Vím, že už je červen, a já přidávám teprve shrnutí za duben. Duben byl měsíc plný stresu, kdy jsem řešila práci i pořizování psa, dělala si pořádek v bytě i v hlavě a připravovala se na tu velkou chlupatou změnu… Přiznám se, že přečíst si to takhle s odstupem zhruba jednoho měsíce je vlastně dost sranda, protože od té doby se toho změnilo ještě hodně…

1. dubna

Doháním všechno, co jsem včera kvůli kocovině nestihla. Dávám nádobí do myčky, utírám prach, luxuju, peru jednu pračku, druhou pračku, větším prádlo, myju umyvadlo, zalévám kytky, fotím fotky na blog, vařím oběd, stříhám video. Prostě můj obvyklý víkend.

2. dubna

Velikonoční pondělí. Bývalý přítel mě pozval na oběd. Velikonoce jsem vždycky slavili spolu a on prý nemůže vydržet, že jsem sama a hladová. Musím se smát, protože máma mi asi desetkrát volala, abych přijela k nim, jenže na Velikonoce k nim jede ségra s manželem – a upřímně složit se u našich v pěti dospělých lidech je vždycky trochu problém. Například musíme obědvat postupně – nebo nějaký chudák jí u stolu v obýváku, protože k tomu kuchyňskému se prostě nevejdeme😊 Takže se radši střídáme, a já jedu k Václavovi za Prahu. Vařil svíčkovou, povídáme si o Velikonocích, o rodině, o svatbách v jeho rodině, co se chystají, o zdraví a tak. Škádlím ho, že by se na stará kolena mohl oženit ještě on a na to mi řekne: „Když jsi mě neulovila ani ty, tak už žádná.“ Hm, já jsem si nikdy nemyslela, že bych ho mohla ulovit, přišel mi v tomhle směru naprosto nedosažitelný.

Jdu pozdravit přátele, s kamarádkou hodit rychlý pokec a podívat se na její novou kuchyň. Pak si s Václavem chvíli sedneme na zahradu, je krásně, pak si dáme svačinku, protože Václav dostal od známých spoustu jídla a neví, co s ním, takže šroty Zuzanka mu od toho ochotně pomůže. Dostanu ještě tašku plnou výslužky a odpoledne zase frčím domů.

3. dubna

Chtěla jsem jít aktivně do kanceláře, ale už večer jsem se rozhodla, že moc aktivity škodí, takže si beru home office. Jsem ještě po tom pátku nějaká nedospaná a celá zlomená. Takže rediguju doma pěkně z postele, pak zanáším opravy, vyřizuju maily, všechno posílám grafikům a tak.

4. dubna

Tomuhle se říká vstát levou nohou. Mám odpornou náladu, kdy mě všechno a všichni štvou. A to jsem se po dlouhé době docela dobře vyspala, a dokonce jsem jednou do práce dorazila včas. Mám přesně takovou tu nespokojenou, bolestínskou a ublíženou náladu, kdy jsem ze všeho unavená a podrážděná. Jsem unavená z toho, že je máma nemocná, že mám moc práce, že zase nemám peníze, že nevím, jestli si můžu koupit avokáda, když nejsou ve slevě, že šéf je debil, že makám za tyhle mizerný prahy, že mi zase vyskočil krční obratel a nemůžu pořádně hýbat krkem, že jsem totálně zaseknutá v bludném kruhu a vůbec nevím, jak z něj ven. Kupodivu ale nejsem sama, kolega je na tom stejně, takže to možná jsou to jen skvrny na slunci. Do toho na mě padla jarní únava (nebo možná únava ze všech starostí a ze života), takže si můžu roztrhnout pusu. A přitom je venku tak krásně a já mám náladu pod bodem mrazu.

5. dubna

Špatná nálada pořád trvá, mám hromadu práce, pořád se něčím stresuju (i věcma, co s prací vůbec nesouvisí), dokončuju redigování článků do časopisu, vyřizuju maily, posílám články ke korektuře, naháním smlouvy, zjišťuju, že ve smlouvách máme jiné logo než v originálu knížky, svištím ke kolegovi, ať napíše Italům, co tam teda vlastně chtějí, opravuju plotry, posílám grafikovi tunu oprav, s druhým grafikem řeším, že se nám do pohádek nevejdou tiráže, opravuju dvě pohádky pro děti, vymýšlím super krátkou tiráž do pohádek, volá mi třetí grafička, kterou otravuju s tím, že potřebuju zalomit časopis, otravuju autora, který měl už pětkrát dodat článek a pořád ho nedodal, otravuju šéfa, že mi musí k článku dodat fotky, že už to fakt spěchá, přijde čtvrtý grafik, řešíme plotry tří knížek najednou, bolí mě oči, jsem vyřízená a už na to skoro nevidím. Ale vypadá to, že je to v pořádku, doufám. Sunu se domů, chci jít ještě cestou do knihovny, ale na zastávce se mi udělá špatně (občas se mi stává, že je mi na omdlení), tak radši jedu rovnou pěkně domů. Dobře jsem udělala, protože mi vůbec není dobře.

