Na Humbook jsem se strašně těšila. Jenže jak je u mě typické, tak mi vůbec nedošlo, že těsně potom budu odevzdávat důležitý projekt – a že ve chvíli, kdy se bude konat Humbook mi bude chybět ještě spousta a spousta stran a vůbec nebudu stíhat. Takže se mi nakonec ten den na Humbook vůbec nechtělo, protože jsem potřebovala pracovat, a navíc mi ještě nebylo dobře. Nakonec jsem se ale přemohla a šla jsem tam – a rozhodně jsem nelitovala.

Omdlela jsem?

Vstávám, je mi zle, paráda. Z překladu mi chybí asi 60 stran, nemluvě o tom, že pak si to po sobě musím tak 3x přečíst a opravit. To za týden nikdy nedám! Jdu polknout léky, namalovat se a využít toho, že vypadám jako člověk a natočit nějaká videa. V jednom z nich v zápalu vyprávění pohodím hlavou tak prudce, že se mi udělá na omdlení. Kdybych neseděla na té zemi, tak to se mnou seklo. Báječný. Rozdýchávám to, chvíli mi to trvá, pak dotáčím video a hrabu se. Jdu pozdě. Jak překvapivé.

Zabavuju psa kostičkou, aby mě pustil ze dveří, a vyrážím do Kongresového centra, kde se letošní ročník Humbooku koná. Kongresák nemám ráda, ale mám ho kousek od domu, což v tuhle chvíli oceňuju, a navíc odpadá to loňské bloudění a hledání. Kongresák prostě musíte najít vždycky, i když jste tam nikdy předtím nebyli. Což není můj případ, byla jsem tam na pár akcích (a to i pracovních), a proto říkám, že ho nemám ráda: protože Kongresové centrum sice najdete hravě, ale pak něco najít v něm? Nebo se tam neztratit? Pro blondýnu s nulovým orientačním smyslem prakticky nemožné.

Wonder Woman, Lenka Láskorádová a Větvík

Vylézám do schodů, funím jako bernardýn a konečně jsem vevnitř. Jako první uvidím Wonder Woman, tedy Ondru Mergla v kostýmu. Začínám se smát, protože Ondra vypadá jako Wonder Woman fantasticky a já obdivuju, jak neuvěřitelně šikovenej a kreativní je. Na tenhle ročník totiž mohli návštěvníci přijít v kostýmech a na Humbooku se konalo i vyhlašování o nejlepší cosplay kostým. Já toho nevyužila, protože jsem neměla čas, náladu a přiznám se, že jsem vcelku levá. Tak to z legrace komentuju tím, že si můžu odlíčit ten make-up a budu vypadat jako kdejaká filmová čarodějnice. Nebo zombie.

Jdu se pozdravit se Zuzkou (Molly v knize), Markétou (Mar Marilee,) Klárou z Klářiny knihy a Martinou Krausovou. Přichází taky Míša z Radši knihu ve svých fenomenálních botách, tak se jí z legrace ptám, jestli bude prodávat taky Radši boty, na což dostávám rezolutní odpověď: „Nikdy, fakt nikdy.“ Musím se smát, protože je mi jasné, že vyrobit něco takového muselo stát spoustu času a práce. Na tohle já bych neměla – ani schopnosti a už vůbec ne trpělivost. Vůbec obdivuju, kolik práce si někteří návštěvníci dali s kostýmy: Martina má na sobě kostým lva Lenky Láskorádové z Harryho Pottera (skvělá hláška: Můžu se s tebou, prosím, vyfotit? A mohla by sis nasadit tu hlavu?“), Klára si stěžuje, že je jí vedro, což není divu, když má na sobě několik vrstev bradavické uniformy a k tomu v ruce báječného Větvíka. Přemýšlíme, jak tu může být teplo i mně, když mám na sobě jen šaty a baleríny, takže usuzujeme, že knihomolové prostě moc přemýšlejí, a tudíž vydávají moc tepla. A nejspíš asi i zvětšujeme ozónovou díru, co je vím. Vidím nějakého kluka, co má v ruce fakt vymakanou mandragoru, tyjo, to je fakt dobrý, a spoustu dalších krásných kostýmů. Poklona.

Ty piješ nealko?

Přijde se za mnou pár lidí vyfotit, což mě vždycky strašně zaskočí a zároveň potěší, akorát mě udiví, že mě znají i takhle mladí lidé. To mě vážně sleduje i takhle mladá generace? Začínám hluboce přemýšlet nad tím, co těmhle mladým a očividně talentovaným lidem vlastně přináším – kromě toho, že jsem střevo? A taky začínám přemýšlet nad tím, že bych asi měla míň mluvit o alkoholu a nenechávat ve videích sprostá slova… I když zase takhle můžu fungovat jako odstrašující příklad, nebo ne?

