Začátkem měsíce jsme měli celofiremní dovolenou, na kterou jsem si šetřila tuhle bichli s názvem Věž úsvitu, šestý díl Skleněného trůnu. Pořád si nejsem jistá touhle knihou v kontextu celé série (je to spíš spin-off, ale zase jsou v ní důležitá odhalení, takže přeskočit vlastně nejde), ale jinak je to klasická Sarah J. Maas, takže mě čtení bavilo. Recenzi si můžete přečíst ZDE.

Pokračovala jsem knihou, na kterou jsem pak málem zapomněla, a to Do posledního dechu od Roberta Bryndzy, tedy čtvrtým dílem ze série Erika Fosterová. Opět je to klasický Robert Bryndza, takže se jedná o jednoduchou, čtivou detektivku. Mě nejvíc osobně baví vývoj Eričiny postavy a její osobní život. Ale jako oddechovku doporučuju.

Pak jsem se vrhla na Prohnilé město, závěr Šesti vran, na které jsem se moc těšila. Bohužel v tu chvíli zrovna nastala v mém životě krize, ale i tak jsem si čtení užila. Jen doufám, že Leigh Bardugo se budete tohoto stylu a pojetí příběhu držet i v dalších připravovaných titulech, protože to stojí za to. Recenzi najdete ZDE.

A pak krize pokračovala, takže jsem potřebovala něco ve stylu: „Chci knížku, kde se někdo bude mít hůř než já, ale přitom mi to nebude prohlubovat depresi, naopak mě to pobaví.“ Těžké zadání, ale vcelku s jistotou jsem sáhla po knize Dominika na cestě Jižní Amerikou. A nemohla jsem si vybrat líp. Bylo to boží! Čtenářská krize byla (na jediný den, co mi trvalo to přečíst) zažehnána a nálada se mi vážně zlepšila. Recenzi si můžete přečíst ZDE.

A pak už jsem „podváděla“ a sáhla jsem po první dvou dílech komiksu Sága, který jsem měla od února půjčený od sestry. Upřímně, je to pěkná divočina a taky bizár, ale v tom nejlepším slova smyslu. Nechápu, kam na to autoři chodí. Takže se mi to ve výsledku líbilo moc a už mám doma další dva díly (a překvapivě už jsem je stihla i přečíst:) Akorát to nikdy! nečtete na veřejnosti, ten obsah je dost divoký a explicitní, takže byste mohli vypadat jak největší zvrhlíci:)