6. dubna

Nikdy neuvěříte, jakou radost má člověk z toho, že má home office. Fakt. Konečně špatná nálada zmizela a já se zase cejtím jako svoje optimistické já (i když to tak moc nevypadá, i já ho mám, jen v posledních třech letech nevylejzalo moc často ven). Raduju se z toho, že venku svítí sluníčko, že mám hezký byt, kde se cítím dobře (bohužel není můj), že mám spoustu báječných knih na čtení a že mě v neděli čeká Instameet, na který se moc těším. Taky si vařím kafe (protože po pěti letech můžu pít kafe, chápete to?) Beru si ho k počítači a otvírám pracovní e-mail. Píše korektor, že jsem mu neposlala jeden text (v tom případně netuším, kam jsem ho teda zahrabala, ehm), grafik mi posílá rozsáhlé opravy textu, které musím zkontrolovat (jestli na té práci něco vážně nesnáším, jsou to plotry a opravy v nich!), autor mi konečně posílá článek, který měl odevzdat asi před měsícem. Jop. Celý den jsem ale nervózní, protože nesnáším pocit nejistoty, a čekám, jestli mi přijde jeden e-mail. Už mám chuť jim napsat, ale říkám si, že je nemusím prudit. Půl šesté. Email je tady! Jop, všechno vychází, ale teď je nutné být rychlá. Posílám zprávu a fotky mámě a ségře, ale mámě nefunguje internet a ségra nemá mobilní data. Taky když jednou potřebuju poradit! To je zákon schválnosti. Tak se nakonec rozhodnu sama a napíšu jim. Už nejsem schopná nic dělat, pořád čekám na finální verdikt. Devět hodin. Přišel e-mail. Ono to vyšlo! A naprosto perfektně! Jsem dojatá, směju se, brečím, prostě jsem vážně vyrovnaná. Ale vyšlo to, už je to jisté! Budu mít psa. A právě tenhle poděs (kterého jsem chtěla od začátku) a žádný jiný bude můj.

7. dubna

Pořád mám sáhodlouhý seznam toho, co musím udělat, jenže místo toho se pouštím do jarního úklidu, to znamená, že nakouknu i tam, kam normálně nekoukám. Divím se, že mi pod postelí neleží zvířecí mrtvolky, takový je to humus. Stěhuju nábytek po bytě, předělávám komoru a předsíň, konečně zazimuju kabáty a kozačky, vyházím asi miliardu věcí (chápete, proč se vám v domě pořád hromadí sklenice a krabice?), vytáhnu jarní oblečení, vyperu povlečení, převleču postel, nandám nádobí do myčky, vyluxuju, umeju koupelnu a kuchyň, pouštím se do stříhání videa a do toho mi volá kamarádka, jestli u mě zítra může přespat. Jsem nějaká vyřízená, ale i když jsem pořád neumyla podlahy a okna (ehm), tak byt vcelku prokoukl a ta změna je rozhodně k lepšímu. Jdu si dát vanu a pak si chci číst.

8. dubna

Jako vždycky, když se na něco moc těším, tak mi není dobře. Přesto ze sebe dělám člověka, natáčím dvě videa (ta světla ve spojení s kontaktníma čočkama dávají mým nemocným očím zabrat – jsem si jistá, že mě primářka nepochválí, až přijdu na kontrolu). Pak mířím na Instameet, který pořádá Kuba z Bookscalling. Nejdřív se jdeme podívat do zavřené a báječně prázdné Městské knihovny na Mariánském náměstí, kde nás třeba pustí i do skladu (nejvíc mě zaujme, že mají ve skladu dlouhou polici plnou Padesáti odstínů šedi – vypadá to, že ten boom, co tuhle sérii provázel, skončil.)