Když už jsme u alkoholu, tak si jdu dát se Zuzkou (Molly v knize) a Kubou z Bookscalling čaj od Lloyd, který je překvapivě dobrý. Na ovocný čaje moc nejsem, jsem milovnicí silného černého čaje – a ano, piju ho s mlékem, což většinu lidí dohání k zoufalství, protože jim to z nějakého záhadného důvodu přijde nechutný. Moje pověst alkoholika se ale potvrdí, protože Kuba si ze mě utahuje: „Ty piješ čaj? A to v něm nemáš ani rum?“ Já: „Rum tady nenabízí. Bohužel.“ Zuzka: „Tohle je akce pro děti, co bys chtěla. Však ty si to vynahradíš na merendě.“ Jdeme si chvíli sednout na koberec, vypít ten čaj (bez rumu) a popovídat si, mimo jiné třeba o instagramu a Jaroslavu Foglarovi, jehož knihy teď u Albatros Media vycházejí v krásné re-edici.

Dominika na cestě

Dopiju čaj a mířím na přednášku Dominiky, cestou potkám Baru Votavovou z Albatrosu, která tam pracovně pobíhá. Dominičinu cestu Dominika na cestě jsem četla a byla jsem nadšená. Musím ale přiznat, že kniha je lepší než přednáška, Dominika prostě není Láďa Zibura, který je přirozený showman. Ale i tak je přednáška zajímavá a zábavná.

Pak mířím za Zuzkou Strachotovou (na fotce výše), autorkou skvělé dystopie Devět dní, abych si s ní popovídala, protože mám tu čest dělat redakci druhého dílu s názvem Devět nocí, který kvůli mně vyjde až na přelomu ledna a února, protože naprosto zoufale nestíhám. Vyhýbám se příšerné frontě fanoušků čekajících na podpis Pavla Bareše (autora Projektu Kronos, který mimochodem peče vynikající brownies😊.

Zabila jsem Sebastiena de Castella?

Přijde mi to, jako jediný dav, co tu vidím. Jak je Kongresové centrum velké, tak to má opravdu festivalový ráz, žádné davy, kterými se musíte prodírat, žádný nedýchatelný vzduch a prolínající se přednášky, jako tomu bylo vloni. Až mi občas přijde, že tam nikdo vlastní není – z omylu mě vyvedou narvané přednáškové sály, kde se konají přednášky zahraničních autorů. Letos dorazila Sara Raasch, Claudia Gray, Estelle Maskame a Sebastien de Castell. A nechyběli ani zástupci české literární scény, jako Petra Stehlíková, již zmíněná Dominika Gawliczková nebo Pavel Bareš, nebo slavný booktuber Kovy, který hlavně mladé holky dostával do takového varu jako moji maminku asi Beatles.

Potkávám taky Olu z Albatros Media, které mi řekne, že jsem tak depresivní, až potřebuju obejmout – a taky to udělá, díky. Pak se tam nějak motám a najednou málem do někoho vrazím. Do muže, který rozhodně není ve věku obvyklých návštěvníků. Tak se na něj zvědavě podívám – a málem jsem vrazila do Sebastiena de Castella?! Musím přiznat, že takhle optimistického, nadšeného a usměvavého člověka už jsem dlouho nepotkala a naprosto chápu, že se Sabastien stal asi nejoblíbenějším zahraničním hostem ze všech. Je totiž boží!

Jdu si ulovit podpis a fotku Dominiky, kterou mi ochotně pořídí Zuzka Strachotová, díky. Tohle byl můj cíl právě pro letošní Humbook, i když to znamenalo, že jsem si knížku Dominika na cestě, kterou jsem půjčila kamarádce, musela zase od kamarádky l vzít zpátky, i když ji měla rozečtenou😊 No, a pak jsem jí ji zase půjčila – i s podpisem a věnováním, juj. Doufám, že mi ji vrátí😊

Díky všem, jste nejlepší!

Pak si to projdu, je tam spousta místa na odpočinek i dalších aktivit, ale začínám být unavená, protože mi pořád není dobře, i když náladu mám konečně dobrou. Cestou potkám ještě pár lidí, prohodím pár slov, ale pak se omluvím, že jdu domů. Jenže na schodech se srazím s Báru Bičejovou, a místo toho, abych šla domů, tak asi hodinu a půl kecáme o všem možném i nemožném, šíleně se smějeme a kolem nás asi třikrát proběhne Ola s tím: „Tohle je místo, kam si chodí povídat starý lidi?“ Ano, celou tu dobu totiž stojíme na těch schodech.

Nakonec mířím domů nabitá pozitivní energií, rozesmátá, i když mi je najednou v těch šatech a balerínách pěkná zima. Cestou se dokonce zastavím i u sestry, abych jí zalila kytky, až tam mě Humbook nakopl. A doma pak dostanu i chuť číst! Konečně!

Takže zhodnocení letošního Humbooku: Navzdory tomu, že jsem nebyla v ideálním fyzickém ani psychickém rozpoložení, jsem si to užila. A tentokrát nebylo ani na co si stěžovat – žádné vedro, davy, místo k odpočinku se vždycky našlo, spousta doprovodných aktivit a jídlo prý taky bylo – i když to jsem nevyzkoušela. Věřím, že příští rok bude Humbook zase ještě o kus lepší, větší a bombastičtější.

Děkuji Albatros Media za pozvání a všem, se kterýma jsem se potkala, bavila a fotila za dávku pozitivní energie a smíchu, kterou jsem potřebovala jako sůl. Díky vám všem, protože tyhle akce jsou hlavně o lidech – a lidi, co čtou knihy, jsou vážně skvělá komunita. O důvod víc, proč začít číst, ne?