé. Zalézám do postele, že si budu číst, ale ten druhý díl už mě tak nechytne jako ten první. To je teda začátek týdne, pch.

  1. února

V práci č. 1 řeším práci č. 2 a 3. Ono se to nezdá, ale naplánovat na měsíc dva úplně rozdílné e-ziny není zrovna sranda. Začíná mě opět bolet hlava, do toho po mě chce něco šéf z práce č. 1 – no jsem v redakci, tak má na to plné právo – a pak mě začne štvát zase šéf z práce č. 3, překvapivě. Fakt nechápu lidi, co z každé drobnosti dělají strašlivou vědu a z vás debila. Lituju toho, že jsem na té výpovědi vážně netrvala a nechala jsem se přesvědčit, že to bude dobrý. A to jsme jen na začátku schvalování s klientem, takže ten největší vopruz mě teprve čeká. Nakonec se z toho ale překvapivě rychle oklepu, mám fakt vážnější starosti, než šéfa a klientku co prudí. Stala se chyba v prvních korekturách, proto se jich dělá víc, takže nechápu, co šílí a dávám to nepokrytě najevo. Asi čekali, že budu víc kajícná, to mají smůlu, nedělám tu práci týden a není mi dvacet.

  1. – 22. února

Jsem v kanceláři, tedy v práci č. 1. Musím dodělat všechno, co jsem kvůli práci č. 2 a 3. nestihla. Žádné překvapení, nestíhám.  Kolegovi oznámím: „Pracuju na tom, ale zatím jsem se dostala jen k titulu.“ Což je bohužel naprostá pravda. Musím odevzdat zredigovanou Cestu kolem světa za 80 dní, převyprávěnou a ilustrovanou, ale vůbec se k tomu přes jinou práci nemůžu dostat. Maily, časopis, práce č. 2 a 3., autoři, co taky touží mě jednou za čas vidět, plotry a tak. Nakonec se k tomu ve čtvrtek skutečně dostanu, ale jen kvůli tomu, že se mi nechce pracovat na časopisu, protože se mi chce hrozně spátJ

  1. února

únor4

Home office. Vážně nic se mi nechce. Překvapuje to ještě někoho?  Ale nakonec něco dodělám, i když ne všechno. Ségra dneska slaví narozeniny, tak se jdu šlechtit, nahodit obličej a natočit si vlasy. Venku je pekelná zima a vyrážím sestře vyzvednout dárek. Jo, včas, já vím, ale objednala jsem ho už před víc než 14 dny, jen jsem ho nestihla vyzvednout, ehm. Ségra píše, jak to stíhám, píšu, že moc nestíhám, pak zase že stíhám. Dárek mám, na lavičce ho zabalím, je zima jako v morně. Jedu a kupodivu včas, jenže to by nesměly mít tramvaje výluky. Obě tramvaje, které potřebuju. Naštvaná volám sestře, že musím kus cesty v tý zimě jít pěšky, a nevím, kdy dorazím. Projdu se, jsem zmrzlá jako sobolí lejno, ale jsem na místě. Vyžírám mísu se šunkou a sýrem, piju víno, kecáme s holkama, s kamarádkou venčím psa, na to, že prý zavírají v 11 večer, se nám to vcelku protáhne. Končíme v Retru, kde si v nějakém záchvatu dám Cosmopolitan (mimochodem je pěkně hnusný). A mě je pěkně blbě. Proč jsem za ta léta zapomněla, že Cosmopolitan nemám pít? No, dopadla jsem jak před lety, mám okno a podařilo se mi propít svetr. A chudák ségra mě musela táhnout domů. Ještě že posiluje. Tohle se mi podařilo naposledy asi v 25. Děsný.

  1. února

Šance, že umřu, je značná. Průběžně přes den mi píše ségra a budí mě z deliria, jestli jsem ok. V sedm večer jí napíšu, že jsem ok, ale jestli mi náhodu nezvala věci. Měla jsem tam docela drahé záležitosti, tak bych je nerada prochlastala. Ještě že tu ségru mám, takže jsem propila jen ten svetr. I tak jsem na sebe naštvaná, protože ten svetr byl můj nejoblíbenější. Dobře mi tak, nemám chlastat a dělat kraviny.

  1. února

Polehávám, čtu si, dívám se na krasobruslení, mobilizuju se, abych uklízela a taky se zlidštila. Dokonce dostříhám i to video.

  1. února

Vstávám, protože mě čeká porada na druhém konci Prahy. Pro jistotu píšu šéfovi, jestli se skutečně koná, protože obvykle posílá potvrzující e-mail, ale tentokrát mi nic nepřišlo. Byla bych šťastná jak blecha, kdyby porada odpadla, protože to lítání bez svetru mi moc neprospělo a cítím se pod psa. Jednou mám štěstí, porada skutečně odpadla! Šéf mi to napíše, až když mám hotový make-up, tak se zase odlíčím. Ráda bych si šla lehnout, ale píše mi šéf z práce č. 2 a 3., takže musím něco dělat. Nakonec něco udělám, dám si šlofíka, zase něco udělám, nafotím fotky na blog, uvařím si jídlo do práce, uklidím byt a publikuju video.

  1. února

Mrzne. Jako že hodně. A já mám čepici u ségry, paráda. Vytvářím nouzový obleček ze šály a mého kabátu s chlupatou kapucí, takže v závěru vypadám jako (mrňavý a chlupatý) Kylo Ren. Divím se, že se mě lidi nebojí.

Zase v kanceláři. Uzávěrky se pomalu, ale jistě blíží. Do toho mi dochází, že musím udělat daňové přiznání a vůbec nevím, jak na to. Pořád je mi po té oslavě, kocovině a lítání bez svetru blbě. A navíc musím z Garamondu vymámit dvě faktury, přičemž ta jedna je ještě z listopadu. Odpoledne se naštvu, tak mu zavolám, samozřejmě mi to nebere. Nakonec se mi ozve večer a je hrozně překvapený, že chci taky zaplatit. Upřímně, šílenější rozhovor už jsem dlouho nevedla. Chápete, že vám někdo, kdo má vlastní firmu, řekne: „Já vám zaplatím výhledově, až zaplatím důležitější věci.“ A když trváte na tom, aby vám to zaplatit hned, tak vám ještě řekne, že prosincovou fakturu vám nezaplatí. Trvám na svém a nakonec musím vyhrožovat právníky, což ho spíš rozčílí, nakonec mu nabídnu, že mu za ten prosinec naúčtuju míň, pokud mi peníze uhradí do týdne. Sice přijdu o pět tisíc ale lepší peníze míň peněz v hrsti, než žádný peníze. Snad mi je opravdu pošle. Jdu si dát sprchu a celá se klepu, dělá se mi úplně fyzicky zle z takového jednání.

  1. února

Zase v kanceláři, špatně jsem spala a z jednání s Garamondem jsem pořád ještě celá nesvá. Nevím, jestli jsem víc vystresovaná, naštvaná nebo vyklepaná. Mám ale spoustu práce a starostí, tak musím doufat, že mé výhrůžky skutečně dopadly na úrodnou půdu, a do týdne ty peníze budu konečně mít. Potřebuju je. Pořád mrzne, pořád nemám čepici a vypadám jako Kylo Ren. Večer se snažím nenápadně vyplížit z práce a potká mě šéf – no, divně s sebou trhne, takže se mě asi lekl. Musím se zase celá odmaskovat, protože si se mnou chce povídat, a poté se zase celá zabalit, abych nezmrzla. Beztak jdu zase domů o hodinu dýl.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s