Dostaneme k tomu i zajímavý výklad, a i když pořád trvám na tom, že je to bludiště, mám dojem, že už se tam nebudu beznadějně ztrácet. Navíc se dozvím i pár zajímavých věcí, třeba ohledně sbírky obrazů na Opatově nebo sbírky vzácných tisků. Následně Dory hlasuje pro přestávku na jídlo, takže všichni zamíříme do KFC (strašně dlouho jsem fast food neměla a od té doby mám naprosto nezvladatelnou chuť na hranolky – a ne, nedala jsem si je. Takže díky, Dory! 🙂 Pak se přesuneme do Veletržního paláce, kde jsem byla naposledy před… no, hodně lety. Nevím, jestli jsem to někde zmiňovala, ale kromě žurnalistiky jsem studovala kulturní studia (ano, praktické, já vím), takže mám Veletržák slušně prolezlý, ale už je to dávno, tak jsem překvapená, jak se to tu změnilo. Nicméně pořád ještě některé obrazy poznám a přiřadím je k autorovi, což mě samotnou potěší – ta studia očividně nebyla marná. Pustí nás i na nepřístupnou terasu, kde je nám řečeno, ať nechodíme mimo vyznačenou trasu, že je to v dezolátním stavu – blogeři, kteří potřebují hezkou fotku toho samozřejmě nedbají. Takže třeba na Terku Špetlíkovou povykuju, že jestli kvůli ní někam propadnu a zabiju se, že jí budu chodit strašit. Nebo na otázku Honzy (Doriina přítele), jestli za sebou chceme na fotce jeřáby, odpovídám: „Hlavně ať tam vypadám jako člověk.“ Honza je dobrý fotograf, takže jako člověk vypadám, i když stoupnout si vedle Dory nelichotí asi nikomu😊 Pak jdeme prolézt Veletržák, kulturně se vzdělat a začínáme být docela mrtví. Jenže to nás ještě čeká komentovaná prohlídka Katariny Grosse a Marie Lassig. Na tu jsem chtěla jít sama o sobě, takže jsem ráda, že mi to Kuba takhle krásně umožnil. Upřímně, kdybych to ale měla platit ze svého, tak bych byla docela naštvaná. Zapomněla jsem, že umění, které je označováno za „současné“ prostě není nic pro mě. Já to chápu, ty myšlenky, koncepty a přesahy, ano, jak říkám, studovala jsem to, ale zároveň čím jsem starší, tím víc je mi to cizí. Minimálně Katarina Grosse je ale zajímavá tou mamutí expozicí, která má prý působit pozitivně, na mě ale působila dost agresivně a necítila jsem se tam dobře – nicméně současné umění má vyvolávat pocity (to platí i o moderním umění) a nemusí to být zrovna pocity libosti, takže to ve výsledku funguje.

Pak už jdeme do kavárny, kde si konečně dáváme zasloužené kafe (díkybohu), chvíli hodíme řeč, lidi si rozeberou knihy, které nám laskavě poskytlo nakladatelství Albatros Media (já mám krátké ruce, takže Eleanor, po které toužím, neukořistím, tak se knih vzdám – snažím se teď třídit si věci i myšlenky a dospět k nějaké rovnováze – jo, zatím mi to moc nejde, ale je to proces). Dory s Honzou a Terkou si mě dobírají kvůli tomu, že odmítám Tinder i chodit na rande (o tom vám asi ještě někdy napíšu, protože kamarádky i kolegy z práce moje názory na (ne)randění fakt baví), já si dobírám Honzu (tahle se pozná dokonalý chlap – když zvládne i vaše nesnesitelné kamarádky, a tou nesnesitelnou kamarádkou myslím samu sebe😊 a pak jedu domů. Bylo to skvělé, ale jsem úplně vyřízená. A to mě doma ještě čeká malý úklid a následně přijede kamarádka – ta mě zná, tak přiveze kromě lahve vína taky nějaké jídlo. Jsem hotová, ale víno stejně otevřu a dáme si naše klasické hluboké filozofické debaty. A i když to zní ironicky, tak to tak nemyslím, s kamarádkou nad vínem dost často řešíme závažné a poměrně hluboké věci, za což jsem jí nesmírně vděčná, protože ta možnost o tom mluvit s někým, kdo nesoudí a neopovrhuje, je k nezaplacení. Navíc tím, že se svoje zmatené pocity pokouším srozumitelně vyjádřit, si už ty myšlenky a pocity třídím, umím je pak lépe pochopit a uchopit. Ne nadarmo říkám, že kamarádka je můj psycholog, akorát ji za to teda neplatím. Ale asi bych měla začít😊 O půlnoci dopijeme a odpadneme. Obě ráno vstáváme, to bude veselé😊

9. dubna

Zoufale se mi nechce vstávat, ale zároveň po víně nemůžu spát. Přemýšlím, že dneska na kliniku, kam jsem objednaná na odstranění pih prostě nepřijdu. Nakonec přeci jen vylezu, s kamarádkou jsem obě jak přejeté, vařím čaj a kafe a snažím se uvést do nějakého přijatelného stavu. Kamarádka odchází, já jdu chvíli po ní. Kupodivu kliniku najdu, přijdu včas, vyšlapu tři nebo čtyři patra, vyplním nějaké formuláře, nechám si vyšetřit pihy. Zprávy nejsou ideální, něco se jim odstraňovat vůbec nechce, já chápu, že to není potřeba, ale mě jde spíš o estetiku. Nicméně dvě pihy laserem odstranit jsou, dvě mi musí řezat. Řezání zamítám, nehodlám si k laseru a únavě z ponocování a alkoholu přidávat ještě stehy. Už jsem jednou na odstranění pih byla, takže vím, že to rozhodně není bezbolestné, jak se všude píše. Za těch pět let se nic nezměnilo, i když tentokrát to bolí méně a taky to trvá kratší dobu. Jsem o tři tisíce lehčí, o dvě pihy chudší a o bolest bohatší. Nejlepší začátek týdne, jaký si umíte představit. Další řezničinu nechávám až na podzim, jak z důvodů hojení, tak z důvodů financí, ty největší výdaje mě ještě čekají, tak si v úsporách nechci zbytečně vydolovat tunel Blanka. Zvládla jsem to brzy a další schůzku mám až v jedenáct, tak se jdu projít z Příkopů nahoru k Muzeu, je krásně, sedám na tramvaj, jedu do knihovny (konečně jsem sehnala Kus temnoty, jupí), jdu se projít na Mírák, nakonec to mám docela akorát, předávám paní knihu, jdu na autobus a jedu domů. Mám šílený hlad a kocovinové chutě, tak si připravuju nouzovku, pak konečně usedám k počítači, abych taky něco vyřídila. Po víně jsem pořád taková jetá, záda mám sice umrtvená, ale i přesto se to začíná ozývat, takže vyřídím to nejnutnější a jdu si dát šlofíka.

10. dubna

Dneska jsem měla být v kanceláři, ale vzhledem k tomu, v jakém stavu jsem se včera nacházela, jsem usoudila, že je to velmi špatný nápad. Přiznám se, že poslední dobou trpím značkou pracovní demotivovaností. Nakonec vstávám brzy, píšu kolegyni, píšu autorům, rediguju Malé ženy, zanáším opravy, posílám je kolegovi, rediguju články do časopisu, vařím si jídlo a kaši do práce (málem si totálně spálím chilli con carne, zachráním to jen tak tak), uklízím, zalévám kytky, luxuju. Venku je tak nádherně a já sedím doma u počítače, aspoň si otevřu dveře na balkon a pak trpím tím, že na něm nemůžu pracovat. Dokonce vyfotím i pár fotek na blog a umeju si tu odporně mastnou hlavu. Sice jsem toho neudělala tolik, kolik jsem chtěla (to jsou ty mé seznamy úkolů), ale něco jsem udělala. Aspoň že tak, i když je mi jasné, že zítra, až zase v kanceláři nebudu stíhat, z toho tak dobrý pocit mít nebudu.

11. dubna

Konečně jsem se dopracovala do kanceláře. Standardně je tu binec, dělám reklamy, nechám si je schválit, šéf mi je zase mění, naháním grafiky, prskám, že do druhého časopisu má jít jiná reklama – proč si ji taky nemůže vymyslet druhý šéfredaktor – lítám ke grafikovi, vyřizuju horu mailů a dotazů, přijde autor, kterému se musím věnovat. Nakonec se dostávám i k redigování článků do časopisu, ale jde mi to jak psovi pastva.

12. dubna

Vesele pokračujeme. Zrediguju časopis, zanesu opravy, pošlu je grafikům. Schválím reklamy, zjistím, že nám ještě nějaké chybí, tak se snažím vymámit ze šéfa nějaké informace. Zkontroluju tři knížky pohádek, konečně schválím patery plotry tiskárnám, zkontroluju zanesené opravy do plotrů a potvrdím tiskárně, že můžou tisknout (a jak to teď píšu, tak fakt doufám, že jsem to udělala), píšu grafikovi, ať mi pošle podklady pro obálku, pak zase že jsem je už našla, sháním kontakt na jednu z našich autorek, na kterou nikdo – ale nikdo – nemá telefon, protože potřebujeme její fotku a zítra mají jít tisková data do tiskárny, nakonec ji naženu přes FB a všechno se to vyřeší. Jsem unavená, přestávám vidět, ale většinu věcí, co jsem chtěla udělat, jsem udělala, tak se ve tři čtvrtě na pět plížím domů.

Jednou taky včas, což se mi tvrdě nevyplatí, protože jakmile vystrčím čumák před budovu, tak zjistím, že stejný nápad měl i šéf, který právě vyjíždí s autem. Zastaví, chvíli se mnou hodí řeč (hlavně s ptá, kdy budu v kanceláři, gr) a usmívá se, pak jede a já můžu jít domů.

13. dubna

Snažím se vyřešit nevyřešitelné, tedy potřebuju, aby mě někdo dovezl během jednoho dne do Ostravy a zpátky. A to ideálně 4. května. Jenže je to před prodlouženým víkendem, takže se to nikomu nehodí, paráda. Jasně, mohla bych jet vlakem, ale prostě si sama jet pro psa do Ostravy, pak přes celou Ostravu tam a zase zpátky, vlakem tři a půl hodiny do Prahy a pak ještě přes Prahu netroufám. Jsem z toho úplně vyřízená a krásně si tím stresem, že to vůbec nevychází a že nad tím nemám kontrolu, zabiju den. A to jsem se ráno probudila s pocitem, že se mám vlastně docela dobře. Jasně. Vydrží mi to vždycky do prvního telefonátu nebo mailu. Zrediguju články do práce č. 2, nahraju je na web, většinu věcí ale kvůli řešení neřešitelného neudělám. Nakonec ale dostanu aspoň další porci radosti a roztomilosti v podobě fotek toho mého poděsa. Roste jako z vody a je tedy maximálně rozkošný.

14. dubna

Teprve dneska mi dojde, že probíhá Shopping Fever. Já myslela, že je to až příští týden! Krucinál, těch slev ale vážně potřebuju využít. Vařím oběd, dávám nádobí do myčky, zapínám myčku, fotím fotky na blog, stříhám a publikuju video. Pak nahodím lehký make-up, jako správný šetřivý důchodce vystřihnu slevové kupóny a mířím do centra. Je krásně, ale už je na mě skoro moc horko. Jedu na Flóru, kde zajdu do Orsay, seženu kalhoty, které už jsem odtamtud měla a byl to můj nenošenější kousek loňského roku, takže si rovnou kupuju dvoje. U pokladny zjistím, že na ně ta sleva neplatí (nechápu, proč nějaký krám dává slevové kupony, které ve výsledky skoro na nich neplatí), ale je mi to fuk, jsou vážně dokonalé. Jdu do HM, protože potřebuju novou halenku do práce, místo toho si koupím nové šaty. Omlouvám mě to, že mám na ně 20 % slevu a že tenhle typ šatů patří taky ke kouskům, které tahám až nevhodně často. (Tak často, až to vypadá, že jiné šaty ani nemám😊 Oběhnu Baťu, nic, volá mi Václav, že zařídil něco, o co jsem ho poprosila – hodný je. Jdu do Sephory, kde nechám majlant, ale omlouvá mě 20% sleva, dárek v podobě miniatur k nákupu a to, že mám za měsíc narozeniny. Jedu na Václavák a jdu do Humanicu, jako na potvoru tam nic nemají. Takže boty pořád nemám, jsem zvědavá, v čemu budu chodit. Jedu na Slavii, už mě začíná bolet hlava, takže nemám úplně ideální náladu. Ještě zaběhnu do Pepca, kde si koupím konečně hrnek na kafe v ideální velikosti, pár blbostí do domácnosti, co zrovna potřebuju, a jedny slip-ony za 180 Kč. Překvapivě jsou občas tyhle šunt boty ty nejpohodlnější, mám to vyzkoušené. Jdu ještě do zverimexu, ale nic se mi nelíbí. Nebo se mi nelíbí cena. Pak se odplazím domů, mám čtyři tašky, které jsou pěkně těžké, a bolavou hlavu. Jsem tak vyřízená, že si musím jít lehnout. Probouzím se asi po hodině s šílenou bolestí, takže mi dojde, že se dostavila plnohodnotná migréna. Jdu si uvařit čaj, vzít si lék a pak si pustit pár romantických filmů, u kterých se nevhodně dojímám.

15. dubna

Probouzím se – opět – s bolestí hlavy. To snad ne. Jsem vyřízená, takže je jasné, že ty velkolepé plány na mytí oken, psaní recenzí a vyžehlení koše prádla, kde nejspíš na dně budou ještě šaty z loňského léta (bez legrace) padají. Jdu si uvařit čaj, vzít si léky, dodělat článek na blog, zavolat mámě, napsat ségře a vyzvednout si nákup, co mi doručil Košik.cz. To je maximum, čeho jsem schopná. Nemám vůbec hlad a chuť, tak jdu zase zalézt do postele. Proberu se pozdě odpoledne, je mi o něco líp, takže se vrhám na vaření oběda a snídaní na tři dny do práce, přípravy tašky do práce, vyndám nádobí z myčky, dám nádobí do myčky, umyju kuchyňskou linku, vyluxuju, zaleju kytky a pak se naložím do vany. Jdu ale pozdě spát, což se mi zítra v práci určitě pěkně vymstí.

16. dubna

A taky že jo, vstávat se mi nechce ani za nic. Navíc se mi ještě zdály fakt pošahaný sny. Dohrabu se do práce, venku je hnusně, naštěstí přestalo na chvíli pršet, zjišťuju, že časopis není hotový (proč mě to překvapuje), tak využívám času a jdu redigovat články do dalšího čísla, kde mám taky pěkný skluz. Samozřejmě jsem si zase zapomněla vyžádat poklady pro obálku – vždyť obálka není ani trochu důležitá, že? Hlavně se mi to stalo už po několikátý, ach jo. Jde mi to nečekaně od ruky, tak mám radost, ale kolem oběda mě zase začíná bolet hlava a dělat se mi špatně – berou mě křeče do břicha, tlačí mě žaludek, motá se mi hlava a soustředěnost mám na bodu nula. Ještě že už mám většinu hotovou. Do toho dostávám konečně celý zlom časopisu, ale budu to muset zvládnout zítra během jediného dne, což je masakr, protože dneska si na závěrečnou korekturu netroufám.

17. dubna

Vůbec jsem nemohla vstát, jak se mi chtělo spát. Mám oteklé a bolavé oči tak, že sotva vidím. Což je ta nejdebilnější chvíle, protože mě dneska čeká poslední korektura časopisu, který zítra musí jít do tiskárny. Mám na to jen tenhle jediný den, což je samo o sobě šílené, navíc když jsem na tom od rána takhle. Aspoň grafikům opravím titulku, protože ta jde jako upoutávka ještě do druhého časopisu a kolega grafik ji už asi týden chce, protože ji potřebuje na polepy na stánek. Spáchám i tu korekturu, zkontroluju reklamy, všechno opravím a pošlu do tiskárny.

18. dubna

Uzávěrky. Nepošlu sice časopis včas, ale zase tak dramaticky pozdě taky ne. Plácám se po ramenou, i když se v duchu modlím, aby tam nebylo moc chyb. V poslední době totiž opravdu moc dobře nevidím, ani na blízko, ani na dálku, což je pro literární redaktorku vcelku problém. Dodělávám resty, které jsem kvůli časáku nestihla, opravuju plotry, zjistím, že tam máme chyby, nechám je opravit, posílám je do tiskárny. Domlouvám se s grafikem, kdy mi odevzdá další pohádky. S dalšíma grafikama řeším, kam se nám ztratila Architektura třetí říše (najdeme to, uf). Kontroluju slovenský pohádky, dodělávám tiráže, vyřizuju maily, od šéfa dostanu výplatu a můžu jít domů. Hurá.

19. až 22. dubna

Home office. Jsem vyčerpaná, takže si vždycky po uzávěrkách beru pár dní, kdy toho moc nedělám. Vyřídím maily, vyžádám si a pošlu elektronickou verzi časopisu, nakouknu do pár rukopisů (nechápu proč, když šéf si to stejně schvaluje sám – upřímně já bych nevydala nic z toho, co nám chodí, škoda papíru), zrediguju kousek knížky. Taky konečně sestříhám video, umeju okna (no dobře, jen půl, zbytek mě ještě čeká), podlahy (taky jen půlku:), uvařím oběd, nechám si přivézt nákup, zaleju kytky, konečně uklidím přeschlé prádlo ze sušáku (jak dlouho to tam už sakra visí?), utřu prach, dám nádobí do myčky, podaří se mi lehce si stříknout savo proti plísní do očí (nedoporučuju), umeju umyvadlo, zjistím, že jsem na těch oknech udělala pěkné kocoury (ta špína možná byla nakonec lepší než tohle), vyměním konečně závěs v koupelně, pustím se do boje proti mravencům (každoroční problém této doby), připevním zástěnu na balkon, kterou mi zpola odervala nějaká zimní bouře (bydlím v pátém patře a mám strach z výšek, takže to není má oblíbená činnost – zatínám u toho zuby, snažím se moc nedívat na to, co dělám, takže to skončí tak, že moje ruce vypadají jak po souboji s tygrem), bolí mě soustavně hlava, přečtu tři knihy, rozepíšu dvě recenze a natočím video. Pořád se stresuju z toho, že netuším, jak mám dostat psa z Ostravy…

23. dubna

Dnešek mám teda brutálně naplánovaný, ale i když mě pořád bolí hlava, tak se cítím, že bych to taky jednou mohla dát. Mířím na oční kliniku na kontrolu, berou to teda poctivě, takže zase prolezu všemožnýma vyšetřeníma, ze kterých mě bolí oči (a hlava ještě víc). Bohužel se stav očí vůbec nezlepšil, takže i tady dostávám diagnózu: „Nevím, co s váma.“ Rychle mě ještě šoupne své kolegyni, dostanu nové rady a tipy, prý by to mělo zabrat, ale antibiotika mě nakonec prý stejně neminou. Kvůli nečekané konzultaci jsem se tam zdržela, kupodivu ale trefím do metra, trochu popobíhám, protože to nestíhám a na půl dvanáctou jsem objednaná ke kadeřnici. Přiletím s pětiminutovým zpožděním (to mě nepřekvapuje, dneska mi od rána nic nevychází, a i na kliniku jsem přijela pozdě, a to jsem měla ve svých plánek i časovou rezervu, divný den). S kadeřnicí si výborně popovídáme, jako vždy, kupodivu jednou nenadává, v jakém stavu mám vlasy, naopak říká, že je to pěkný (no nevím, já si pěkný vlasy představuju jinak), obarví mě, takže zase zářím jako blbá blondýna. Aspoň se mám na co vymlouvat. Teď mám časovou rezervu, takže si jdu koupit koblihu a obloženou housku (vyvážená strava) a sníst si to do parku na lavičku. Je krásně, ale na mě už je moc vedro. Ale rozkvetly šeříky (miluju je), ale bohužel taky kaštany, což znamená jediné: čeká mě alergické peklo. Pak jdu ke kamarádce na kosmetiku, po vysazení hormonální antikoncepce mám pleť horší než puberťačka, takže si se mou místo hodiny hraje hodinu a půl a padlá na mě všechno možné. Mezitím probíráme taky všechno možné, přijde bouřka (klasika, vždyť mám nový účes) a hlava mě začíná pekelně bolet. Šinu se v dešti domů, hlava bolí, takže si doma vařím čaj a beru si analgetika. Tohle není bolest hlavy, ale migréna. Bohužel jsem je ale vzala pozdě, takže mi nechtějí zabrat, tak se kroutím a usínám s pocitem, že se s tou migrénou zítra ráno taky probudím.

24. dubna

Probouzím se v šest s příšernou migrénou. Vypínám budík, co měl zvonit až za půl hodiny, protože je mi jasné, že dneska do kanceláře nedojdu. Jdu si uvařit čaj, zapít analgetika. V půl sedmé usedám k počítači a v té nejpříšernější náladě řeším samé příjemné věci: jak nám zkrátí rozpočet, kdy (a jestli vůbec) nám sakra proplatí faktury a jestli mi tedy někdo pomůže. Mezitím někde léky trochu zabírají, takže z posledních sil vydržím vzhůru do desíti, kdy začíná předprodej lístků na Letní shakespearovské slavnosti. Sedím u toho, jak přikovaná, vybrat lístky mi trvá asi půl minuty (vážně) a půlka už jich je pryč? Nechápu to. Buď mělo tolik lidí protekci, nebo jsou rychlejší než Flash. Navíc mi ještě objednávka přeskočí, takže o pracně ukořistěné lístky přijdu, také musím koupit jiné – stojí to majlant, sice nemám nejhorší místa, ale nejlepší zdaleka taky ne. Chtělo by to dalekohled. Mám z toho ještě mizernější náladu, tak vyřizuju maily, posílám kolegům do práce, co potřebují, a jdu si konečně lehnout. Probouzím se až po obědě, pořád mi není dobře a nemůžu zrovna moc jíst. Navíc už toho doma ani moc nemám. Jdu napsat autorkám příjemnou zprávu o zkráceném rozpočtu, abych ten den měla ještě hezčí. Pak jdu řešit neproplacené faktury (aby ten den byl ještě o kus lepší). Nějakým zázrakem to po pár hodinách skutečně vyřeším. Sice mě oškubou, ale nic jiného jsem nečekala, jsem ráda, že mě neoškubali tolik. Když to po sobě čtu, tak si říkám, že je to se mnou v tohle věku vlastně hrozně smutný, když jsem vděčná za to, že mě někdo obere jen málo. Jdu si připravit věci do práce, pustit si seriál a u toho mi přijde ještě jedna špatná zpráva – nikdo mi očividně s odvozem z Ostravy pomoc nedokáže, takže mám náladu hluboko pod bodem mrazu. Tak, až se z toho naštvu, a rozhodnu se, že to vyřeším sama. Bude to peklo, a to nejenom pro mě, ale co. Fakt je lepší se spoléhat sama na sebe. Uleví se mi, ale mám tělo tak rozházené a hlava mě zase začíná pobolívat, že nemůžu spát. A to zítra do kanceláře už vážně musím – šéf po mě očividně touží, protože se dneska poptával, kdy budu v kanclu.

25. a 26. dubna

Konečně v kanceláři. Rediguju články do časopisu, zase mi čtyři články chybí, jak já to dělám, prudím autory, ať dodají články, vyřizuju maily, schvaluju plotry, snažím se objednat si přes internet lístky na stránkách ČD do Ostravy, a bez legrace mi to trvá asi tři hodiny, protože jim to pořád padá a nejde si vybrat místenky. Paráda. Mám práce až nad hlavu a půl dne řeším takovou kravinu. Požádám šéfa o dovolenou, vyzvednu si zbytek výplaty, vyplním žádost o dovolenou, dám ji na stůl kolegyni, pošlu šéfovi vyúčtování za minulé číslo časopisu, zjistím, že si jízdenku do Ostravy, co jsem pracně koupila, musím přezervovat a nevím, jestli to vůbec na Českých drahách jde. Kupodivu jde, přeci jen vylezly ČD do 21. století – a dokonce se mi to podaří. Přidávám upoutávky na firemní FB, měním na něm obrázky, snažím se ze šéfa vytáhnout ISBN a čísla k jedné knize, o které tvrdí, že jsou v redakční tabulce, až na to, že nejsou, přijde autor skenovat fotky, píše mi autorka, zda bych jí neposlala kontakt na pana spisovatele,  až na to že ho nemám, tak ho lovím od šéfa, dodělávám tiráže do jedné knihy, kterou jsem neviděla ani z rychlíku, zjištuju, že slovenská verze pohádky nemá předsádky, píšu grafikům, ať předsádky dodají, protože jsem dělala českou verzi, takže jsem si vcelku jistá, že to předsádky má, lovím číslo účtu na jednoho autora, které chce šéf, posílám články do časopisu na korekturu.

Když se plazím ve čtvrtek ven s tím, že mi začíná dovolená, potkám naši grafičku, které se za mnou ani nestihla zastavit, ještě jí připomenu, co všechno od ní potřebuju, pokecáme, a dokonce mě hodí autem domů.

27., 28. a 29. dubna

Začíná mi dovolená a s tím mi taky dochází, co všechno jsem kvůli plánování nestihla. Celá Mise P, jak pořizování psa nazývám, mi v hlavně zabrala tolik času, že jsem se nedostala k realizaci, takže teď z toho šílím, objednávám na internetu jako zběsilá, zjišťuju, že půlka věcí, co nutně potřebuju, není zrovna skladem, netuším, kde je sehnat, do toho vleze příští týden státní svátek a já vůbec nevím, jestli aspoň část budu mít doma, než si toho chudáka přivezu. Zatím to vypadá, že bude bez pelechu, misek i granulí. Jsem z toho v nervech, nakonec ale seženu skoro všechno, čekám asi šest balíků, modlím se, ať aspoň něco dorazí včas, jinak to bude fakt průšvih, dodělávám pár věcí do první i druhé práce a podrobuju byt jarnímu úklidu. Což znamená, že se nevěnuju povrchovému úklidu, který praktikuju normálně, ale nakukuju i tam, kam normálně půl roku ani nešáhnu, uklízím i vnitřky skříní, přehazuju šatník, stěhuju a nově organizuju věci a vynáším asi půl tunu odpadků. Takové velké třídění dělám docela pravidelně, ale upřímně, očividně jsem ho nedělala pořádně, nebo jsem větší sysel, než jsem si myslela, protože ač žiju v odmění, že třídím a zbytečně nehromadím věci, tak mám doma krámů fakt požehnaně.

30. dubna

Už mi z toho všeho hrabe. Jsem celý den doma, snažím se něco dodělat, ale jak jsem v nervech, bolí mě hlava a samozřejmě nic nestíhám. Ve chvíli, kdy bych potřebovala jet jako fretka na kofeinu. Klasika. Jsem celý den doma a čekám balík od České pošty – a hádejte co? Prý jsem nebyla zastižena. Paráda. Dochází mi, že pět balíků ze šesti mám objednaných přes Českou poštu, což znamená, že se s nima prakticky můžu rozloučit. Absolutně netuším, co budu dělat, pokud mi aspoň ty dva, které potřebuju nejvíc, nepřijdou. Z pošty si je vyzvednout nestihnu, navíc bych je ani neunesla. Nakonec toho moc neudělám, nahazuju make-up, domlouvám se s holkama na večer a jdu natáčet videa. Pak mířím na vernisáž do Galerie kritiků, kde je za barem kamarádka, abych jí dělala společnost a dala si víno. Měla jsem jet na Čarodějnice ke kamarádce na vesnici, ale tím, jak jsem plánovala, až mi nedošlo, že ty plány je třeba taky uskutečnit, jsem to úplně zazdila.

S kamarádkou v Galerii kecáme, přijde ségra, pak její manžel, nakonec galerii zavřenému a zůstaneme tam s vínem jen ve čtyřech a povídáme si. Ségra s manželem jedou po půlnoci slušně domů, já s Jájou míříme do Blondies, tam ale mají zavřeno, tak jdeme do Jamese Deana. Hlavně, že jsem si celý večer říkaly, že do Deana ani náhodou, protože se tam vždycky opijeme a jen nám druhý den blbě. Tak nic no, stane se. Kupodivu se kolem nás točí chlapi, až si říkám, že by pro mě bylo asi jednodušší sehnat chlapa s 33 na krku než ve 23. Až na to, že ve 23 by mi nevadilo najít chlapa v baru, s tou 33 na krku už se mi to nezdá jako dobrý nápad. I když sestra se s manželem seznámila taky v baru a dneska plánují rodinu, problém je ale v tom, že jí tehdy těch 23 skutečně bylo. Tak já nevím, nechávám to radši plynout, pokud to má být, tak to bude. Drink si ale koupit nechám, že, hrajou tam naprosto příšerné duc duc, s kamarádkou se ztratíme, pak se zase najdeme, a vypotácíme se ven ve 4 ráno, kdy ještě ke všemu nemůže najít Uber. Nenávidím Uber, fakt. Zlaté taxíky. Nakonec se domů dostanu, už jsem vážně těžce (společensky) unavená, a ještě mě to stojí majlant, ale tak co. Z legrace, i když je to pravda, říkám, byla to moje poslední párty, kdy jsem byla ještě sama a bez závazků. Příště už budu muset řešit, abych v opilosti nezašlápla psa.

Tak tohle byl můj duben. A jak jste se měli v aprílovém měsíci vy? 🙂

Pro více fotek nejenom ze života mě sledujete na instagramu, kde jsem jako @suzanneawhite